Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4185/2017-241

28 Cdo 4185/2017-241

U S N E S E N Í

žalobkyně

Římskokatolické farnosti – prelatury Český Krumlov

, IČ 423 96 565, se sídlem v Českém Krumlově, Horní 156, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalovaným 1)

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, jejímž jménem jedná

Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2)

Lesům obcí Trhové Sviny a Besednice s.r.o.

, se sídlem v Trhových Svinech, Nábřeží Svat. Čecha 859, IČ 25195816,

o

určení vlastnického práva

, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. května 2017, č. j. -214, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2)

nemá

žádný z účastníků

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 2. 8. 2016, č. j. -162, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2016, č. j. -188, zamítl žalobu o určení, že Česká republika je vlastníkem nemovitostí ve výroku vyjmenovaným eventuelně o určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků vymezených plochou, v jaké do parcel katastru nemovitostí (ve výroku specifikovaných) zasahuje parcela pozemkového katastru uvedená na totožném řádku (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 5. 2017, č. j. -214, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. a III.). Uzavřel, že pokud předmětný nemovitý majetek přešel v souladu s , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „ “), na obce T. S. a B. Zmíněnému přechodu nebyla na překážku ani blokace historického majetku církve provedená ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě)ve znění účinném do 31. 12. 2012. Jedná o původně zemědělské pozemky s obvyklým ekonomickým účelem, které nejsou bezprostředně spjaty se základním posláním církví či náboženských společností, jak uvedl Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. .

Proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně podala dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení s tím, že se jedná v dané věci o otázku, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Tvrdila, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud chybně aplikoval na případ, v němž byly nemovitosti přiděleny do vlastnictví lesního družstva, jež v daném okamžiku neexistovalo a vzniklo až v červnu 1950. Převzetí fakticky provedly obce, aniž byly přídělci dotčeného majetku. Příděl zde směřoval k založení vlastnického práva lesního družstva a nikoli obcí. Nepřiléhavý je odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. , jež se týkalo situace, v níž zamýšlené lesní družstvo nevzniklo vůbec, obec byla označena za přídělce a jednotliví členové družstva se přídělů vzdali v její prospěch, což zde nenastalo. Ustanovení se má vztahovat na případy, v nichž z formálních důvodů nebylo možné doložit vlastnictví obce k 31. 12. 1949, eventuálně, v nichž byla konstituována vůle státu předat určitý majetek obcím formou přídělu, avšak tento záměr se nematerializoval v příslušných správních aktech. Zde stát zamýšlel přidělit pozemky lesnímu družstvu, nikoliv obcím, které nemohou těžit z faktu, že v rozporu s přídělem nezaložily lesní družstvo řádně a včas a předmětné pozemky bez právního titulu převzaly. Nabytí předmětných nemovitostí obcí dle bránil i zákona o půdě a současně není možné přehlížet účinky , který ve spojení s nutno vyložit tak, že věci původně náležející církvím do vlastnictví obcí přejít nemohly. Nelze také vést paralelu se rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. , neboť , jehož účinky byly v onom případě řešeny, neobsahuje ustanovení podobné V dané věci žalobkyně byla vlastníkem předmětných pozemků po mnoho staletí a obcím tyto náležely pouze po velmi krátkou dobu před jejich zrušením k počátku roku 1950. Je proto zapotřebí v souladu s principem proporcionality poskytnout ochranu spíš žalobkyni než žalovaným 2) a 3). Nelze přehlížet ani k , jenž hovoří o převodu či přechodu v rozporu s Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila žalovaná 1) s tím, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť v dané věci nebyly naplněny předpoklady přípustnosti podle

Žalovaný 2) ve svém vyjádření projevil souhlas s rozsudky soudů nižších stupňů s odůvodněním, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. přešly ve smyslu ke dni 1. 7. 2000 do vlastnictví obce i pozemky dříve přidělené lesnímu družstvu, které řádně nevzniklo. Navrhuje proto odmítnutí dovolání.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je s ohledem na datum zahájení řízení podle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení) a jednající podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

K námitce týkající se tvrzení o tom, že v dané věci jde o otázku dosud v praxi Nejvyššího soudu neřešenou, lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , v němž je i (mimo jiné) odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. , v němž dovolací soud dovodil, že na obec mohly přejít v souladu s i pozemky, jež měly být podle původního záměru přiděleny lesnímu družstvu, které ovšem řádně nevzniklo. Tento závěr byl sice nejprve vysloven za specifických skutkových okolností, ovšem posléze došlo k jeho zobecnění, jak je patrné kupř. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. . Platí totiž, že i výklad předpisů upravujících proces restituce obecního majetku (k restitučnímu charakteru a srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. , nebo jeho rozsudek ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. ) prostupuje výkladový princip

in favorem restitutionis

(viz kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. , a ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. ). Dobově podmíněné nedostatky v postupu orgánů v poválečném období při přidělování majetku, jenž byl po roce 1989 územním samosprávným celkům navracen, nemohou jít k tíži obcím, jestliže příděl směřoval do jejich hospodářské sféry, což se stalo i v dané věci, v níž držbu přídělu převzali zástupci Společné správy lesů obcí Trhové Sviny a Besednice s tím, že (jak zdůrazňuje sama žalobkyně) jediným možným pochybením na straně uvedených obcí bylo potenciálně opožděné vytvoření lesního družstva, do nějž měl být podle rozhodnutí přídělového orgánu předmětný majetek vložen.

Dovolací soud ve zmíněném usnesení sp. zn. dále vyslovil, že byl-li judikaturou dovozen přechod majetku na obce na základě v případech, v nichž lesní družstvo nevzniklo vůbec, tím spíše je třeba umožnit naznačený přechod tam, kde lesní družstvo tvořené obcemi, jimž byl dotčený majetek přídělovým orgánem pod podmínkou založení této korporace předán, vzniklo dodatečně (po 31. 12. 1949). Uvedený výklad je souladný i se záměrem zákonodárce směřujícím k obnovení vlastnictví obcí v případech, kdy byly pozemky obci přiděleny pod podmínkou vytvoření družstva, jež na nich bude hospodařit (srovnej důvodovou zprávu k , kterým se mění , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů), což je i případ nyní řešený. Ze shora podaného je dobře patrné, že dovolatelkou vznesená otázka byla v rozhodovací praxi již řešena, aniž by byl naznačen rozumný důvod, proč se od již ustáleného výkladu odchýlit, a proto předmětná námitka přípustnost dovolání založit nemohla.

K otázce možného přechodu sporného majetku na obec, přes zákaz dispozic obsažený v , ve znění účinném do 31. 12. 2012, lze předně uvést, že nelze shledat v daných souvislostech přesvědčivým poukaz dovolatelky na , neboť přechod věci do vlastnictví obce toto ustanovení vylučovalo toliko v případě, že byl přede dnem účinnosti zákona uplatněn restituční nárok na její vydání v režimu zvláštního předpisu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. , ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. , či ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. , srovnej též usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. , ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , a ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. ). O takový případ se v dané věci nejedná, neboť k přijetí umožňujícího církvi, coby někdejší vlastnici vznést nárok na vydání dotčených pozemků, došlo až řadu let po 1. 7. 2000, kdy měl na obce přejít majetek vymezený v Zakotvení blokačního režimu v , jenž v době rozhodné pro posouzení řešeného přechodu účinnou součástí právního řádu byl, pak nelze stavět naroveň uplatnění restitučního nároku ve smyslu Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , že legitimní očekávání církví existující před přijetím se upínalo k vydání restitučního předpisu a nikoli k tomu, že bude naturálně vydáno maximální množství blokací dotčených statků. Problém rozsahu a povahy restituce byl v moci zákonodárce (pokud bylo možné konstruovat legitimní očekávání církví, že jim budou vydány jednotlivé konkrétní objekty z jejich historického majetku, jevila by se nemístnou zdrženlivost soudů, jež vyčkávaly aktivity zákonodárného sboru a zdráhaly se samy zjednat průchod nárokům církevních právnických osob na vydání věcí, které jim v minulosti náležely, bez zákonného rámce, jenž by stanovil, jaká část majetku se navrátí

in natura

a za jakou bude poskytnuta finanční kompenzace; uměřený přístup soudů byl opakovaně judikaturou aprobován, srovnej např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. ). Vzhledem k tomu, že zákonodárce nebyl povinen zahrnout přídělový majetek obcí mezi předměty naturální restituce v rámci majetkového vyrovnání s církvemi, a i kdyby tak učinil, nemusely být veškeré statky do tohoto okruhu náležející oprávněnými osobami nutně nárokovány, jevilo by se paušální vyloučení přechodu dotčeného majetku na obce (nehledě na to, že mu neskýtá dle svého textu oporu ani , ani ) následkem vůči obcím obtížně akceptovatelným a jdoucím podstatně nad rámec výkladu, který soudy volily při aplikaci jiných právních předpisů o zmírňování historických majetkových křivd (v souladu s nímž, jak shora naznačeno, přechodu dle bránily jen skutečně vznesené restituční nároky).

Nejvyšší soud také již dříve zmínil, že neshledává případným rozšiřující výklad zákona vedoucí k zákazu převodů majetku původně náležejícího církvím na přechody vlastnického práva na obce v režimu Uvedená změna v osobě vlastníka totiž nezmenšuje majetek využitelný pro naturální restituci, neboť příslušné objekty i po tomto přechodu zůstávaly blokovány a obce, z jejichž majetkové sféry proto nemohly být platně převedeny, byl zákonodárce v mezích svého politického uvážení oprávněn učinit povinnými osobami, což v zákoně č. neučinil, a proto není důvod pro zpětné přehodnocení interpretace zákonných podmínek přechodu majetku dle ve znění novel (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/2017, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. , a ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. ). Uvedené závěry aproboval též Ústavní soud, jenž v usnesení ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. , vyzdvihl, že „zatímco využívá konstrukci přechodu (viz již jeho název), blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje

ius disponendi

toliko pro případy převodu“.

Co se týče argumentace textem , postačí dodat, že nejen Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , či rozsudku ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , ale též Ústavní soud v usnesení ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. , zdůraznily, že smyslem citovaného ustanovení nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného , nýbrž toliko překlenutí dříve konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno. Z jeho znění tudíž nelze vyvozovat důsledky ohledně rozsahu majetku, jenž měl v předcházejícím období přejít do vlastnictví obcí či krajů.

Dovolatelkou položené otázky, jak rozebráno shora, jsou v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. V situaci, kdy odvolací soud při jejich posouzení postupoval v souladu se závěry v ní dovozenými a Nejvyšší soud nevidí žádný rozumný důvod se od této judikatury odchýlit. Dovolání proto přípustné být nemůže pro neplnění kritérií obsažených v , neboť dovolání žádnou otázku ve smyslu citovaného ustanovení nenabízí, a proto je Nejvyšší soud, v souladu s , větou první, odmítl.

Ačkoli žalobkyně napadla rozhodnutí soudu druhého stupně v celém rozsahu, proti výrokům o náhradě nákladů řízení žádné konkrétní námitky neuplatnila, když ani nenaznačila, v čem spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání. Absence těchto obligatorních náležitostí ( ) představuje vadu, kterou po uplynutí lhůty k podání dovolání nelze odstranit ( ) a která brání pokračování řízení o dovolání, jež muselo být i z tohoto důvodu odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle věty první, , a a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých České republice – Státnímu pozemkovému úřadu v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná 1/ nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž Česká republika - Státní pozemkový úřad nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde tak o paušální náhradu hotových výdajů podle , , ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ) ve výši 300 Kč ( , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) se opírá o ustanovení věty první, odst. l a části věty před středníkem , neboť žalobkyně na jejich náhradu nemá právo a druhá žalovaná náhradu nákladů řízení nežádala.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 12. 2017

Mgr. Miloš Pólpředseda senátu