Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 839/2023

28 Cdo 839/2023-588

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, IČO: 00408026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupený JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti městské části Praha 14, IČO: 00231312, se sídlem v Praze 14, Bratří Venclíků 1073, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného 1), o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2022, č. j. -555, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

III. V poměru mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

IV. V poměru mezi žalobcem a vedlejší účastnicí na straně žalovaného 1) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 13. 10. 2022, č. j. -555, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 8. 2021, č. j. -474, ve výroku II. změněn tak, že se zamítá žaloba o určení, že vlastníkem pozemků parc. č. 1774/8, 263/4, 263/3, 522/2, 254/4, 1779/1, 1780/1, 1780/3 a 1782/3 v k. ú. Hloubětín je žalovaná 2) /výrok I. rozsudku odvolacího soudu/; současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda bezúplatnému převodu pozemků parc. č. 263/4, 263/3, 522/2, 1774/8 a 254/4 v k. ú. Hloubětín ze státu na žalovaného 1) bránilo ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, resp. ve vztahu k pozemkům parc. č. 263/4, 254/4 a 1774/8 v k. ú. Hloubětín, jež jsou zemědělského či lesního charakteru, ustanovení 1 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“). Měl za to, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil odchylně od judikatury dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. , ze dne 11. 4. 2017, sp. zn, , ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. , a ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. ), případně, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou (v poměrech ingerence Ministerstva financí dle ustanovení ). Kladl dále otázku, zda ve smyslu ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešlo vlastnické právo k pozemkům parc. č. 1779/1, 1780/1, 1780/8 a 1782/3 v k. ú. Hloubětín ze státu na žalovaného 1) v situaci, kdy s nimi v rozhodné době (24. 5. 1991) hospodařil státní podnik Sady, lesy a zahradnictví. Měl za to, že se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Poukazoval přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. , ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. , ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. , ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. , ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. , a ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. , a na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. , a ze dne 11. 6. 2016, sp. zn. . Uváděl rovněž, že závěr odvolacího soudu o faktickém hospodaření žalovaného 1) s uvedenými pozemky je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.

3. Žalovaný 1) navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

4. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Dovolací soud ve své dosavadní rozhodovací praxi odmítá analogickou aplikaci blokačního ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2012, mimo tzv. velkou privatizaci, kterou upravuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. , nebo ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. ). S uvedeným judikatorním závěrem jsou tedy plně konformní konkluze odvolacího soudu, dle nichž souhlas Ministerstva financí s bezúplatným převodem majetku ze státu na žalovaného 1) udělený ve smyslu ustanovení (upravujícího postup likvidátora v průběhu likvidace „státní organizace“) s blokačním ustanovením , ve znění účinném do 31. 12. 2012, nikterak nekoliduje.

6. Ustanovení , dle něhož musí likvidátor zpeněžovat majetek státních podniků (a jiných organizací uvedených v zákona) zásadně toliko ve veřejné dražbě (jiným způsobem jen se souhlasem ministerstva), nacházející se v části šesté zákona (zvláštní, přechodná a závěrečná ustanovení), se totiž privatizace netýká. Privatizace dle (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. ) se realizuje toliko rozhodnutím o privatizaci vydaným na základě návrhu privatizačního projektu ( zákona) a následně uzavřením smlouvy nebo veřejnou dražbou ( zákona), anebo tzv. kuponovou privatizací (část čtvrtá zákona); likvidaci státního podniku (organizace) pod tento proces podřadit nelze.

7. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, že ustanovení § 29 zákona o půdě, jež omezovalo nakládání s věcmi, které původně náležely církvím a náboženským společnostem, negarantuje ochranu původního tzv. církevního majetku obecně, nýbrž brání převodům toliko toho majetku, který je předmětem zákona o půdě, tedy majetku zemědělského (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. ; uvedený závěr je zastáván i Ústavním soudem – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. ).

8. Ačkoliv lze dovolateli přisvědčit, že pro závěr o zemědělské povaze pozemku je rozhodující především naplnění faktického (materiálního) znaku, tkvícího v tom, že takový pozemek je anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován, případně že je nepostradatelný pro zemědělskou výrobu, resp. že jde o pozemek trvale určený k plnění funkcí lesů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. ), nezakládá tato argumentace (uplatněná ve vztahu k pozemkům parc. č. 263/4, 254/4 a 1774/8 v k. ú. Hloubětín) přípustnost dovolání, neboť vychází z jiného skutkového stavu, než toho, na němž je založeno napadené rozhodnutí – odvolací soud zde měl totiž za prokázané, že pozemek parc. č. 263/4 v k. ú. Hloubětín, evidovaný jako ostatní plocha se způsobem využití zeleň, představuje plochu z podstatné části zastavěnou, oplocenou a obklopenou další zástavbou, jevící se bez jakékoliv perspektivy k zemědělskému obhospodařování, na pozemku parc. č. 254/4 v k. ú. Hloubětín, evidovaném jako ostatní plocha se způsobem využití jiná plocha, je sice situována cesta vedoucí lesem, nelze však uzavřít, že by sloužila lesnímu hospodářství a byla pro něj nepostradatelnou, a na pozemku parc. č. 1774/8 v k. ú. Hloubětín, evidovaném jako vodní plocha se způsobem využití vodní nádrž umělá, je umístěn Hořejší rybník, jenž však slouží k ryze rekreačním účelům (a nikoliv k chovu ryb či vodní drůbeže) a je obklopen parkem. Přípustnost dovolání nemůže pak založit ani polemika se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů o charakteru a způsobu využití předmětných pozemků. Není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

9. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž dovodila, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu (bez zřetele na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon o půdě) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány zákona o půdě, přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby; skutečnost, že při přijímání bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v tohoto zákona nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. ).

10. Na základě teleologicky opodstatněné analogie (motivované snahou poskytnout církevním právnickým osobám efektivní prostředek pro odklizení překážek bránících uplatnění nároku na vydání majetku, který z právního hlediska nadále náleží státu, i tam, kde protiprávnost nespočívá v porušení zákonné blokace historického majetku církví, ale v jeho chybné evidenci coby vlastnictví veřejnoprávních korporací na základě tvrzeného, avšak dle zákona neproběhnuvšího přechodu) je však umožněno oprávněným církevním právnickým osobám ve sporech vedených podle ustanovení namítat nejen porušení zákona o půdě a , nýbrž i zpochybnit existenci předpokladů přechodu majetku na obce podle (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. , ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. , ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. , ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , či usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ).

11. K přechodu vlastnického práva na obce dle ustanovení je pak třeba – kromě existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (o splnění těchto podmínek nebylo v posuzované věci sporu) – též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. ). Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Zajisté přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. i dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. ). Znaky pojmu hospodaření tak může naplňovat i přenechání věci do nájmu, případně do jiného dočasného užívání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. ).

12. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že s lesními pozemky parc. č. 1779/1, 1780/1, 1780/3 a 1782/3 v k. ú. Hloubětín v situaci, kdy k nim k 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření Národnímu výboru hl. m. Prahy, žalovaný 1) v rozhodné době (k 24. 5. 1991) též fakticky hospodařil – prostřednictvím státního podniku Sady, lesy a zahradnictví, jehož zřizovatelem dle zakládací y z prosince 1988 byl Národní výbor hl. m. Prahy, shledal, že byly naplněny zákonné předpoklady přechodu vlastnického práva k nim ze státu na obec (žalovaného 1/) ve smyslu ustanovení , nikterak se tím výše citované judikatuře (na níž není důvodu čehokoliv měnit) nezprotivil.

13. Kritizuje-li pak dovolatel závěry odvolacího soudu o tom, že s uvedenými lesními pozemky bylo žalovaným 1) hospodařeno prostřednictvím státního podniku Sady, lesy a zahradnictví, jde o polemiku se skutkovými a nikoli právními závěry. Pomíjí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17). Jakkoliv přitom dovolatel vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje právě závěry skutkové, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li (jak rozebráno i výše) z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu tudíž ve smyslu ustanovení na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Skutkové závěry odvolacího soudu ostatně korespondují provedenému dokazování (viz hospodářskou knihu zmiňovaného státního podniku obsahující popis hospodářské činnosti na předmětných pozemcích v době od 1. 1. 1984 do 31. 12. 1993 či zakládací u vystavenou Národním výborem hl. m. Prahy z prosince 1988, na jejímž základě byla stávající hospodářská entita transformována na státní podnik).

14. Předpoklady přípustnosti podaného dovolání tudíž s ohledem na výše uvedené v posuzované věci naplněny nebyly ( ). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

15. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích II., III. a IV. o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a Byť se u hlavního města Prahy (žalovaného 1/) presumuje personální vybavení dostatečné k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit své zájmy bez pomoci advokátů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. , body 119 a násl., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. , ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. , a ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. ), v posuzované věci lze shledat náklady žalovaného 1) na podání vyjádření prostřednictvím advokáta účelnými, jde-li zde o věc vymykající se běžné agendě hlavního města Prahy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. ). Proto, bylo-li dovolání žalobce odmítnuto, patří k nákladům žalovaného 1) odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [ , ., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právního služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč ( ) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 714 Kč. Žalované 2) ani vedlejší účastníci na straně žalovaného 1) žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

17. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 5. 2023

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu