Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 99/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 1.3.2002 u Okresního soudu v Klatovech domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že Česká republika je vlastnicí stavební parcely blíže popsané v petitu žaloby. Tvrdila, že k zápisu vlastnictví ve prospěch Města K. došlo za porušení ustanovení Město K. totiž nevykonávalo ku dni 24. 5. 1991 právo hospodaření k předmětnému pozemku. Ani žalovaný, ani jeho právní předchůdce s pozemkem nehospodařil, měl je pouze zapsaný na středisku geodezie. Na pozemku vždy stále domek v majetku SBD K., který žalobkyně získala podle smlouvy ze dne 5. 5.2001. Odkazovala v tomto směru na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn.29 Cdo 962/99. Naléhavý právní zájem spatřovala v tom, že podle ustanovení novelizovaného potřebuje získat informaci o tom, koho má oslavit v jednání o získání pozemku do vlastnictví.

Okresní soud v Klatovech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17.4.2002, č.j. -39, žalobu zamítl. Učinil tak z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně. Žalovaný totiž nebrání žalobkyni v uzavření smlouvy o převodu pozemku, na němž se domek nachází, i když za jiných, pro ni nepříznivějších finančních podmínek, než kdyby bylo prokázáno, že pozemek je vlastnictví České republiky.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17.7.2002, č.j.14 Co 483/2002-56, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením.

Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí bytové jednotky a garáže blíže určené v rozsudku soudu prvního stupně, a to na základě smlouvy o převodu vlastnictví bytu a smlouvy o převodu vlastnictví nebytového prostoru, které uzavřela dne 7.5.2001 se Stavebním bytovým družstvem v K. Odvolací soud se ztotožnil i s další části skutkových zjištění, podle nichž Město K. jako žalovaný je vlastníkem předmětného pozemku a k zápisu vlastnického práva k uvedenému pozemku do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného došlo na základě jeho prohlášení, učiněného v souladu se Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázáno, že motivem pro podání žaloby bylo získání určitých finančních výhod při převodu pozemku do vlastnictví žalobkyně.

Při těchto zjištěních se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala v řízení existenci naléhavého právního zájmu tak, že by bez navrhovaného určení byla ohrožena ve svém stávajícím právním postavení. Uzavřel, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vyhovění návrhu na určení vlastnického práva České republiky k předmětné stavební parcele. Podle odvolacího soudu se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva odlišného subjektu, který není ani účastníkem tohoto řízení, když nebyl žalobkyní za účastníka řízení na straně žalované označen. Odvolací soud připustil,že není obecně vyloučeno, aby se žalobce domáhal, za splnění podmínek určení vlastnictví jiného subjektu. Žalobkyně je však vlastnicí stavby, na pozemku, který je ve vlastnictví jiného subjektu. To náš právní řád nevylučuje, naopak v ustanovení o.z. předpokládá. Pokud žalobkyně již v době nabytí domku souhlasila s tím, že vlastníkem pozemku je žalovaná obec a nyní podává žalobu v době, kdy žalovaný začal své vlastnictví k pozemkům převádět na majitele staveb, event. bytů a kdy by mohla případně získat bezúplatně v případě jeho vlastnictví státem. Proto podle odvolacího soudu nemá dnes naléhavý právní zájem na určení vlastnictví ke sporném pozemku třetího subjektu, který ani účastníkem tohoto řízení nebyl. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13.8.2002.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 7.10.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a vychází z nesprávného právního posouzení věci. Poukazovala na skutečnost, že žalovaný není vlastníkem předmětného pozemku, a to s ohledem na zákona č. 172/92 Sb. Vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně dospěl k závěru, že jí nesvědčí k požadovanému určení naléhavý právní zájem. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.

Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 17.4.2002, tedy za účinnosti ve znění po novele provedené Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ jde v posuzované věci.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Dovolací soud tak mohl soustředit svou pozornost pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení odpovídá ustálené judikatuře.

Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od závěrů dnes již konstantní praxe, jak tato byla formulována v řadě rozhodnutí dovolacího soudu. Ve vztahu k předmětu dovolacího přezkumu je tak namístě připomenout předně závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.3.2001, sp. zn. . Podle něj naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy ve smyslu může mít i osoba, která není účastníkem smlouvy, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení.

Odvolací soud v této věci vycházel sice z uvedených závěrů soudní praxe, důvody, pro které dospěl k závěru o absenci věcné legitimace na straně žalobkyně však nejsou zcela přesvědčivé. Odkaz na okolnost, že v době uzavírání smlouvy o nabytí nemovitosti nacházející se na sporném pozemku, respektovala žalobkyně tehdy vložené vlastnické právo žalovaného města, nemůže být rozhodující. Samotný vklad vlastnického práva totiž není způsobilý odklidit účinky smluvního převodu, pokud tento trpí absolutní neplatností. K neplatnosti totiž přihlíží soud i z úřední povinnosti. Zanedbatelný není aspekt vážící se k důsledkům plynoucím z ustanovení § 3 odst. 2 o.z., stanovící požadavek generální prevence při předcházení sporům (resp. i neplatnosti právních ujednání), konkretizovaný pro oblast uzavírání smluv v ustanovení § 43 o.z. Žalobkyni v této věci nelze upřít odůvodněný zájem na zjištění, který z uvažovaných subjektů, které míní oslovit v souvislosti s dořešením zatím otevřených otázek převodu pozemku, na níž se její stavba/y nachází/zejí, a to přednostně z hlediska toho, kdo je legitimován k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k dotčenému pozemku.

V této souvislosti je třeba přiznat oprávněnost argumentům žalobkyně uplatněným již v žalobě s odkazem na závěry, k nimž dospěla soudní praxe (jmenovitě v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.7.2000, sp. zn. . Podle nich je třeba vyložit právní úpravu obsaženou v tak, že pro nabytí vlastnictví obce podle prvního odstavce je nutno, aby příslušné věci byly ke dni účinnosti ve vlastnictví České republiky a aby k nim měl k datu 23. 11. 1990 právo hospodaření příslušný národní výbor. Poslední požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je potom nutno chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Nejedná se tedy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např. výkon zemědělské činnosti, ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními přepisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem této věci.

Pro případ prokázání tvrzení žalobkyně nesoucí se právě k podmínkám platného přechodu věci z majetku České republiky na žalované město by pak nemohl zůstat stranou žalobkyní tvrzený poukaz na důsledky plynoucí z ustanovení Důsledek plynoucí ze zjištění, že pozemek, na němž se nachází nemovitost žalobkyně, by byl ve vlastnictví státu a byla by tak otevřena cesta k bezplatnému převodu pozemku, na němž se nemovitost nachází podle citovaného zákonného ustanovení tak lze zahrnout pod pojem uvedený v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR, neboť by vedl k příznivějšímu právnímu postavení žalobkyně.

Odvolacímu soudu lze přisvědčit, pokud poukazoval na požadavek, aby v řízení o určení neplatnosti smlouvy byli účastníky všichni, kdož ji uzavřeli. Žalobkyně sice přiléhavě formulovala žalobní petit nikoliv ne určení neplatnosti dříve uzavřené hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku podle hospodářského zákoníku, podle níž přejímající organizací se stal Městský národní výbor K., když samotné určení neplatnosti takové smlouvy by v podobě soudního výroku nebylo způsobilou u, která by mohla zvrátit účinky zápisu v dnešním katastru nemovitostí. Prejudicielní úvaha o platnosti předchozího převodu správy národního majetku a na to navazující splnění podmínek uvedených v zákoně č. však odůvodňuje do důsledku dovedený požadavek, aby účastníky řízení o dnes podané určovací žalobě byli oba účastníci, tedy kromě Města K. i Česká republika, zastoupená k tomu příslušným orgánem. Pokud žaloba v tomto rozsahu neodpovídala uvedenému požadavku, byl ovšem na místě postup už na úrovni soudu prvního stupně plynoucí z ustanovení formou odpovídajícího poučení. V ostatním však – jak bylo shora uvedeno – vycházel odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) z odlišného právního posouzení, které nelze označit za správné.

Dovolací soud proto podle rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud, jakož i pro soud prvního stupně, závazný ( věta první , ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. března 2003

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu