Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2383/2024

28 Cdo 2383/2024-722

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Římskokatolická farnost Vimperk

1)

Česká republika – Státní pozemkový úřad

, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a

2) město Vimperk

, IČO 00250805, se sídlem ve Vimperku, Steinbrenerova 6, zastoupené JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. března 2024, č. j. -687, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. března 2024, č. j. -687,

se

ve výroku I

ruší

a věc

se

v uvedeném rozsahu

vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) výše označeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 10. 2023, č. j. -661, potvrdil v části výroku I, v níž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. 1807/7 v k. ú. Vimperk (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a zrušil jej v té části výroku I, v níž byla žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. 2128 v k. ú. Vimperk, rovněž zamítnuta, a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

2. Odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že pozemek parc. č. 1807/7 v k. ú. Vimperk tvořil součást „areálu pro setkávání mládeže Vodník“, s nímž v 70. až 80. letech 20. století hospodařil Městský národní výbor ve Vimperku, který zde pořádal společenské akce, dovodil, že uvedené skutečnosti samy o sobě dokládají formální existenci práva hospodaření s předmětným pozemkem svědčícího národního výboru i ke dni 23. 11. 1990; současně, aniž se zabýval otázkou faktického hospodaření s pozemkem k 24. 5. 1991, uzavřel, že v posuzovaném případě byly naplněny zákonné předpoklady přechodu vlastnického práva k pozemku ze státu na žalovaného 2) ve smyslu , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů. Byť se tím odvolací soud odchýlil od konkluzí soudu prvního stupně, jenž dovodil, že na žalovaného 2) pozemek nepřešel ze zákona (dle ), nýbrž jej vydržel, ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobě o určení vlastnického práva státu k dotčenému pozemku vznesené dle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, vyhovět nelze.

3. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud při posuzování zákonných podmínek přechodu vlastnického práva ze státu na obec dle (zejména podmínky faktického hospodaření s majetkem státu k 24. 5. 1991 – ) odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. . Vytýkala přitom, že odvolací soud právo hospodaření svědčící příslušnému národnímu výboru k 23. 11 1990 dovozoval ze stavu existujícího v 70. až 80. letech 20. století a že se nezabýval faktickým hospodařením s pozemkem ke dni 24. 5. 1991. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I zrušil.

4. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

5. Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „ “) a ve lhůtě stanovené , je Nejvyšší soud shledal přípustným (podle ) pro řešení otázky vymezení zákonných podmínek přechodu vlastnického práva ze státu na obec podle , jež byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

6. Zmatečnosti ( , odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 ) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. ), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá.

7. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

8. Podle do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.

9. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustanovení setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba existence vlastnického práva státu, formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, a moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. ). K přechodu vlastnického práva se tedy vyžaduje kumulativní naplnění všech tří tam uvedených podmínek, tedy že jde o majetek, jenž náležel České republice, že ke stanovenému dni (23. 11. 1990) k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a že s tímto majetkem obec ke dni účinnosti zákona (24. 5. 1991) fakticky hospodařila (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. – ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. ). Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. V rozsudku ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. , pak Nejvyšší soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi, která vykládá pojem hospodaření v obdobném významu jako původní pojem „správa“, převzatý do ; v rámci náplně pojmu správa je třeba akcentovat konkrétní využití věcí k plnění úkolů státu, péči o údržbu a opravy atd. Nelze tu vycházet pouze z právního titulu, ale je nutno zohlednit i způsob, jakým toto hospodaření reálně probíhalo (k tomu srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. ). Zajisté přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. ). Znaky pojmu hospodaření tak může naplňovat i přenechání věci do nájmu, případně do jiného dočasného užívání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. ).

10. Odvolací soud výše citované judikatorní konkluze důsledně nerespektoval. Nezabýval se totiž formální existencí práva hospodaření s předmětným pozemkem svědčícího příslušnému národnímu výboru i k zákonem stanovenému rozhodnému datu 23. 11. 1990 (existenci práva hospodaření dovozoval toliko ze stavu existujícího v 70. až 80. letech 20. století) a zcela rezignoval na posouzení, zda žalovaný 2) s pozemkem (způsobem plynoucím z ustálené judikatury dovolacího soudu) fakticky (reálně) hospodařil ke dni účinnosti (24. 5. 1991). Závěr odvolacího soudu o naplnění zákonných podmínek přechodu vlastnického práva k pozemku parc. č. parc. č. 1807/7 v k. ú. Vimperk ze státu na žalovaného 2) dle jeví se být tedy přinejmenším předčasným, a tudíž nesprávným.

11. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání opodstatněným, dle a odst. 2, věty první a druhé, přistoupil ke zrušení výroku I rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení ( , ).

12. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný ( , věty druhé, ).

13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 11. 2024

Mgr. Zdeněk Sajdlpředseda senátu