Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 291/2022

28 Cdo 291/2022-245

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost u kostela sv. Remigia Praha – Čakovice, identifikační číslo osoby 152 68 608, se sídlem v Praze – Čakovicích, náměstí 25. března 17/3, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., Dr.h.c., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, 2) městská část Praha – Čakovice, identifikační číslo osoby 002 31 291, se sídlem v Praze 9, Čakovice, náměstí 25. března 121/1, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, a 3) Česká republika – Státní pozemkový úřad, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2021, č. j. -204, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. -214, takto:I. Řízení o dovolání podaném „Římskokatolickou farností u kostela Nanebevzetí Panny Marie Praha – Třeboradice“ (identifikační číslo osoby 26520745, naposledy se sídlem v Praze 9, Slaviborské náměstí 4/3), se zastavuje. II. Dovolání žalobkyně se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Shora označeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 8. 2020, č. j. -168, tak, že se zamítá žaloba [podaná s odkazem na ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “] na určení, že třetí žalovaná (Česká republika) je vlastnicí ve výroku označených pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); k tomu odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV. rozsudku odvolacího soudu).

2. Negativní rozhodnutí o žalobě odvolací soud odůvodnil prokázáním skutkových okolností naplňujících podmínky pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům na první žalovanou (obec) podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů [bylo-li mezi účastníky nesporné, že předmětné pozemky byly v rozhodné době ve vlastnictví České republiky, a ke dni 23. 11. 1990 k nim měl právo hospodaření předchůdce první žalované; (kumulativní) naplnění (třetí) podmínky faktického hospodaření s předmětnými pozemky ke dni 24. 5. 1991 (tj. ke dni účinnosti ) první žalovanou měl odvolací soud za doložené tím, že předmětné pozemky byly přenechány třetí osobě (Z. E.) do užívání za účelem zemědělského hospodaření].

3. Rozsudek odvolacího soudu nejprve napadla dovoláním dosavadní žalobkyně, pod označením „Římskokatolická farnost u kostela Nanebevzetí Panny Marie Praha – Třeboradice“ (identifikační číslo osoby 26520745, naposledy se sídlem v Praze 9, Slaviborské náměstí 4/3).

4. Z obsahu spisu, obsahujícího i výpisy z rejstříku evidovaných (církevních) právnických osob (vedeného Ministerstvem kultury), bylo zjištěno, že v průběhu řízení – již v době před podáním dovolání – výše označený církevní subjekt zanikl a jeho universálním právním nástupcem se stala Římskokatolická farnost u kostela sv. Remigia Praha – Čakovice, o jejímž vstupu do řízení (na místo žalobkyně) v intencích rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 9. 2021, č. j. -226 (a následně pak této procesní nástupkyni znovu doručil i odvolacím soudem vydaný rozsudek).

5. Jednou z podmínek řízení, k jejichž (ne)splnění musí soud přihlédnout, je i způsobilost být účastníkem řízení, kterou má ten, kdo má (podle hmotného práva) právní osobnost (způsobilost mít práva a povinnosti); jinak jen ten, komu ji zákon přiznává ( ). Nemá-li účastník způsobilost být účastníkem řízení v den zahájení řízení, soud řízení (pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízen) zastaví (z četných rozhodnutí dovolacího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 1998, sp. zn. , ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. , ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. , ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. , ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. , či ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. ).

6. Jelikož původní žalobkyně „Římskokatolická farnost u kostela Nanebevzetí Panny Marie Praha – Třeboradice“ dnem svého zániku ztratila právní osobnost ( , ) – a tedy rovněž i způsobilost být účastnicí řízení ( ) – již před zahájením dovolacího řízení (před podáním dovolání), jde o nedostatek podmínky dovolacího řízení, který nelze odstranit (k tomu srovnej přiměřeně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. n. , uveřejněné pod číslem 47/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. ). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání podané touto žalobkyní zastavil ( , věty první a ).

7. Po doručení rozsudku odvolacího soudu se v otevřené dovolací lhůtě k dovolání přihlásila i procesní nástupkyně žalobkyně – Římskokatolická farnost u kostela sv. Remigia Praha – Čakovice (dále i jen jako „dovolatelka“).

8. Z obsahu podaného dovolání se podává, že jeho přípustnost je spatřována v odklonu rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného práva týkajících se naplnění podmínek pro přechod věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce (zde první žalované) dle Dovolací argumentace míří na posouzení, zda bylo prokázano faktické hospodaření obce s předmětnými pozemky (ke dni účinnosti aplikovaného předpisu). K tomu se namítá, že spornou otázku odvolací soud rozhodl jen na základě podpůrných důkazů, že nesprávně vyhodnotil otázku rozložení důkazního břemene a rezignoval na prokázání rozhodných okolností žalovanými konstatováním, že jde o okolnosti časově velmi vzdálené. V tomto směru považuje dovolatelka napadené rozhodnutí za rozporné i s dovolacím soudem v této věci dříve vydaným rozsudkem ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. . Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, dospěl-li ze soudem prvního stupně provedených listinných důkazů k jinému (opačnému) skutkovému zjištění (o faktickém hospodaření s předmětnými pozemky právní předchůdkyní první žalované), aniž by tyto důkazy zopakoval.

9. Nejvyšší soud dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „ “.

10. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl podle ustanovení , neboť není přípustné.

11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení ; žádné z nich ovšem naplněno není. [Napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak].

12. K interpretaci relevantního ustanovení lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je dané ustanovení setrvale vykládáno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. , o obcích), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona (24. 5. 1991) také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Nejednalo se přitom jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např. o výkon zemědělské činnosti, ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními přepisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem věci, případně přenechání do jiného užívání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. , ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. , ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. ).

13. Uvedená interpretace nekoliduje ani s judikaturou Ústavního soudu – viz např. nález ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 131, str. 461), jenž nevyloučil realizaci práva hospodaření i svěřením věci do užívání jinému subjektu (k tomu dále např. srovnej i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. , rozsudek ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. ).

14. Při posouzení otázky, byla-li naplněna i podmínka faktického hospodaření s předmětnými pozemky obcí ke dni 24. 5. 1991, se odvolací soud napadeným rozsudkem od shora citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu nikterak neodchýlil, uzavřel-li [poté, co měl za prokázané, že v rozhodném období byly předmětné pozemky zemědělsky obhospodařovány jinou osobou, jíž byly za tímto účelem přenechány do užívání], že předmětné pozemky (za splnění podmínek ) přešly k 24. 5. 1991 z vlastnictví státu do vlastnictví první žalované, a tedy že za tohoto stavu nemůže být žaloba na určení vlastnického práva státu dle ve vztahu k předmětným pozemkům úspěšná.

15. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v této věci vydaným rozsudkem ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , jímž byla zrušena předcházející rozhodnutí soudů nižších stupňů (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. srpna 2017, č. j. -77, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2017, č. j. -102) z toho důvodu, že soudy vycházely z nesprávného názoru, že vyjma porušení blokačních ustanovení nemohou církve určovací žalobou dle zpochybnit přechod majetku státu na obce (dle ) a v důsledku tohoto nesprávného názoru již nezkoumaly, zda byly naplněny zákonem stanovené podmínky přechodu předmětných pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví obce (dle ). Těmto závěrům se odvolací soud v dalším řízení nezpronevěřil, zkoumal-li – vedle vlastnictví státu k předmětným pozemkům a formální existence práva hospodaření – i moment faktický (hospodaření s předmětnými pozemky).

16. Od ustálené rozhodovací praxe (z níž lze odkázat kupř. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. ; k základnímu pravidlu o dělení důkazního břemene obecně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. ) se odvolací soud neodchýlil ani v otázce rozložení důkazního břemene k prokázání právně významných skutečností (týkajících se zde naplnění podmínky faktického hospodaření s předmětnými pozemky ke dni 24. 5. 1991), jestliže po žalobkyni nepožadoval předestření skutkových tvrzení a navržení důkazů podporujících závěr, že předmětné nemovitosti na první žalovanou nepřešly, ale k této procesní aktivitě byla naprosto korektně před soudem prvního stupně vedena první žalovaná, která odpovídajícím způsobem navrhla provedení (zejm. listinných) důkazů, po jejichž provedení a hodnocení odvolací soud dospěl k závěru, že i tyto okolnosti (stran fakticity hospodaření) se první žalované podařilo prokázat.

17. Rozhodnutí odvolacího soudu se proto nepříčí ani rozhodnutím, která dovolatelka cituje v bodě 14. dovolání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. ; odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu „ “ je zjevně nesprávný, jelikož rozhodnutí pod tímto označením databází rozhodnutí Nejvyššího soudu ani neprochází). Porušení zásady o dělení důkazního břemene nelze pak spatřovat jen v tom, že odvolací soud současně poukázal i na to, že dokazování se vede k okolnostem časově již značně vzdáleným, kdy uplynuvší doba (a zejména i uplynutí skartačních lhůt) důkazní pozici žalované ztěžuje a prokázaní rozhodných okolností je možné prostřednictvím jen těch důkazů, které je nyní možné reálně opatřit.

18. Napadá-li pak dovolatelka i hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze než připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. ; k tomu viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17.).

19. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky, jež vystihují vady řízení. Vadami řízení – ať již skutečnými nebo domnělými – je Nejvyšší soud oprávněn se zabývat pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu (k tomu dále srov. ); námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však požadavkům vytýčeným v ustanovení neodpovídá, přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. , ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. , ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ). Řízení ostatně namítanou vadou ani netrpí; ačkoliv – obecně vzato – se odvolací soud může odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně jen tehdy, zopakuje-li důkazy, z nichž čerpá oproti soudu prvního stupně jiná skutková zjištění ( , 2 ), nelze ztrácet ze zřetele závěry judikatury, podle nichž v případě listinných důkazů není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám zopakoval (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. , a ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. ).

20. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“) je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením

21. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu naplněny nebyly.

22. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , části věty před středníkem, věty první a v situaci, kdy žalovaným 2) a 3) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly a náklady vzniklé žalované 1) podáním vyjádření k dovolání prostřednicím jí zvoleného zástupce z řad advokátů nelze považovat za účelně vynaložené (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. , ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. , či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. ).

23. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 3. 2022

Mgr. Petr Krauspředseda senátu