Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 295/2017-122

28 Cdo 295/2017-122

U S N E S E N Í

Římskokatolické farnosti Jarošov nad Nežárkou

,

IČ 625 42 338, se sídlem v Jindřichově Hradci, Kostelní 74, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalovaným 1.

České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, IČ 697 97 111,

se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2.

obci Jarošov nad Nežárkou

, IČ 002 46 859, se sídlem v Jarošově nad Nežárkou 236,

o

určení vlastnického práva státu

, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. září 2016, č. j. -101, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 5. 5. 2016, č. j. -80, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva České republiky k pozemku parc. č. st. v katastrálním území J. n. N. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně byl vlastníkem pozemku, při jehož rozdělení vznikla mimo jiné i sporná nemovitost a který byl postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, odňat ve prospěch státu. Ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření s dotčeným pozemkem Místnímu národnímu výboru Jarošov nad Nežárkou, přičemž ke dni 24. 5. 1991 s ním hospodařila žalovaná 2. minimálně ve smyslu jeho správy, k čemuž dle judikatury postačuje užívání věci zahrnující její držbu a nakládání s ní. Dnem účinnosti , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „ “), došlo tudíž v souladu s řečeného předpisu k přechodu vlastnického práva k pozemku parc. č. st. . na obec, a žaloba tak mohla být coby nedůvodná zamítnuta.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 9. 2016, č. j. -101, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že pro naplnění podmínky (faktického) hospodaření s majetkem ve smyslu postačovala dle dosavadní judikatury držba dotčené věci, naopak požadavek intenzivního využití příslušného objektu by již šel nad rámec předpokladů vytyčených v citovaném ustanovení. Druhá žalovaná v řízení uvedla, že předmětný pozemek užívala v souvislosti se stavbou, jež se na něm nachází (respektive v současnosti tvoří jeho součást), pro účely skladování. Toto její tvrzení nebylo zpochybněno, a na základě předložené fotodokumentace je navíc možné usuzovat, že objekt, jenž není v havarijním stavu, aniž by po 24. 5. 1991 prošel významnější rekonstrukcí, byl již ke zmíněnému datu druhou žalovanou přiměřeně užíván a udržován. Po obci velikosti J. n. N. nelze požadovat, aby na nemovitost užívanou toliko jako skladiště vynakládala velké množství prostředků, patří se proto uzavřít, že ji udržovala s péčí řádného hospodáře v přijatelném stavu, a počínala si tak coby její držitel. Předpoklady přechodu sporného objektu do vlastnictví druhé žalované tudíž podle názoru odvolacího soudu byly splněny.

Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním, namítajíc, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Dovolatelka předně tvrdila, že krajský soud dostatečně nezkoumal existenci faktického hospodaření žalované 2. s předmětným pozemkem ke dni 24. 5. 1991, a naopak se v podstatě spokojil se zjištěním, že sporná nemovitost byla formálně vedena v majetku obce. Popsaným výkladem je však stírán rozdíl mezi jednotlivými předpoklady vytyčenými v odkazovaném ustanovení, jejž dosavadní judikatura zdůrazňovala coby kruciální. Pokud by Nejvyšší soud měl za to, že odvolací soud podmínky „práva hospodaření“ ke dni 23. 11. 1990 a „faktického hospodaření“ ke dni 24. 5. 1991 odlišil, je třeba říci, že stran reálného nakládání s pozemkem dotčenou obcí k posléze uvedenému datu nebylo prováděno žádné dokazování a soudy založily své úvahy toliko na prostém tvrzení druhé žalované o využívání nemovitosti jako skladiště. Tím se odchýlily od judikatury, v souladu s níž je tvrzené skutečnosti nutné dokládat důkazy, z nichž bez rozumných pochybností vyplývají, a současně porušily Nelze rovněž přehlédnout, že odvolací soud žalobkyni zjevně zatížil důkazním břemenem ohledně nenaplnění podmínek přechodu , přestože skutkové okolnosti umožňující nabytí majetku obcí v režimu citovaného předpisu měla prokazovat žalovaná 2. I kdyby konečně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázka rozložení důkazního břemene byla v napadeném rozhodnutí vyhodnocena přiléhavě, měl by přikročit ke kasačnímu zásahu, neboť soudy žalobkyni upřely poučení dle , jež jí byly povinny udělit, pakliže dovodily, že se jí nepodařilo prokázat nenaplnění podmínek předvídaných

Z předestřených důvodů žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně však přípustným není.

Jak přiléhavě podotýká sama dovolatelka, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi objasnil, že uskutečnění přechodu vlastnického práva k určitému objektu na obec v režimu předpokládalo, aby byl dotčený majetek ke dni 24. 5. 1991 ve vlastnictví státu, dále aby k němu měl ke dni 23. 11. 1990 formální právo hospodaření národní výbor, jehož práva a závazky přešly na obec, a konečně aby s ním v době nabytí účinnosti obec fakticky hospodařila. Všechny tři stanovené podmínky musely být přitom splněny kumulativně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. ). Dikce zákona zde zároveň zřetelně naznačuje, že podmínky „hospodaření“ s majetkem a dřívějšího „práva hospodaření“ k němu svědčícího národnímu výboru nelze ztotožňovat. Při výkladu pojmu „hospodaření“ pak bylo judikaturou zohledněno jeho pojetí v právních předpisech účinných v rozhodné době, konkrétně v zákoně č. , hospodářském zákoníku, a , o hospodaření s národním majetkem, jimiž bylo organizacím uloženo hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit jej i využívat, tj. fakticky s ním nakládat (viz kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. , a ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. , bod 16, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. , či ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. , popřípadě jeho usnesení ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. , a ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. ). Jinými slovy, hospodařením obce s věcmi uvedenými v je třeba rozumět realizaci práv a povinností, které na obec přešly z národního výboru (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. ). Této judikatorní linii se nicméně soudy nižších stupňů nijak nezpronevěřily, neb podmínku faktického nakládání s předmětným majetkem od prosté formální příslušnosti národního výboru k hospodaření zjevně odlišily – v zásadě tak učinil již soud prvního stupně v odstavci na rozhraní stran 7 a 8 svého rozhodnutí, zcela jednoznačně pak naplnění dotčeného předpokladu zjišťoval soud odvolací v úvahách zachycených na straně 7 napadeného rozsudku. Soudy se tedy neomezily na prosté konstatování existence někdejšího práva hospodaření národního výboru či evidenčního statusu sporné nemovitosti, pročež se jejich úsudky v daném směru neodchylují od dovolatelkou zmiňované rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Namítá-li žalobkyně dále, že závěr o splnění podmínky faktického hospodaření s příslušným pozemkem obcí byl v řízení učiněn bez náležitého dokazování, rozporuje tím skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17). Otázka rozložení důkazního břemene mezi účastníky je pak sice povahy právní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. ), dovolací soud nicméně nedospívá k závěru, že by se soud odvolací odchýlil od ustálené judikatury, dle níž je to obec jako procesní strana, jež se dovolává účinků jí příznivé právní normy, kdo nese důkazní břemeno ohledně znaků jednotlivých skutkových podstat přechodu majetku upravených v zákoně č. (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. , k základnímu pravidlu o dělení důkazního břemene obecně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. , nebo Lavický, P.

Důkazní břemeno v civilním řízení soudním

. Praha: Leges a Česká společnost pro civilní právo procesní, 2017. s. 144–145). Napadený rozsudek totiž na závěru o neunesení důkazního břemene některým z účastníků vybudován není, neboť odvolací soud rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, vzav za prokázané naplnění veškerých podmínek přechodu sporného majetku na žalovanou 2., včetně jejího faktického hospodaření s předmětným pozemkem. Byť by se snad některá dílčí zjištění soudu druhé instance nemusela z hlediska své důkazní opory Nejvyššímu soudu jevit bezvýhradně spolehlivými, není (jak už bylo řečeno výše) zákonem zmocněn k tomu, aby skutkové úvahy nižších instancí revidoval.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud nedovodil, že by žalobkyni tížilo důkazní břemeno ohledně nenaplnění předpokladů , nebylo důvodu, aby jí udílel poučení ve smyslu , pročež rozsudek krajského soudu na otázce nezbytnosti postupu dle právě citovaného ustanovení nespočívá, a ta se tudíž ani nemůže stát základem přípustnosti projednávaného dovolání.

Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání žalobkyně odmítnout pro nepřípustnost ( , věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, náhrada nákladů nepřísluší a ostatním účastníkům v daném řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 1. 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu