Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3987/2010

28

Cdo 3987/2010

ROZSUDEK

Města

Slavičín

, se sídlem ve Slavičíně, Osvobození 25, zastoupeného JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem se sídlem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo nám. 177, proti žalované

České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42,

o určení vlastnictví

, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 6. května 2010, č.j. -103, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 6. května 2010, č. j. -103, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. ledna 2010, č. j. -66, se

z r u š u j í

a věc se

v r a c í

Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem Krajský soudu v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací (výrokem pod bodem I) potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 21. ledna 2010, č.j. -66, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem domu – občanské vybavenosti č.p. 351 na pozemku p. č. st. 245, zapsaného na LV číslo 60000 katastru nemovitostí pro obec a katastrální území S.; současně krajský soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, uzavřel, že předmětný dům nepřešel z vlastnictví státu do vlastnictví žalobce podle ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Konstatoval, že nebyly prokázány skutečnosti o existenci práva hospodaření Městského národního výboru ve Slavičíně (předchůdce žalobce) k tomuto majetku k 23. listopadu 1990, jelikož v řízení nebyly předloženy dokumenty o vzniku tohoto práva, hospodářská smlouva ani jiné opatření ve smyslu , o hospodaření s národním majetkem. Dovodil, že při neprokázání skutečností o vzniku práva hospodaření nelze mít podmínky stanovené za naplněné toliko faktickým hospodařením s předmětnou budovou, neboť hospodaření je i tímto zákonem chápáno jako hospodaření v právním smyslu a až po vzniku práva mohlo dojít k jeho naplnění reálným hospodařením. Jako nesprávný odmítl odvolací soud názor žalobce, že právo hospodaření mohlo jeho předchůdci vzniknout i originárně, zhotovením budovy č.p. 351 (postavené Městským národním výborem ve Slavičíně a po desetiletí jím užívané jako objekt jeslí), bez právního úkonu nebo úředního rozhodnutí prokazujícího vznik práva hospodaření.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení , odst. 3 , co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Za nesprávný označil názor odvolacího soudu, že právo hospodaření mohlo vzniknout pouze na základě právního úkonu či úředního rozhodnutí. Tvrdil, že rozpočtové organizaci mohlo právo správy národního majetku vzniknout též originárně, vytvořila-li (jménem státu) novou věc. Svůj názor opřel i o ustanovení , a dovozoval, že pokud konkrétní rozpočtová organizace věc potřebovala pro plnění svých úkolů a pořídila ji proto do státního vlastnictví, je logické, že tuto věc z tohoto důvodu dále užívala a že jí příslušela správa k tomuto majetku. Ustanovení je podle žalobcova názoru v posuzované věci neaplikovatelné, neboť dopadá pouze na ty případy, kdy rozpočtové organizaci již příslušela správa k určité věci ve vlastnictví státu a ta měla být převedena na jinou rozpočtovou organizaci. Citované ustanovení nelze proto použít v těch případech, kdy stát nově nabývá vlastnické právo k věci, která doposud nebyla v jeho vlastnictví. Dále odvolacímu soudu žalobce vytýkal nerespektování ustálené judikatury, podle níž je posouzení existence práva hospodaření ve smyslu ustanovení otázkou zejména fakticity tohoto hospodaření, nikoli právního důvodu jeho vzniku; namítal, že z tohoto pohledu odvolací soud věc neposuzoval. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná označila napadený rozsudek za správný. Se závěry odvolacího soudu se ztotožnila, odkaz žalobce na ustanovení označila za nepřípadný, tvrdíc, že cit. ustanovení dopadá toliko na případy úplatného nabývání majetku. Dovozovala, že v posuzovaném případě tímto způsobem právo hospodaření založeno být nemohlo. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

V posuzované věci Nejvyšší soud dochází k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť dovolatelem položenou právní otázku (která je pro rozhodnutí ve věci samé určující), řešil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Jelikož vady řízení, k nimiž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední ( ), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce rozsahu obecní restituce z pohledu podmínek stanovených

Podle do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.

Závěr odvolacího soudu, že při zkoumání otázky práva hospodaření ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 cit. zákona je bez významu prokázané faktické hospodaření a že ke vzniku tohoto práva mohlo dojít toliko v řízení prokázaným právním úkonem nebo úředním rozhodnutím, Nejvyšší soud nesdílí. Předesílá, že i Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, č. 131, dovodil, že pro přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí podle je třeba kumulativní splnění tří podmínek stanovených v tohoto zákona; musí jít o majetek, který v rozhodné době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil. V rozhodovací praxi Nejvyšší soudu se konstantně uplatňuje názor, že posouzení zákonného termínu „právo hospodaření“ ke stanovenému datu 23. listopadu 1990 je především věcí fakticity tohoto hospodaření, nikoliv právního titulu k němu (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících danou problematiku srovnej například rozsudek ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. ; rozsudek ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. ; usnesení ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. ; nebo rozsudek ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. ; všechna rozhodnutí uveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu). V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje též na závěry přijaté v rozsudku ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. , podle nichž

„… Institut práva hospodaření, založený hospodářským zákoníkem ze dne 4. června 1964 č. 109 Sb., (účinným od 1. července 1964) stál na principu tzv. věcné příslušnosti ke správě; tento princip byl v zákoně vyjádřen zásadou, že právo hospodaření vykonává zásadně ta organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží (§ 65 odst. 1). Tato zásada stála nad příslušným úředním rozhodnutím o zřízení práva hospodaření …“.

Názor odvolacího soudu, akcentující při zkoumání otázky práva hospodaření (ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 cit. zákona) toliko právní skutečnosti o vzniku práva hospodaření a ponechávající stranou okolnost, zda majetek reálně sloužil k plnění úkolů příslušného národního výboru (jehož práva a závazky přešly na žalující obec), je tedy v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, kterou Nejvyšší soud ani v nyní posuzované věci neopouští.

Shledávaje z výše uvedených důvodů dovolání žalobce přípustným a současně i důvodným, Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve věci samé i v závislém nákladovém výroku zrušil ( in fine ); jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (, ). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (, ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. listopadu 2010

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r. předseda senátu