Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4948/2015

U S N E S E N Í

DELTA RZ, spol. s r.o.

, IČO: 49967240, se sídlem v Brně, Jiránkova 317/23, zastoupené Mgr. Šárkou Boučkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 403/42,

F. K.

, zastoupeného JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem v Brně, Nové náměstí 21, a

P. P.

, zastoupeného JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 61, proti žalovanému

statutárnímu městu Brnu

, IČO: 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupenému Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57,

o určení vlastnického práva

, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2015, č. j. -433, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení vedlejšímu účastníku DELTA RZ, spol. s r.o. částku 4 114 Kč k rukám advokátky Mgr. Šárky Boučkové, a vedlejšímu účastníku F. K. částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Koniora.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným

nemá právo

na náhradu nákladů řízení žádný z těchto účastníků, stejně tak jako ve vztahu mezi žalovaným a vedlejším účastníkem P. P.

Stručné odůvodnění ( ):

Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu (Krajského soudu v Brně) byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2012, č. j. -374) ve výroku o věci samé, v tom znění, že Česká republika (žalobkyně) je vlastníkem pozemku parc. č. 2069/4 v kat. území Ř., jehož součástí je budova č.p., občanská vybavenost, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město na listu vlastnictví 10001 pro kat. území Ř., obec B.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení věty první , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), neboť není přípustné.

Rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v ustanovení , přičemž dovolání není přípustné ani podle ustanovení , neboť dovoláním vymezené otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí ve věci samé závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledává důvody k jinému posouzení těchto v jeho rozhodovací praxi již vyřešených otázek.

K otázkám podřaditelným výkladu ustanovení a 2 , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je uvedené ustanovení setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce [k tomu srov. , o obcích (obecní zřízení)], ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření (z mnoha rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. rozsudek ze dne 20. července 2000, sp. zn. ; rozsudek ze dne 9. října 2008, sp. zn. ; rozsudek ze dne 18. listopadu 2010, sp. zn. ; nebo rozsudek ze dne 15. března 2011, sp. zn. – všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách

www.nsoud.cz

).

K výkladu citovaného ustanovení zákona se vyslovil i Ústavní soud, a to nejenom ve zmiňovaném nálezu ze dne 29. listopadu 1996, sp. zn. (v němž analýzou dotčeného ustanovení zákona dochází k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření), ale např. i v nálezu ze dne 9. července 2013, sp. zn. , v němž uzavírá, že pojem „hospodaření“ uvedený v ustanovení lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce tak podle názoru Ústavního soudu vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (obdobně srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. června 2007, sp. zn. spolu s ostatními rozhodnutími Ústavního soudu veřejnosti dostupné na

http://nalus.usoud.cz

).

Ze skutkových zjištění (jejichž přezkum v dovolacím řízení možný není) přitom vyplývá, že v době rozhodné pro přechod majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí s předmětnými nemovitostmi (stavbou na označeném pozemku) hospodařila nikoliv žalovaná obec, nýbrž státní podnik

Oděvnictví města Brna

coby samostatný subjekt práva, od žalované obce odlišný (kdy není bez dalšího rozhodující ani to, byla-li obec jeho zřizovatelem čili nic; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2008, sp. zn. ).

Rozhodnutí odvolacího soudu není vybudováno na závěru o neunesení důkazního břemene, má-li odvolací soud skutečnosti o absenci hospodaření (jeho fakticitě) v případě žalované obce, resp. užívání majetku jiným hospodářským subjektem za bezpečně prokázané. K otázce důkazního břemene – přes řečené – sluší se obecně uvést tolik, že potřebnost, tedy okruh rozhodujících skutečností, je určována hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků, a důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. , publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1998, str. 372). [K povinnosti tvrzení a povinnost důkazní stran předpokladů, za nichž věc přechází do vlastnictví obce podle , včetně existence práva hospodaření a jeho reálného výkonu, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. .]

V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jsou i závěry odvolacího soudu při řešení otázky nabytí vlastnického práva vydržením – v závislosti na posouzení oprávněnosti držby [řešené zde podle , (dále jen „obč. zák.“) – se zřetelem k ustanovení , části věty za středníkem, , ]. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem ( obč. zák.); posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného držitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1067, svazek 15, ročník 2002). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1176, svazek 15, ročník 2002). Dobrá víra oprávněného se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu /titulu/, který by mohl mít za následek vznik práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 11, ročník 1997); postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. ).

Dovolací soud přitom opakovaně konstatoval, že otázku dobré víry držitele, že mu věc patří, lze v dovolacím řízení přezkoumat v případě, kdyby úvahy odvolacího soudu byly zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1068).

Se zřetelem k zákonem jasně stanoveným podmínkám přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce, jakož i setrvalé interpretaci relevantního ustanovení v rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, je vyloučen právní omyl žalovaného o nabytí vlastnictví ex lege (případně jej nelze kvalifikovat jako omyl omluvitelný). Vyloučen je i omyl skutkový, bylo-li prokázáno, že žalovaný s předmětnými pozemky ke dni účinnosti zákona nehospodařil (tedy kdy žalobce měl vědomost o tom, že jedna ze zákonem stanovených podmínek přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce není splněna) a bylo-li mu známo (jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů), že v jeho prospěch zapsané vlastnictví je sporné. K námitkám dovolatele sluší se uvést, že toliko na okolnostech provázejících řízení ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. (k jehož výsledkům se dovolatel vztahuje při formulaci právní otázky vymezené v dovolání) závěry odvolacího soudu založeny nejsou. Za daných okolností nelze úvahy odvolacího soudu o nedostatku dobré víry držitele kvalifikovat jako nepřiměřené a v rozhodnutí vyslovené právní závěry se ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nepříčí.

Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení , a , kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy na straně oprávněných účastníků (vedlejších účastníků) vznikly náklady toliko vedlejším účastníkům označeným ve výroku II usnesení, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v řízení, v částce 3 100 Kč [, , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 714 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. dubna 2016

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu