Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4471/2014

28 Cdo 4471/2014

U S N E S E N Í

hlavního města Prahy

České republice - Státnímu pozemkovému úřadu

se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, za nějž v dovolacím řízení jedná

Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových

,

Ústředí a územní pracoviště v hl. m. Praze, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42,

za účasti

Městské části Praha 4

se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, IČ 000 63 584, jako vedlejší účastnice na straně žalobce, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2014, č. j. -111, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jakuba Kotrby, advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059.

III. Žalovaná

je povinna

zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivany Sittkové, advokátky

se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 11. 2013, č. j. -74, určil, že „žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 1866/1 a parc. č. 1866/2 v k. ú. M., obec P.“ (výrok I.); dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 21.456,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jakuba Kotrby (výrok II.) a že vedlejší účastnici na straně žalobce je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 20.570,- Kč k rukám advokátky JUDr. Ivany Sittkové (výrok III.). Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení , neboť v katastru nemovitostí je k nim veden duplicitní zápis vlastnictví žalobce (svěřená správa nemovitostí ve vlastnictví obce - Městská část Praha 4) a žalované (příslušnost hospodařit s majetkem státu - Státní pozemkový úřad). Vzal za prokázané (a mezi účastníky nesporné), že předmětné pozemky sousedí s domem čp., nacházejícím se na pozemku parc. č. 1865 (oboje ve vlastnictví žalobce), přičemž pozemek parc. č. 1866/2 slouží jako předzahrádka a přístupová cesta do domu z ulice a pozemek parc. č. 1866/1 slouží jako zahrada za domem a přístupová cesta do domu z ulice S., že oba pozemky jsou oploceny a že ke dni 24. 5. 1991 byly ve vlastnictví České republiky („v roce 1986 je nabyl Obvodní národní výbor v Praze 4 na základě pravomocného rozhodnutí v důsledku jejich prodeje při výkonu rozhodnutí spolu s domem čp.“) a že ke dni 23. 11. 1990 k nim příslušelo právo hospodaření Obvodnímu národnímu výboru v Praze 4. Provedeným dokazováním bylo dále zjištěno, že předmětné pozemky byly i v minulosti užívány společně s domem č.p. uživateli (později nájemci) bytů v tomto domě, tzn. že pronajímatel bytů v domě (vedlejší účastník na straně žalobce) využívá pozemky tak, že umožňuje nájemcům jednotlivých bytů užívání těchto pozemků, přičemž společně s nimi zajišťuje údržbu a péči o ně. Uzavřel proto, že všechny podmínky přechodu vlastnictví k předmětným pozemkům ze státu na žalobce podle ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále též jen „ “), byly splněny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. , a nález Ústavního soudu sp. zn. ).

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. -111, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku II. tak, že výše nákladů činí 25.570,- Kč, jinak jej potvrdil (výrok I.); dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci „náklady odvolacího řízení“ 8.228,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jakuba Kotrby (výrok II.) a že vedlejší účastnici je povinna zaplatit „náklady odvolacího řízení“ 8.228,- Kč k rukám advokátky JUDr. Ivany Sittkové (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po zopakování důkazu výslechem svědka M. B. se ztotožnil s jeho závěry právními, přičemž nepřisvědčil námitce žalované, že v dané věci je namístě aplikovat závěr uvedený v rozsudku sp. zn. , v němž Nejvyšší soud „dospěl k závěru, že Státní statek hl. m. Prahy hospodařil na pozemcích nezávisle na Národním výboru hl. m. Prahy“. Naopak poukázal na názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. (nesprávně uvedeno ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. ), podle kterého „v případě nemovitostí ve správě bytového podniku jde typicky o věci, s nimiž ve smyslu hospodařily dřívější národní výbory, resp. podniky jimi k tomu účelu založené ( ), a dále uvedl, že bytový podnik, na rozdíl od státního statku, plnil úkoly národního výboru při správě bytového majetku, tedy spravoval bytové domy a přilehlé pozemky, prováděl či zajišťoval údržbu včetně pozemků. Jestliže tedy v dané věci bylo prokázáno, že s pozemky ve vlastnictví České republiky fakticky hospodařil bytový podnik zřízený ONV v Praze 4 a že katastr nemovitostí evidoval toto vlastnictví, byla splněna i třetí podmínka pro přechod vlastnictví ze státu na hlavní město Prahu dnem 24. 5. 1991 podle ustanovení

Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, a dále „otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, a poukazuje na to, že „již v odvolání upozornila na odchylnou judikaturu, a to na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. , v němž uvedl, že „užívání pozemků Státním statkem hl. m. Prahy, které bylo založeno usnesením Národního výboru hl. m. Prahy ze dne 21. 11. 1988 na základě a zákona o národních výborech č. , ve znění pozdějších novel, nelze považovat za hospodaření, které bylo vykonáváno hlavním městem Prahou ke dni účinnosti Státní statek hl. m. Prahy byl samostatným subjektem, který hospodařil na pozemcích nezávisle na Národním výboru hl. m. Prahy, a proto jeho práva a závazky z takového hospodaření nemohly přejít na hlavní město Prahu ve smyslu ustanovení Na tomto závěru nic nemění ani status města jako zřizovatele zmíněného státního statku“. Podle názoru dovolatelky tento právní závěr na danou věc dopadá, jelikož Obvodní bytový podnik v Praze 4, státní podnik v likvidaci (ke dni účinnosti pouze Obvodní bytový podnik v Praze 4, státní podnik) je také subjekt odlišný od obce - žalobce, byl zřízen zakládací u příslušného národního výboru a spravoval bytový fond, ke kterému „mu bylo svěřeno právo hospodaření nezávisle od obce“. Z tohoto důvodu „nemohly přejít práva a závazky z hospodaření příslušného bytového podniku ve smyslu ustanovení na žalobce a podmínky pro přechod vlastnictví pozemků tak nebyly splněny“. Dále dovolatelka namítá, že „soudy obou stupňů pochybily i při stanovení povinnosti nahradit náklady řízení, když přiznaly jejich náhradu žalobci i vedlejšímu účastníkovi na jeho straně, a ignorovaly tak nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. , ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. , ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. , i ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. ). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, případně, aby jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce a vedlejší účastník na jeho straně navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „ “). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (osoba s právnickým vzděláním), ve lhůtě uvedené v ustanovení , přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání proti jeho výroku o věci samé není podle ustanovení přípustné, neboť je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), přičemž není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, a že přípustnost dovolání proti akcesorickým výrokům napadeného rozsudku je vyloučena ustanovením

Podle ustanovení do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.

Citované ustanovení je v rozhodovací praxi dovolacího soudu setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce [k tomu srov. , o obcích (obecní zřízení)], ale též moment faktický, totiž, aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnující držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. , ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. ). K výkladu citovaného ustanovení zákona se již dříve vyslovil i Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 131/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (v němž analýzou dotčeného ustanovení zákona dospěl k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření), ale naposledy i v nálezu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 116/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v něž uzavřel, že pojem „hospodaření“ uvedený v ustanovení lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce tak podle názoru Ústavního soudu vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle ustanovení toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (obdobně srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. ).

Otázkou realizace práva hospodaření k předmětným pozemkům v rozhodné době, které spolu s výkonem vlastnického práva státu k nim náleželo bývalému Obvodnímu národnímu výboru v Praze 4 a které vykonával Obvodní bytový podnik v Praze 4, státní podnik (nyní v likvidaci), se odvolací soud v dané věci náležitě zabýval a jeho závěry jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou jak shora citovanou judikaturou, včetně rozhodnutí Ústavního soudu, tak rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. , v němž dovodil, že „v případě nemovitostí ve správě bytového podniku jde typicky o věci, s nimiž ve smyslu hospodařily dřívější národní výbory, resp. podniky jimi k tomu účelu založené ( )“.

S námitkou dovolatelky, že na danou věc dopadají závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. , dovolací soud nesouhlasí, neboť se jednalo o skutkově odlišnou věc. V tomto řízení totiž dovolací soud vyšel (shodně se soudy obou stupňů) mimo jiné ze skutkového zjištění, že vlastníkem původních pozemků byla obec Pražská, že na základě rozhodnutí ÚNV hl. m. Prahy - zemědělského referátu bylo ke dni 26. 4. 1954 do pozemkových knih vloženo vlastnické právo k pozemkům Československému státu - Státnímu statku Praha, n. p., že na základě administrativní dohody ze dne 19. 3. 1956 byla změněna správa na Státní plemenářský statek v Xaverově, n. p., a že hospodářskou smlouvou uzavřenou mezi MNV Běchovice a Státním statkem hl. m. Prahy byl sporný pozemek převeden do správy Státního statku hl. m. Prahy k 1. 9. 1986 za účelem jeho zemědělského využití a obhospodařování. Dovolací soud za tohoto skutkového stavu věci proto nepovažoval za správný názor odvolacího soudu, že sporný pozemek (resp. jeho část) přešel do vlastnictví hlavního města Prahy z důvodu, že s ním Národní výbor hl. m. Prahy jako zřizovatel Státního statku hl. m. Prahy ke dni 23. 11. 1990 a ke dni 24. 5. 1991 hospodařil způsobem upraveným v zákoně č. a ve , neboť fakticky jej užíval Státní statek hl. m. Prahy.

Podle ustanovení je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení. I pro ně ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle , jež stanoví, že dovolání podle ustanovení není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v ; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Dovolání žalované směřující proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou, jakož i mezi vedlejší účastnicí na straně žalobce a žalovanou, není přípustné, neboť každým z těchto výroků bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, přičemž se nejedná o některou z výjimek uvedených v ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. ).

Dovolání žalované není podle ustanovení přípustné ani proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že výše nákladů činí 25.570,- Kč, a ani proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., neboť každým z těchto výroků bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, přičemž se nejedná o žádnou z výjimek uvedených v ustanovení

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé, jakož i proti všem nákladovým výrokům tohoto rozsudku podle ustanovení věty první odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, odst. l, , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud považuje za účelně vynaložené a které s ohledem na zrušení s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) - k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. . Dovolací soud si je vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž lze u hlavního města Prahy i statutárních měst presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy bez využívání právní pomoci advokátů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , a rozhodnutí v něm citovaná). V projednávaném případě však Nejvyšší soud - odlišně od věcí, v nichž byl zmíněný právní názor vysloven (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , bod 24, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. ) - přisvědčil tvrzení žalobce, že s ohledem na novelizaci ustanovení , účinným od 29. 6. 2012, byl nucen podat velké množství určovacích žalob ohledně sporných pozemků a že nebylo hospodárné, aby dočasně posiloval svůj personální aparát (v dané věci byla žaloba doručena soudu prvního stupně dne 27. 3. 2013 a poslední den k jejímu podání byl 31. březen 2013). Tyto náklady dovolacího řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 3.100,- Kč [srov. , , odst. 4 písm. b), ve spojení s . , ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč ( téže vyhlášky ve znění , č. , č. , č. a č. ) a náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 714,- Kč [srov. ], tj. celkem 4.114,- Kč. Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.114,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval ( ).

V dovolacím řízení vznikly i vedlejšímu účastníku náklady, které spočívají v odměně advokátky za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 3.100,- Kč [srov. , , odst. 4 písm. b), ve spojení s . , ve znění pozdějších předpisů], v paušální náhradě hotových výdajů advokátky ve výši 300,- Kč ( téže vyhlášky ve znění , č. , č. , č. a č. ) a náhradě za daň z přidané hodnoty v částce 714,- Kč [srov. ], tj. celkem 4.114,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení věty první, a uložil, aby tyto náklady vedlejšímu účastníkovi nahradila. Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.114,- Kč zaplatit k rukám advokátky, která vedlejšího účastníka v tomto řízení zastupovala ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. února 2016

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu