Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3533/2018

28 Cdo 3533/2018-340

USNESENÍ

Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou

,

IČ 004 08 026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalovaným 1.

Zemědělské společnosti Dobříš, spol. s r.o.

, IČ 475 35 156, se sídlem v Dobříši, Příbramská 506, zastoupené JUDr. Vladimírem Skalickým, advokátem se sídlem v Příbrami, Dlouhá 138, a 2.

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejší účastnice na straně první žalované

obce Borotice

, IČ 002 41 962, se sídlem v Boroticích 27, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalované 2. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2017, č. j. -290, t a k t o :

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaná 2.

je povinna

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám advokáta JUDr. Ing. Jiřího Davida, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobcem, žalovanou 1. a vedlejší účastnicí na straně žalované 1.

nemá

nikdo

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 10. 1. 2017, č. j. -232, určil, že žalovaná 2. je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení i soudním poplatku (výroky II. a III.). Soud vzal za prokázané, že sporný pozemek byl po 25. 2. 1948 bez náhrady zabrán žalobci podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. Právo hospodaření k tomuto pozemku náleželo od 1. 1. 1990 Městskému národnímu výboru Borotice, nebylo však prokázáno, že by stejnojmenná obec, jež byla v roce 2004 do katastru nemovitostí zapsána jako vlastník, s předmětnou nemovitostí k 24. 5. 1991 hospodařila, nedošlo tudíž k přechodu vlastnického práva ze státu na obec dle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „ “). Uzavřela-li proto obec Borotice dne 30. 6. 2010 se žalovanou 1. směnnou smlouvu, která se měla týkat i daného pozemku, jedná se o právní úkon neplatný. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná 1. při nabývání pozemku parc. č. XY byla v dobré víře, po zvážení práv střetávajících se v dané kauze se však rozhodl upřednostnit nárok žalobce na vydání jeho historického majetku, což odpovídá snaze po co nejširší nápravě majetkových křivd vzniklých v období nesvobody i judikatuře akcentující prioritu nároků oprávněných osob ve smyslu restitučních předpisů.

Krajský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. -290, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. změnil, pokud jde o výši přiznané náhrady nákladů řízení, jinak je v tomto výroku i výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s argumentací okresního soudu v tom ohledu, že nebylo prokázáno splnění podmínek přechodu vlastnického práva k výše označenému pozemku na obec

ex lege

, neboť se žalovaným nezdařil důkaz, že obec Borotice s pozemkem k 24. 5. 1991 fakticky hospodařila. Naproti tomu nepřitakal konstatování, že žalovaná 1. jednala při nabývání předmětného pozemku v dobré víře, neboť i ten historický majetek církví, jenž na obce přešel, podléhal blokaci podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ “). S ohledem na přísnost, s níž je třeba i ve světle recentní judikatury Ústavního soudu posuzovat splnění podmínek nabývání vlastnického práva od neoprávněného, sluší se přitom vyzdvihnout fakt, že žalovaná nenahlédla do historie zápisů k předmětnému pozemku v katastru nemovitostí, z níž by bez jakýchkoli pochybností zjistila, že původním vlastníkem převáděného objektu byla církev, a že jsou tedy dispozice s tímto majetkem zakázány podle Žalovaná 1. proto nevynaložila úsilí, které po ní bylo možné spravedlivě požadovat, aby prověřila legalitu převodu sporného pozemku, a nelze tak na ni nahlížet jako na dobrověrného nabyvatele, pročež vůbec nepřichází v úvahu konstrukce, dle níž se mohla stát vlastníkem pozemku parc. č. XY navzdory vadám nabývacího titulu. Za daných okolností bylo nadbytečné zabývat se otázkou střetu protikladně působících základních práv v řešené věci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná 2., jež namítá v první řadě nesprávné posouzení otázky nabytí předmětné nemovité věci obcí Borotice podle , neboť v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu může být právo hospodaření realizováno nikoli jen užíváním věci, ale též pronájmem jinému subjektu, přičemž v řízení bylo výpovědí starosty obce doloženo, že dle pamětníků byl pozemek v rozhodném období pronajat žalované 1. Splňovala-li přitom obec podmínky pro přechod majetku na základě citovaného ustanovení, nemohlo pozdější zakotvení blokační normy ( ) retroaktivně způsobit opětovné odnětí dotčeného majetku a jeho zpětný přechod na stát. Napadené rozhodnutí je dále v rozporu s rozhodnutími, jež připouštějí nabytí vlastnického práva od neoprávněné osoby zapsané jako vlastník v katastru nemovitostí na základě dobré víry opírající se o stav veřejné evidence, poněvadž dle dovolatelky měl odvolací soud v posuzovaném případě dát přednost ochraně dobrověrné nabyvatelky, žalované 1. Z těchto důvodů žalovaná 2. navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu změnil tak, že žalobu zamítne, a rozhodl o nákladech řízení.

Žalovaná 1. s dovoláním stručně vyjádřila souhlas, naproti tomu žalobce s ním obsáhle polemizoval a navrhl je odmítnout či zamítnout.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalované 2. ovšem přípustné není.

Argumentací, dle níž odvolací soud chybně vyhodnotil splnění podmínek přechodu majetku na obec ve smyslu , dovolatelka nepředestírá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku výkladu hmotného či procesního práva, nýbrž pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, jež se zřetelem k provedenému dokazování učinily závěr, že nebylo prokázáno hospodaření vedlejší účastnice se sporným pozemkem ke dni 24. 5. 1991. Úsudek o neunesení důkazního břemene účastníkem, jejž se dovolatelka pokouší zvrátit, má skutkovou povahu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. , ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. , a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. ) a vymyká se kognici dovolacího soudu, jemuž podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 přísluší přezkoumávat výhradně správnost právního posouzení věci (

a contrario

). Námitka odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu podřazující pojmu faktického hospodaření též pronájem předmětného majetku (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , či ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. ) se pak zakládá na odlišných skutkových zjištěních, než ze kterých vycházel odvolací soud (jenž měl dovolatelkou akcentované judikatorní závěry na paměti, a dokonce je ve svém odůvodnění citoval, nevzal však za prokázané, že by obec s předmětným majetkem k rozhodnému datu hospodařila, byť jen ve smyslu pronájmu), a proto se základem přípustnosti dovolání stát nemůže (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. , ze dne 10. 7. 2017, sp. zn. , a ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. ).

V situaci, v níž podle skutkových zjištění soudů nižších instancí nebyly splněny podmínky přechodu vlastnického práva na obec dle , je irelevantní, že by tomuto přechodu nebylo na překážku pozdější zakotvení zákazu dispozic s historickým majetkem církví v , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (jak se uvádí například v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. , a ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. ). Naposledy zmíněné ustanovení má nicméně v posuzované kauze svůj význam, neboť z něj vyplývá, že smlouva o směně pozemku parc. č. 425/1 (náležejícího historicky církvi) byla právním úkonem

contra legem

, a stíhala ji tudíž absolutní neplatnost ( , , ve znění pozdějších předpisů), přičemž s ohledem na smysl a účel „blokačního paragrafu“ nemohla k překlenutí této protiprávnosti postačovat dovolatelkou zdůrazňovaná dobrá víra nabyvatele, jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. , jakož i jeho usnesení ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. , a ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. , či nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. , a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. ). V dovolání citovaná judikatura týkající se nabývání vlastnického práva od neoprávněného na předmětný případ nedopadá, neboť v řešené kauze nebyl příčinou neplatnosti zmíněného kontraktu primárně nedostatek vlastnického práva na straně převodce, nýbrž rozpor s právní normou, která obdobné dispozice výslovně (a z legitimních důvodů) zakazovala (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. , ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. , a ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. ).

Ostatně, i kdyby snad dobrá víra ke zhojení neplatnosti vyvolané rozporem s postačovala, nebylo by možné přehlédnout, že podle odvolacího soudu žalovaná 1. při uzavírání vzpomínané směnné smlouvy v dobré víře nebyla, přičemž dovolatelka tento úsudek nijak argumentačně nezpochybnila, pouze vybudovala své závěry na (implicitně zastávaném) východisku opačném, totiž že Zemědělská společnost Dobříš, spol. s r.o., byla dobrověrným nabyvatelem. Úvahy soudů nižších stupňů o existenci či absenci dobré víry se přitom (s ohledem na svou spjatost se skutkovými zjištěními v konkrétní věci) v dovolacím řízení přezkoumávají jen z hlediska zjevné nepřiměřenosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. , ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. , případně ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. ). Tím spíše nemohou být zpochybněny vyjádřením prostého nesouhlasu bez rozvedení jakékoli argumentace, jež by odhalovala jejich případné slabiny.

Nejvyšší soud tedy dovolání žalované 2. odmítl ( , věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , odst. l, , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle 9 odst. 4 písm. b) a bodu 5 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení má tedy žalobce proti dovolatelce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč. Naproti tomu vedlejší účastnice (jež v dovolacím řízení zůstala zcela pasivní) a žalovaná 1. (jež toliko podpořila dovolání žalované 2., sama však dovolací řízení neiniciovala) nemají právo na náhradu nákladů řízení ani nejsou povinny hradit náklady, které v řízení o dovolání podaném žalovanou 1. vznikly žalobci.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 7. 2019

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu