Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 407/2018

-227

USNESENÍ

1) hlavnímu městu Praze,

IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, a 2

) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,

IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2017, č. j. -201, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

Žalobce napadl dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 2016, č. j. -163, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalovaný 2) je vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí v katastrálním území N. M., obec Praha (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně byl žalobce zavázán nahradit náklady odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) projednal dovolání podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen – „ “). Srov. k tomu čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl podle ustanovení věty první , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v , z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezenou, otázku hmotného práva, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.

Dovolatel předestřel otázku, zda je judikatura k výkladu pojmu hospodaření ve smyslu , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „ “), posuzující otázky přechodu vlastnického práva ze státu na obec, použitelná i v řízení podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen „ “). Mínil, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud vyřešena. Současně měl za to, že žalovaná obec ani nesplnila podmínky pro přechod sporných nemovitostí do obecního majetku podle , když s nimi nehospodařila. Dále namítal, že odvolací soud popřel zásadu

ex favore restitutionis

.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je předně ustálena v tom smyslu, že závěry formulované při aplikaci jiných předpisů restituční povahy jsou přenositelné i do sporů o nárocích dle (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ).

Z ustálené judikatury dovolacího soudu současně vyplývá, že oprávněné osoby ve smyslu ustanovení jsou legitimovány k podání žaloby podle rovněž v situaci, v níž nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva státu na obec podle a kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly platně přejít do vlastnictví obcí, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 103/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. ).

Lze poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. , z nějž plyne, že nemovitosti, jež z majetku České republiky nepřešly do vlastnictví obce podle , zůstaly ve vlastnictví státu, přičemž v situaci, kdy jde o původní majetek registrovaných církví a náboženských společností, přísluší církevní právnické osobě uplatnit vůči obci zapsané jako vlastník tohoto majetku v katastru nemovitostí právě žalobu dle (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ).

Splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku podle § 1 odst. 1

ke dni 24. 5. 1991, kdy tento předpis nabyl účinnosti, přešel dotčený majetek na obec ex lege, přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi v zákoně č. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 34/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. ). Omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu (nehledě na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon o půdě) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány zákona o půdě, přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání bylo vposledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v tohoto zákona nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (viz rozsudek sp. zn. , cit. výše, rozsudek sp. zn. , cit. výše, či usnesení sp. zn. , cit. výše, jakož i nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , publikovaný pod č. 132/2010 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález pléna Ústavního ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaný pod č. 96/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Odvolací soud se od výše citované rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu nijak neodchýlil, zabýval-li se v souladu se stávající judikaturou, řešící podmínky přechodu vlastnického práva státu na obce ve smyslu , jejíž závěry jsou zcela přenositelné i do sporů o nárocích dle (vždyť odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu přešly ex lege do vlastnictví obcí, jest nepochybně nutno hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech a jejich ustáleném judikaturním výkladu), tím, zda předmětné nemovité věci skutečně ze zákona přešly k 24. 6. 1991 na žalovanou obec, maje na paměti, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí bylo třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, ale též momentu faktického, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily, tedy realizovaly práva a povinnosti, které na ně přešly z národního výboru, a to včetně držby věcí a nakládání s věcmi v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnosti uvedené věci pronajmout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. , jakož i rozhodnutí v něm odkazovaná).

Námitky dovolatele, že žalovaný 1) v posuzovaném případě nesplnil podmínky pro přechod sporných nemovitostí podle , konkrétně podmínku hospodaření, nesou se pak výlučně v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu, jež nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle a neotvírá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou založit přípustnost dovolání ( ). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) přitom nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Vady skutkových zjištění totiž dovolacímu přezkumu podrobit nelze, a otázky skutkové tak přípustnost dovolání založit nemohou (na ni lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ).

Vytýká-li dovolatel dále obecně, že odvolací soud „popřel ústavní rozměr projednávané věci, jakož i restitučního zákonodárství vůbec, odmítl zásadu formulovanou Ústavním soudem

ex favore restitutionis

a upřel dovolateli jeho nárok, čímž zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu d a práva na spravedlivý proces dle d“, dlužno předně uvést, že přitom nijak nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem se vytýkaná pochybení měla projevit na nesprávnosti právních závěrů formulovaných odvolacím soudem. Závěry odvolacího soudu pak za odporující výše uvedeným zásadám a ústavně zaručeným právům nepochybně nelze označit jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučním nárokům dovolatele vyhověno. Ve světle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je ostatně ústavní ochrana ve smyslu d přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. , a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. , nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. ).

Z uvedeného je zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení naplněny nebyly.

Napadá-li dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle , neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena přípustnost dovolání.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným 1) a 2), kteří se k dovolání nevyjádřili, za dovolacího řízení náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

, rozhodnutí Ústavního soudu na

www.usoud.cz

.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. dubna 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu