Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1247/2017

28 Cdo 1247/2017

U S N E S E N Í

Římskokatolické farnosti Dobrš

1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111,

a

2) obci Drážov

, se sídlem v Drážově 41, IČ 002 51 143, zastoupené Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem se sídlem v Praze 3, Blodkova 1476/4,

o

určení vlastnického práva státu

, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. listopadu 2016, č. j. -103, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 27. 7. 2016, č. j. -73, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že první žalovaná je vlastníkem pozemku parc. č. 420/1, odpovídajícího původnímu pozemku PK 420, knihovní vložka č. 21, katastrální obec D., zapsaného Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice, pro katastrální území D. na LV č. 1 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Soud zjistil, že předmětný pozemek byl právní předchůdkyni žalobkyně jako jeho vlastníku odňat v červnu 1949 bez náhrady podle zákona č. 46/1948 Sb., že k 1. 11. 1949 jej nabyla žalovaná 2) coby přídělce, že po zrušení obcí ke konci roku 1949 se pak jeho vlastníkem stal stát a že v roce 1991 přešel z vlastnictví České republiky do majetku žalované 2) podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Oproti názoru žalobkyně, jež svou legitimaci k podání žaloby odvíjela z , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , vyhlášeného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), soud uzavřel, že uvedenému přechodu nemohl být na překážku , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), neboť toto ustanovení zapovídalo toliko převody, a navíc bylo-li vlastnické právo žalované 2) zapsáno do katastru nemovitostí ke dni 24. 7. 1995, stala se vlastníkem předmětného pozemku vydržením ( obč. zák. a nálezy Ústavního soudu sp. zn. a ). Nedodržení lhůty uvedené v nemělo na nabytí vlastnického práva žalované 2) k předmětnému pozemku žádný vliv, neboť tato lhůta byla jen pořádková a teprve novela tohoto ustanovení stanovila prekluzivní lhůtu do konce března 2013.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 11. 2016, č. j. -103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k přechodu předmětných pozemků na žalovanou 2) došlo ke dni 24. 5. 1991, přičemž blokační ustanovení zákona o půdě, které se stalo účinným až 24. 6. 1991, neznemožňovalo „prostřednictvím“ přechod historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví České republiky do majetku obcí (viz plenární nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , bod 52). Dále zdůraznil, že podmínky předvídané byly v dané věci naplněny, neboť předmětný pozemek byl ke dni 31. 12. 1949 ve vlastnictví žalované 2). Přídělová byla sice vyhotovena orgánem k tomu příslušným až dne 19. 4. 1951, nicméně podle § 17 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), přidělená půda přecházela do vlastnictví přídělců dnem převzetí držby, k němuž v posuzované věci došlo již 1. 11. 1949. Okolnost, že žalovaná 2) nedodržela lhůtu uvedenou v , ve znění účinném do 29. 6. 2012, nemůže na uvedených závěrech nic změnit, neboť se jednalo o lhůtu pořádkovou, přičemž zápis do katastru nemovitostí měl pouze deklaratorní charakter.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž namítá, že odvolací soud nerozlišil zákonné podmínky přechodu vlastnického práva na obce podle a (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. ), že § 2 tohoto zákona lze aplikovat pouze na případy, kdy obec byla k 31. 12. 1949 vlastníkem nemovitosti a takto byla zapsána v pozemkových knihách (§ 431 obecného zákoníku občanského z roku 1811), a že je nesprávný jeho závěr, že podle § 17 zákona č. 46/1948 Sb. přecházela přidělená půda do vlastnictví přídělců dnem převzetí držby již k 1. 11. 1949 (nesprávně uvedeno 1. 11. 1948). V dané věci ovšem nebyly splněny podmínky ani pro přechod vlastnického práva k předmětnému pozemku na žalovanou 2) podle , neboť ze zápisu ze dne 11. 7. 1951 vyplývá (a v tomto ohledu jsou skutková zjištění soudů obou stupňů v rozporu s provedenými důkazy), že k odevzdání a převzetí předmětného pozemku došlo až v červenci 1951; pokud jde o datum 1. 11. 1949, jedná se nepochybně o pouhé vytvoření zpětné fikce převzetí pozemku za účelem vypořádání nároků a vyúčtování. Kromě toho nebylo tvrzeno ani prokázáno vlastnické právo České republiky k předmětnému pozemku ke dni 1. 7. 2000, kdy nabyl účinnosti , jímž byl novelizován (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). Dále dovolatelka vyslovila názor, že zákona o půdě, který byl účinný již před účinností , měl zabránit nejen převodům, ale i přechodům vlastnického práva, neboť toto ustanovení nelze vykládat izolovaně jen za použití jazykového výkladu, nýbrž je nutno použít i výklad historický a systematický ve spojení s (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. , plenární nález tohoto soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ). Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) v řízení o dovolání postupoval podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014. Po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , vyložil, že splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku podle ke dni 24. 5. 1991, kdy tento předpis nabyl účinnosti, přešel dotčený majetek na obec

ex lege

, přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi v zákoně č. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát. Ač byl tento úsudek formulován ve věci, v níž bylo nabytí vlastnického práva obcí dovozováno z , lze jej obdobně vztáhnout i na případ přechodu majetku v režimu citovaného předpisu, jenž rovněž nastával

ex lege

ke dni 24. 5. 1991 (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. , a přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. ).

Nadto je třeba připomenout, že v rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 3/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , jakož i v usnesení ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. , dovolací soud zdůraznil, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu (nehledě na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon o půdě) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány zákona o půdě, přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v tohoto zákona nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce.

Ve zbývající části dovolání žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, konkrétně závěry, podle nichž bylo prokázáno, že se žalovaná 2) před 31. 12. 1949 chopila držby předmětného pozemku. Jelikož skutkový stav zjištěný v dosavadním řízení dovolacímu přezkumu podrobit nelze, nemůže jeho zpochybnění vést k naplnění kritérií uvedených v (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. , a ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. ). Pokud dovolatelka namítá, že k odevzdání a převzetí předmětného pozemku došlo až v červenci 1951, vychází z odlišného skutkového základu, než o jaký se při právní kvalifikaci opíral odvolací soud (jenž dovodil, že obec D. do držby vstoupila již 1. 11. 1949); tato námitka proto není způsobilá přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. , a ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. ). S ohledem na shora připomenutý závěr, podle nějž (nejen z hlediska svého textu, nýbrž též účelu) přechodu majetku na obce či kraje nebránil, by navíc ani přisvědčení argumentu, že žalovaná 2) mohla sporné pozemky nabýt až ke dni 1. 7. 2000, samo o sobě nijak nezpochybnilo správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle věty první odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , části věty před středníkem a , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. května 2017JUDr. Olga Puškinovápředsedkyně senátu