Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 703/2014

28

Cdo 703/2014

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11, proti žalované E. M., zastoupené JUDr. Irenou Švestkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21, za vedlejšího účastenství na straně žalobkyně Rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou, sídlem v Praze1, Platnéřská 191/4, zastoupeného JUDr. Pavlem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2013, č. j. -145, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 4. 2013, č. j. -125 ve výroku I. určil, že pozemky p. č. 1580/14 a p. č. 1590/1 v k. ú. D. v obci P. jsou ve vlastnictví České republiky a příslušnost hospodaření k nim má Státní pozemkový úřad. Současně ve výroku II. uložil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 5.000,- Kč a ve výroku III. uložil žalované povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 25.289,- Kč.

Soud prvního stupně rozhodl takto o žalobě, v níž žalobkyně tvrdila, že Pozemkový fond České republiky smlouvou o převodu pozemků č. 002 R – 98/01 ze dne 26. 3. 1998 převedl na žalovanou coby oprávněnou osobu pozemky p. č. 1597/4, p. č. 1590/1 a p. č. 1580/14 v k. ú. D. v obci P. jako pozemky náhradní podle , v tehdy platném znění. Předmětné pozemky byly původním majetkem Rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou, šlo tedy o historický majetek církve, který nebylo možné podle převést do vlastnictví jiné osoby. Podle žalobkyně je smlouva o převodu pozemků ze dne 26. 3. 1998 proto podle o. z. absolutně neplatná. Žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení, že pozemky p. č. 1580/14 a p. č. 1590/1 jsou ve vlastnictví České republiky a právo hospodaření k nim přísluší žalobkyni, neboť žalovaná je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice pozemků, ač se jí nikdy nestala.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pozemky byly původně předmětem vlastnického práva Rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou a že v době rozhodné pro vznik restitučních nároků se stal jejich vlastníkem stát. Dovodil, že pokud Pozemkový fond České republiky tyto pozemky smlouvou o převodu pozemků č. 002 R – 98/01 ze dne 26. 3.1998 převedl jako pozemky náhradní na žalovanou coby restituentku, porušil tím ustanovení o půdě (tzv. blokační ustanovení). Zaujal názor, že smlouva o převodu pozemků je tak podle o. z. absolutně neplatná. S ohledem na právní účinky absolutní neplatnosti smlouvy pozemky zůstaly i nadále ve vlastnictví státu, byť vlastnické právo žalované k těmto pozemkům bylo zapsáno v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl, když rovněž dovodil, že žalovaná nenabyla vlastnictví pozemků ani vydržením podle o. z.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 10. 2013, č. j. -145 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl. Dále ve výroku II. rozhodl, že žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 20.200,- Kč.

V dané věci odvolací soud odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. , v němž Ústavní soud vyjádřil názor, že snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat aktům státu a jejich věcné správnosti, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo aktu aplikace práva. Ústavní soud dále vyslovil, že následné zjištění existence zákonné překážky převodu (pozemků) nemůže jít k tíži jednotlivce, který zcela oprávněně důvěřoval ve správnost postupu státu, neboť platí zásada, že stát objektivně zná své právo. Stát reprezentovaný pozemkovým fondem České republiky se nemůže dovolávat ochrany vlastnictví k pozemkům, neboť svými úkony kolizi práv přivodil. Odvolací soud dále poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. , v němž Ústavní soud konstatoval, že z ústavněprávních hledisek je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie) osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl.

Podle odvolacího soudu žalované svědčí právo na legitimní očekávání správnosti aktů státu, které byly v jejím případě dokonce řetězeny. Žalovaná jako restituentka na základě rozhodnutí tehdejšího Okresního úřadu v Praze – Okresního pozemkového úřadu č. j. PÚ 421/91 ze dne 12. 11. 1996 při uzavření smlouvy s tehdejším Pozemkovým fondem České republiky jako reprezentantem státu ze dne 26. 3. 1998, č. 002 R - 98/01 o převodu sporných pozemků coby pozemků náhradních jednala v plné důvěře, že pozemkový fond jako státní orgán speciálně pro tyto převody pověřený a za tím účelem též po odborné stránce vybavený postupuje při své činnosti v souladu s právem. Vyslovil, že žalovaná opodstatněně důvěřovala, že stát je podle zápisu v katastru nemovitostí vlastníkem pozemků a že oprávněn s těmito pozemky nakládat, když převádějící Pozemkový fond České republiky ve smlouvě výslovně prohlásil, že mu nejsou známy žádné skutečnosti, které by uzavření této smlouvy bránily. Návrh na vklad vlastnického práva žalované k pozemkům následně provedl další státní orgán – katastrální úřad, jehož zákonnou povinností bylo celý převod podle prověřit a teprve poté vložit k pozemkům vlastnické právo žalované, což se také stalo.

Odvolací soud přisvědčil žalované, že soud prvního stupně měl v plné míře poskytnout ochranu jejímu legitimnímu očekávání ve správnost postupu státních orgánů a věcnou správnost aktů státu, jakož i její dobré víře a důvěře v právní jistotu. Zaujal názor, že je třeba přihlédnout k tomu, že hlavním úkolem Pozemkového fondu bylo zprostředkovat přenecháním náhradních pozemků zmírnění křivd, ke kterým došlo a jimiž byla žalovaná postižena. Dospěl k závěru, že pokud tehdejší Pozemkový fond České republiky při smluvním převodu sporných pozemků na žalovanou pochybil, musí to být stát, kdo bude za případnou škodu odpovídat tomu, na jehož úkor pochybil, když nelze připustit, aby nápravou jedné křivdy založil křivdu pro někoho jiného. Odvolací soud přisvědčil žalované i v tom, že stát reprezentovaný Pozemkovým fondem České republiky, nyní Státním pozemkovým úřadem, se nemůže dovolávat ochrany vlastnictví k pozemkům, pokud svými úkony kolizi práv sám přivodil. Na základě shora uvedeného rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku I., podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, příp. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně aplikace ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Uplatnila dovolací důvod podle spočívající v nesprávném právním posouzení věci.

Vytýkala odvolacímu soudu, že namísto aplikace ustanovení § 29, které zakládá absolutní neplatnost převodu majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, upřednostnil s odkazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky princip ochrany dobré víry žalované ve správnost aktů státní moci a právo na legitimní očekávání správnosti aktů státu. V dovolání stručně rekapitulovala danou věc s tím, že žalovaná jako restituentka uzavřela s Pozemkovým fondem České republiky smlouvu o převodu pozemků č. 002 R - 98/01 dne 26. 3. 1998, kdy vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno dne 5. 3. 2001. Již však dne 25. 3. 2002 byla žalované doručena žaloba Rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou, kterou se tento náboženský řád domáhal proti dovolatelce a proti žalované určení svého vlastnického práva k dotčeným nemovitostem. Zde dovolatelka akcentovala, že jedním z účastníků řízení je i náboženský řád, který se domáhá vrácení svého původního církevního majetku. Namítala, že uvedené důvody neopravňují odvolací soud k absenci důsledné aplikace ustanovení § 29, když v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že dotčené nemovitosti jsou původním církevním majetkem a k převodu došlo za účinnosti předmětného ustanovení.

Podle dovolatelky odvolací soud měl v návaznosti na ustanovení § 39 o. z. dospět k závěru, že předmětná smlouva byla neplatným právním úkonem s tím, že absolutní neplatnost právního úkonu nastávala bez dalšího přímo ze zákona. Tvrdila, že smlouva, která je v rozporu se zákonem, je objektivní skutečností, jež nemá právní následky zamýšlené smluvními stranami bez ohledu na to, která ze smluvních stran neplatnost způsobila, a bez ohledu na to, zda některá ze smluvních stran ji uzavřela v dobré víře. Podotkla, že absolutně neplatný úkon taktéž nepůsobí právní následky ani v případě, že na jeho základě bylo kladně rozhodnuto o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí.

Poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , týkající se ustanovení § 29 zákona o půdě, v němž vyslovil, že převody (přechody) majetku, jehož vlastníky byly k rozhodnému datu církve a náboženské společnosti (respektive jejich právnické osoby) jsou jakožto akt contra legem postiženy absolutní neplatností (v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání) a byl tím sledován účel širšího legislativního řešení majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi (k němuž pak došlo v období 2012 a 2013). Podle dovolatelky lze tento závěr použít i v daném případě. V dané souvislosti odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. .

Dále dovolatelka nesouhlasila s odkazem odvolacího soudu na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. . Vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně upřednostnil souhrnně označenou dobrou víru jednotlivce ve správnost aktů státní moci oproti principům právní jistoty, legitimního očekávání a oproti restitučním zásadám, které v konečném důsledku svědčí ve prospěch vedlejšího účastníka a jeho prostřednictvím ve prospěch žalobkyně. V dovolání též odkazovala na ustanovení , které bylo již v době rozhodnutí odvolacího soudu účinné. Namítala, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že se Rytířský řád křížovníku s červenou hvězdou v případě neúspěchu v tomto řízení obrátí na soud se žalobou na určení vlastnického práva. Náboženský řád tak bude v souladu se zákonem požadovat určení vlastnického práva svědčící státu, nikoliv přímo jemu.

Navrhla proto změnu rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , („“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné, jelikož odvolací soud se ve svém rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a věc nesprávně právně posoudil. Ve věci byla shledána též důvodnost podaného dovolání.

Podle ustanovení nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace převádět do vlastnictví jiným osobám až do přijetí zákona o tomto majetku (tedy zákona, který stejně jako bude svou povahou součástí restitučního zákonodárství; srov. sdělení č. 13/2006 Sbírky zákonů).

V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 2. února 2005, sp. zn. (uveřejněném pod č. 23 ve svazku 36 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat i právní závěr /na str. 295/, že i obecné soudy musí při svém rozhodování o restitučních nárocích se vypořádat s kogentním ustanovením (zákona o půdě).

V nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. července 2010, sp. zn. P1.ÚS 9/07 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 132 ve svazku 58) byl zaujat i právní závěr, že převody (přechody) majetku, jehož vlastníky byly k rozhodnému datu církve a náboženské společnosti (respektive jejich právnické osoby) jsou jakožto akt contra legem postiženy absolutní neplatností (v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání); byl tím sledován účel širšího legislativního řešení majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi (k němuž pak došlo v období 2012 a 2013); bylo také uvedeno (na str. 6 svazku 58 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, že je „nerozhodné, že státní orgány zatím neuvedly kompletní samostatný seznam dotčeného majetku ve smyslu ustanovení )“.

Pro posouzení správnosti právního posouzení této věci odvolacím soudem je třeba připomenout závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. , které vycházely ze shora citovaného rozhodnutí Ústavního soudu ČR.

Ve světle shora uvedených závěrů pramenících judikatury dovolacího soudu nebylo možno dospět ke spolehlivému závěru o správnosti posouzení věci odvolacím soudem. Uvedený nedostatek nelze zhojit změnou rozhodnutí dle Dovolací soud proto přistoupil podle a odst. 2 ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu a k vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu , věty první, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (, věta druhá, ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. června 2014

JUDr. Josef R a k o v s k ý předseda senátu