Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2380/2020

28 Cdo 2380/2020-540

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) Římskokatolické farnosti – děkanství u kostela sv. Mikuláše, České Budějovice 1, identifikační číslo osoby (IČO): 650 50 410, se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 71/4, zastoupené JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Za Hřištěm 1141/2, a b) České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, proti žalovanému F. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Šafkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Pod Hybšmankou 2339/19, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 3. 2020, č. j. -437, t a k t o :I. Dovolání seodmítá.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Zlatuše Čaňové, advokátky se sídlem v Českých Budějovicích, Za Hřištěm 1141/2.

III. Ve vztahu mezi žalovaným a žalobkyní b)

se

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

nepřiznává

žádnému z těchto účastníků.

O d ů v o d n ě n í( ) :

Rozsudkem ze dne 10. 3. 2020, č. j. -437, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 7. 2019, č. j. -376, jímž bylo určeno, že Česká republika (žalobkyně b/) je vlastnicí pozemku parc. XY v katastrálním území XY (výrok I) a pozemku pod původním označením parc. XY v katastrálním území XY – v rozsahu vymezeném připojeným geometrickým plánem, v němž je pozemek nově označen jako parc. XY v k. ú. XY (výrok II), a jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky III a IV). Dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný (dále i jen jako „dovolatel“) ve všech jeho výrocích (I – III); přípustnost dovolání spatřuje v naplnění (v dovolání konkretizovaných) hledisek dle a jeho důvodnost v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za ně označuje jednak posouzení otázky „vázanosti soudu předchozím rozhodnutím“ (odkazuje na rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. 6. 2015, č. j. -819, jímž byla zamítnuta žaloba F. H. st. o vydání náhradních pozemků), dále zpochybňuje „aplikovatelnost zákona o půdě i na následné převody“ (namítaje, že pozemky nabyl na základě darovací smlouvy od tehdejšího vlastníka a ani případná ztráta nabývacího titulu jeho právního předchůdce nemůže mít na postavení žalovaného jako vlastníka žádný vliv). K tomu požaduje přehodnocení dovolacím soudem přijatých závěrů o dosahu blokačního ustanovení na transfery učiněné jinými než povinnými osobami dle později přijatého Kritizuje postup soudu v řízení a v jeho rámci učiněné posouzení přípustnosti nově uplatněných důkazů ( ), namítaje, že se mu mělo dostat poučení dle ; přitom sporuje i hodnocení provedených důkazů a z nich činěný závěr o historickém vlastnictví církve k předmětným pozemkům. S akcentem na dobrou víru při nabývání vlastnického práva k pozemkům a principy právního státu žádá i přehodnocení závěru o neexistenci mimořádných okolností odůvodňujících prolomení blokačního ustanovení , kdy za „rozporný se základními právy“ považuje i samotný závěr o neplatnosti darovací smlouvy. Námitky vznáší i vůči rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Spolu s dovoláním dovolatel podává i návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „ “), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy vstoupil v účinnost).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

K dovoláním předestřené otázce týkající se výkladu a aplikace tzv. blokačního ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „ “) lze odkázat na závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu (jež Nejvyšší soud v dané věci prvně shrnul již v rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. ) a s nimiž je odvolacím soudem nyní učiněné právní posouzení věci konformní.

Smysl ustanovení tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava provedena (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. , a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. nálezy ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. , ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. , ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. , a zejména pak nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , bod 25). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, jimiž byl dotčený majetek převáděn na jiné osoby v rozporu s věta druhá , resp. , stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. , ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. , ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , a ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. již cit. nález pléna sp. zn. , bod 36 a 38, a nález ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. , nález pléna ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , bod 165, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. ).

Rozhodovací praxe Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. , či nález ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. ), reflektovaná i dovolacím soudem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. ), pak sice připouští výjimečné prolomení omezení dispozic založeného , nicméně jestliže tento závěr odůvodňují okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Dobrá víra nabyvatele (případně založená i na důvěře v řádnou činnost státních institucí při zjišťování, zda předmětné pozemky nejsou historickým církevním majetkem) je sice nezbytnou podmínkou pro prolomení blokačního ustanovení, sama však k suspendaci účinků blokačního ustanovení nepostačuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. ).

Mimořádné (výjimečné) okolnosti případu, na jejichž základě lze upřednostnit ochranu vlastnického práva dobrověrného nabyvatele před oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci církevního majetku, v posuzované věci nebyly zjištěny a skutečnosti takové kvality (dle kritérií příkladmo uvedených např. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. , i s reflexí nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. ) dovolatel netvrdil.

Uvedené závěry v zásadě prosadí se i v případech oprávněného zájmu církevní právnické osoby na restituci jejího historického majetku v konkurenci s nároky oprávněných osob na restituci náhradní (pro něž představuje jednu z možných alternativ náhradního plnění), tj. poskytnutí jiného zemědělského pozemku dle (k tomu znovu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. , a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. ; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. ).

K tomu sluší se ze skutkových reálií posuzované věci připomenout, že titul přechodu vlastnického práva ze státu na předchůdce dovolatele byl právě z důvodu kolize s ustanovením odklizen (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. ).

Vzhledem k tomu, že historický původ církevního majetku představuje specifickou okolnost, proti níž by musely působit zvláště silné argumenty hovořící pro zachování práva dalších nabyvatelů věci, je ve světle judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. , spolu s další v něm citovanou judikaturou) možnost nabytí věci blokované ustanovením od neoprávněné osoby (osoby, jež věc nabyla v rozporu s blokačním ustanovením) inherentně limitována stejnými důvody, jako možnost mimořádného prolomení blokačního ustanovení prvním nabyvatelem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. , usnesení ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. ).

Nejvyšší soud přitom setrvává i na konkluzích, jež v posuzované věci vyslovil k otázce platnosti převodní smlouvy (nadto zde uzavřené jako bezúplatné a mezi blízkými osobami), jíž mělo být vlastnické právo k předmětným nemovitostem bezprostředně po vydání vadného (vzápětí odklizeného) rozhodnutí převedeno na žalovaného a která – objektivně posuzováno (a bez zřetele na to, byly-li kontrahující osoby v dobré víře či nikoliv) – se rovněž příčila zákazu nakládat s takto dotčenými objekty coby původním církevním majetkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. ). V tomto směru Nejvyšší soud znovu odkazuje nejenom na dikci relevantního zákonného ustanovení ( ), z nějž nikterak nelze dovodit, že směřovalo toliko k osobám povinným podle zmíněného předpisu (kdy ani nebylo lze presumovat, jaký bude okruh osob povinných k vydání majetku církvím a náboženským společnostem), ale i na jeho smysl a účel, jemuž by nekonvenoval takový výklad, jenž by toleroval zmenšování majetkového substrátu pro restituci historického vlastnictví církví a otevíral cestu prohlubování křivdy na nich v minulosti spáchané (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. , bod 18) tím, že by se pozbytí majetku státem při následném převodu osobou, která jej nabyla přímo od České republiky či jiného veřejnoprávního subjektu, stávalo bez dalšího nezvratným.

Rozhodnutí odvolacího soudu pak není v rozporu ani s judikatorními závěry, dle nichž dodatečné odpadnutí právního důvodu, na jehož základě se převodce stal vlastníkem věci, nepůsobí zánik vlastnictví nabyvatele, jenž věc nabyl v dobré víře (dovolatel zmiňuje nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. , nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. ), jelikož v posuzované věci nebyly darovací smlouvě uzavřené mezi žalovaným a jeho otcem upřeny právní účinky pro následné odklizení konstitutivního soudního rozhodnutí, od něhož své vlastnické právo odvíjel převodce, ale i s ohledem na současné porušení

Nejvyšší soud tedy neshledává důvody ani k přehodnocení jím již dříve vyslovených právních závěrů (jimž zde konvenuje i právní posouzení věci soudem odvolacím), když ani argumentace dovolatele k tomu prostor neskýtá.

Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani námitka nesprávného postupu soudů nižšího stupně při nepřipuštění nových důkazů, uplatněných po zákonné koncentraci řízení ( ), jíž dovolatel zakládá na argumentaci o potřebě splnění poučovací povinnosti soudem dle Postup podle přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. ). Ustanovení pak míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem (jak vyplývá z odůvodnění odvolacího soudu pod bodem 9., v projednávaném případě měly soudy z provedených důkazů za prokázané, že předmětné pozemky tvoří původní majetek církve), není k poučení podle ustanovení důvod (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. , a usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. ).

K dovolateli současně uplatňované kritice skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti) – ač ohlašuje, že v tomto směru má rozhodnutí odvolacího soudu spočívat na v rozhodovací praxi dosud neřešené otázce – je nutno konstatovat, že dle obsahu jde o argumentaci, jež nevystihuje (s účinností od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle (tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci), obdobně jako argumentace, že rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, jež nemá oporu v provedeném dokazování [jež vystihuje dovolací důvod dle , ve znění účinném do 31. 12. 2012, nikoliv způsobilý důvod dovolání podle v tom jeho znění, jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (a tedy i pro posouzení přípustnosti dovolání)]. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nemůže být dovoláním zpochybněn (k tomu srov. např. i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. , bod 13).

Závěry odvolacího soudu ohledně povahy předmětných pozemků (coby původního majetku registrované církve; ) nejsou učiněným zjištěním nikterak nepřiměřené či dokonce snad excesívní (k tomu srov. i soudem učiněná zjištění, přehledně shrnutá již soudem prvního stupně zejm. v bodech 27. – 32. odůvodnění rozhodnutí, jež popisují tehdy nesporný majetkoprávní stav v rozhodném období, jakož i skutečnosti, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkové křivdě). Tento stav ani žalovaným nově uváděné okolnosti (právněhistorický exkurs sahající až do 16. století, podaný s cílem relativizovat nabývací tituly církve k předmětnému majetku) zvrátit nemohou (a proto současně obstojí i odvolacím soudem činěný závěr o nadbytečnosti těchto důkazů).

Relevantní tak není ani argumentace dovolatele obsažená v „doplnění dovolání“ (podaném dne 26. 10. 2020), včetně tam odkazovaného „Posouzení vývoje právních vztahů k nemovitostem příslušejícím k tzv. Děkanskému dvoru na Lineckém předměstí Českých Budějovic“, sepsaného M. S.., a příloh k němu připojených (listin vydaných v letech 1547 a 1548), nehledě na to, že jde o argumentaci učiněnou dovolatelem až po uplynutí zákonné lhůty k dovolání (k tomu srov. i závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. , bod 20 odůvodnění, týkající se interpretace ustanovení ).

Avizuje-li účastník řízení odklon od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce výkladu a aplikace ustanovení a , nemůže ani tato námitka přípustnost dovolání založit, neboť na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá [odvolací soud se – i s ohledem na argumentaci uplatněnou v odvolání – zabýval otázkou, je-li ve věci dána překážka rei iudicatae; přičemž nesprávné posouzení této otázky by mohlo event. představovat zmatečnostní vadu dle , k níž by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání shledáno přípustným; srov. ], a není tak co do své věcné správnosti ohroženo její eventuální nepřiléhavostí.

K argumentaci dovolatele (dovozuje-li, že i v dané věci byl soud vázán závěry rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. 6. 2015, č. j. -819, jímž byla zamítnuta žaloba F. H. st. na poskytnutí náhradních pozemků z důvodu, že nárokové pozemky jsou ve vlastnictví třetí osoby – právě nynějšího dovolatele F. H.) sluší se snad odkázat i na názory právní teorie [srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec M.: , Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 579 – ve vztahu k výkladu , , ve znění před novelou provedenou (nyní až 4 ); z novější literatury např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1096] a rozhodovací praxe dovolacího soudu k otázce subjektivní závaznosti výroku pravomocného rozsudku, potažmo k rozsahu vázanosti soudu tímto rozhodnutím ( , ), jenž je vedle obsahu vlastního výroku vymezován i osobami procesněprávního vztahu, jehož se rozsudečný výrok týká. Účinky právní moci se nevztahují na osoby, které nebyly účastníky řízení (tedy ani na vedlejší účastníky). Pro soudy a jiné státní orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení, může uplatňovat svá práva k věci, o níž bylo rozhodnuto v jiném řízení, a ani státní orgán při posuzování věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že o ní bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. , k obsahově stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudcích ze dne 3. 6. 1999, sp. zn. , či ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. ). V rozsudku ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. , pak Nejvyšší soud uvedl, že z vyplývá, že soud může posoudit otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu (tedy i otázky, o nichž rozhodoval v jiném řízení soud) sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Podle pak platí, že nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno, a soud by z něj byl povinen vycházet v jiném řízení mezi týmiž účastníky (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V řízení mezi jinými účastníky však takový rozsudek pro soud (ani pro účastníky řízení, kteří nebyli účastníky řízení, ve kterém byl vydán), závazný není.

V posuzované věci o určení vlastnického práva státu (žalobkyně b/) ke specifikovaným pozemkům s vlastnickým právem evidovaným ve prospěch žalovaného nevystupuje stejný okruh účastníků jako v řízením vedeném u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. (o žalobě na uložení povinnosti žalobkyně b/ uzavřít smlouvu o převodu nemovitostí podle ), neboť žalovaný a žalobkyně a) se řízení o žalobě o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků účastnili toliko v procesním postavění vedlejších účastníků, pročež již z tohoto důvodu jeho výsledky (pravomocným rozhodnutím v něm vydaným) nemohou být vázáni (krom již uvedených srov. dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. , a ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. ).

K tomu lze odkázat i na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud, s akcentem na subjektivní závaznost výroku pravomocného rozsudku, odmítl, že by soudní rozhodnutí (až na zákonem stanovené výjimky) mohlo být závazné pro někoho, kdo nebyl účastníkem řízení jemu předcházejícího; to platí tím spíše pro předběžné otázky. Nelze připustit, aby např. zjevně nesprávné řešení předběžné otázky mělo dopad nejen na další spory, ale i na právní poměry někoho jiného než účastníka původního řízení. Nelze pak pominout ani ty konkluze rozhodovací praxe (srov. již shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. ), že církevní právnická osoba se může domáhat určení vlastnického práva státu k pozemku ve smyslu ustanovení , s využitím argumentace, že pravomocným soudním rozhodnutím, bylo-li jím konstituováno vlastnické právo třetí osoby k církevnímu majetku původního vlastníka, bylo porušeno blokační ustanovení

Krom toho sluší se připomenout, že ve smyslu ustanovení ve spojení s a odst. 4 je pro soud závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí, tedy o otázku, která byla předmětem sporu (srovnej např. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, tak není pro soud v jiném řízení závazné (dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. , z nichž poslední rozhodnutí zabývá se povahou a významem předběžných otázek řešených v řízení o poskytnutím náhradního pozemku oprávněné osobě).

Tedy ani z toho pohledu napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe [akcentuje-li se jím rozdílný předmět nyní vedeného řízení (o určení vlastnického práva státu, na podkladě žaloby církevní právnické osoby dle ), oproti dříve skončenému řízení o poskytnutí náhradního pozemku jiné oprávněné osobě, v němž otázka vlastnického práva k nárokovanému pozemku nebyla předmětem sporu (a nebylo o ní rozhodováno ve výroku rozhodnutí), nýbrž měla povahu toliko otázky předběžné].

V posuzované věci nedojdou uplatnění ani závěry z usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle nichž pro účely posouzení, zda řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo zkoumané předtím v pravomocně rozhodnutém sporu o splnění povinnosti, nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté, je podstatné, zda a jakým způsobem se řešení otázky, jíž se týká podaná určovací žaloba, promítlo ve výroku soudního rozhodnutí ve sporu o splnění povinnosti; řízení o plnění tvoří překážku věci rozsouzené pro řízení o určení v případech, kdy řešení přijaté ve sporu o splnění povinnosti vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již proto nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi účastníky.

Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s další dovolatelem odkazovanou judikaturou, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. , jež akcentují, že výrok rozhodnutí jest nutno posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí (v případě zamítavého výroku rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o tom, je-li žalobce vlastníkem věci, kdy předmětem sporu byla právě otázka, který z účastníků je nositelem vlastnického práva k věci a takto o ní bylo i rozhodováno výrokem rozsudku).

Protože dovoláním vymezené právní otázky, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu) a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek, není naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání (ve smyslu ).

V rozsahu, v němž dovolatel napadá výroky rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je dovolání objektivně nepřípustné již se zřetelem k ustanovení

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( ).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak odůvodněno ustanoveními věty první, a v situaci, kdy k nákladům k náhradě (oprávněné) žalobkyně a), jež se prostřednictvím své zástupkyně (advokátky) vyjádřila k dovolání žalovaného, patří odměna advokátky ve výši 3 100 Kč [srov. , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden účelně vykonaný úkon právní služby ( advokátního tarifu).

U žalobkyně b) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního zázemí k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy (případně za využití služeb Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových), aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. , či ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. ). Náklady na zastoupení České republiky advokátem v tomto dovolacím řízení tak nelze považovat za účelně vynaložené.

V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odložení právní moci napadeného rozhodnutí (ve smyslu ), jenž sdílí osud meritorně neprojednatelného dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 11. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu