Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 4004/2011

32

Cdo 4004/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. Ž., zastoupeného JUDr. Lubomírem Švábem, advokátem, se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 2/2, PSČ 405 02, proti žalované Demag Cranes & Components, spol. s r. o., se sídlem ve Slaném, Bienerova 1536, okres Kladno, PSČ 274 81, identifikační číslo osoby 43774326, zastoupené Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 919/5, PSČ 110 00, o zaplacení částky 6,536.976,50 Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2011, č. j. -250, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Předmětem sporu v souzené věci jsou nároky na zaplacení smluvních pokut ve výši 0,1 % z ceny díla za každý den prodlení s předáním díla podle smlouvy č. 25/98 za období od 1. ledna 1999 do 30. dubna 2004 ve výši 4,467.391,50 Kč a podle smlouvy č. 26/98 za období od 1. října 1998 do 30. dubna 2004 ve výši 2,069.585,- Kč, jež byly žalobcem uplatněny vzájemným návrhem v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , v němž se žalovaná po žalobci domáhala zaplacení částky 1,811.990,- Kč jako zůstatků ceny díla podle smlouvy č. 25/98 ve výši 903.690,- Kč a podle smlouvy č. 26/98 ve výši 908.300,- Kč, vždy spolu s úrokem z prodlení. Usnesením ze dne 12. března 2008, č. j. -238, bylo řízení ve věci tohoto vzájemného návrhu vyloučeno k samostatnému projednání.

Krajský soud v Ústí nad Labem pak rozsudkem ze dne 21. června 2010, č. j. -193, žalobu o zaplacení částky 6,536.976,50 Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 4. května 2011, č. j. -250, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Protože obě smluvní pokuty byly sjednány pro případ prodlení s předáním díla, bylo těžištěm sporu (jak výslovně zdůraznil soud prvního stupně) posouzení otázky, zda žalovaná řádně a včas předala dílo podle obou smluv. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel při řešení této otázky z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. března 2008, sp. zn. -249, potvrzeného rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2009, sp. zn. -273, jímž bylo žalobě na zaplacení cen obou děl vyhověno. Zdůraznil, že oba nároky spolu úzce souvisí, a vyslovil názor, že skutková zjištění učiněná v původním sporu a z nich dovozený skutkový závěr mohou být vzhledem k ustanovení podkladem pro rozhodnutí v projednávané věci. Argumentoval, že přiznáním práva na zaplacení ceny díla v původním řízení byly vyřešeny předpoklady vzniku tohoto práva a bylo tak postaveno najisto, že mezi účastníky byly uzavřeny smlouvy o dílo, obě díla byla předána objednateli a zhotoviteli vzniklo právo na zaplacení ceny obou děl k datu 28. září 1998. Tím byla podle jeho názoru vyřešena předběžná otázka, že mezi stranami došlo k datu 28. září 1998 k předání a převzetí díla podle obou smluv. Na základě toho pak odvolací soud uzavřel, že žalobci nárok na smluvní pokutu za prodlení s plněním od 1. ledna 1999 dle smlouvy č. 25/98 a od 1. října 1998 podle smlouvy č. 26/98 nevznikl, neboť žalovaná v tomto období v prodlení nebyla.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, dovozuje jeho přípustnost z ustanovení ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „ “). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledává ve výkladu ustanovení , jenž tak, jak byl proveden odvolacím soudem, má za nepřípustně extenzívní. Argumentuje, že tato otázka je soudy rozhodována rozdílně a „zejména“ má být posouzena jinak.

Důvodnost dovolání dovolatel spatřuje v tom, že procesním postupem soudů obou stupňů byl vytvořen stav nerovného postavení účastníků v neprospěch žalované, a ohlašuje dovolací důvod podle ustanovení Argumentuje ve prospěch názoru, že rozsah závaznosti pravomocného rozhodnutí je vymezen toliko výrokem takového rozhodnutí, nikoliv skutkovým zjištění a „dalším stanovením“ mimo výrokovou část rozhodnutí. Zdůrazňuje, že v původním řízení bylo výrokem rozhodnuto o zaplacení ceny díla, zatímco v souzené věci se jedná o zaplacení smluvní pokuty, tedy o jiný nárok.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud „oba napadené rozsudky“ v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto. Popírá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, ztotožňuje se s právním názorem odvolacího soudu a zpochybňuje naplnění uplatněného dovolacího důvodu.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno ( a 4 ), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení 237 odst. 1 písm. b) , jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem). Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. , ke dni 31. prosince 2012). Odvolací soud se totiž při výkladu ustanovení ve spojení s a odst. 4 odklonil od judikatury Nejvyššího soudu a jeho rozhodnutí tak má po právní stránce zásadní význam (srov. ).

Protože Nejvyšší soud se od svých judikatorních závěrů nehodlá odchýlit, pojí se s takovým závěrem nutně též posouzení dovolání jako důvodného, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tudíž – oproti očekávání dovolatele - naplněn dovolací důvod stanovený v

Podle ustanovení nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 4).

Podle ustanovení soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2).

Výkladem ustanovení ve spojení s a odst. 4 při posouzení významu prejudiciélní otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 13. června 2000, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí (na který odkazuje soud prvního stupně), v němž formuloval a odůvodnil závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. června 2006, sp. zn. , jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na webových stránkách a v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím.

Z toho však nelze dovozovat, že pro soud je závazné řešení kterékoliv z otázek, jimiž se soud (popř. jiný orgán) musel pro potřeby svého rozhodnutí vypořádat. Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 11. června 2009, sp. zn. , že ustanovení je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, když byla tato předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2009, sp. zn. ).

Právě o takovou situaci se jedná v souzené věci. Ve věci vedené před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. byla pravomocným přisuzujícím výrokem závazně pro účastníky řízení a v tomto rozsahu i pro všechny orgány vyřešena otázka, zda společnosti Demag Cranes & Components, spol. s r. o., vzniklo vůči J. Ž. právo na zaplacení ceny díla; to je otázka, o níž bylo rozhodnuto výrokem. Otázku, zda bylo dílo předáno řádně a včas, si soud pro potřeby rozhodnutí o žalobě na zaplacení ceny díla posoudil jako otázku předběžnou a vypořádal se s ní v důvodech svého rozhodnutí; její řešení tudíž pro soud v jiném řízení závazné není. Soudy se s ní proto v tomto řízení budou muset samy vypořádat.

Dlužno dodat, že tato procesní situace je důsledkem postupu soudu prvního stupně ve věci vedené pod sp. zn. , jenž vyloučil k samostatnému řízení věc o vzájemném návrhu J. Ž. na zaplacení smluvní pokuty, ač pro to nebyly důvody stanovené v Jednalo se přeci o věci, které spolu nejen úzce skutkově souvisí, nýbrž se zároveň týkají týchž účastníků (srov. ), projednání obou věcí ve společném řízení bylo tudíž – jak se nyní zřetelně ukazuje - v zájmu hospodárnosti.

V nálezu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 120/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jímž argumentuje soud prvního stupně, se Ústavní soud otázkou otevřenou v tomto dovolacím řízení nezabýval; řešil v rovině u garantovaných práv situaci, v níž soud v jednom řízení pravomocně (přímo ve výroku!) určil, že darovací smlouva, kterou měly být nemovitosti převedeny na stát, je neplatná, načež soud v jiném řízení nevyhověl žalobě na určení vlastnického práva, neboť dovodil, že rozsudek určující neplatnost darovací smlouvy není pro něj závazný. Co však je významným apelem aktuálním i pro předmětné řízení, je v tomto nálezu zdůrazněný požadavek na celkovou harmonii soudních rozhodnutí podmiňující důvěru v právo. V poměrech souzené věci by takovému požadavku nebylo učiněno zadost v případě, že by soud v tomto řízení posoudil předběžnou otázku řádného a včasného předání díla jinak, než jak tuto otázku jako předběžnou posoudil soud v předchozím řízení o zaplacení ceny díla, aniž tu byly pro jiné její posouzení skutečně pádné důvody, zejména jiná - v důsledku jiné procesní aktivity účastníků - skutková zjištění o příslušných právně významných skutečnostech.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání ( věta první ), podle ustanovení , části věty za středníkem, zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech odvolacího řízení [ ]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc podle ustanovení věty druhé vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný ( , část věty za středníkem, ve spojení s ).

O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. prosince 2013

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda senátu