Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1857/2026

-514

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) K. S.,b) Š. N., c) I. H., d) L. V., e) J. V., f) J. V. a g) V. S., všech zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. března 2026, č. j. -450, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 3. 2026, č. j. -450, rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 7. 2025, č. j. -394, změnil tak, že žalobu o nahrazení projevu vůle žalované směřujícího k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobce zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů státu (výroky II až XI rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Předestřeli otázku aplikace cenových srážek (ve smyslu Přílohy č. 7 , o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění ) za nenapojení právním předchůdcům žalobců odňatých pozemků (částí pozemkových parcel dle PK č. XY a č. XY v k. ú. XY) na veřejnou kanalizaci a vodovod. Uvedli, že se odvolací soud svými závěry o naplnění podmínek aplikace označených cenových srážek odchýlil od judikatury Ústavního soudu a dovolacího soudu, a porušil tak jejich legitimní očekávání. Odkazovali přitom na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2025, sp. zn. , rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. , a ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. , ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. , ze dne 2. 12. 2025, , ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. , či ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. . Vytýkali rovněž mechanickou aplikaci restitučních předpisů. Upozorňovali, že se tím odvolací soud odchýlil zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. , a nálezů Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. , ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. , a ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. . Kritizovali taktéž, že odvolací soud nahradil odborné závěry znalců o ceně odňatých pozemků svým vlastním úsudkem. Uvedený postup měli za odporující najmě nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. , rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. , a ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. , či usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. , a ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. . Kladli dále otázku, zda jim odvolací soud měl poskytnout poučení ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „“). Dovozovali, že nedostatek uvedeného poučení má za následek odchýlení se od nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2022, sp. zn. , a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. , ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. , ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. . Vposledku poukazovali na rozpor skutkových zjištění odvolacího soudu s provedeným dokazováním, namítajíce, že Pražská vodohospodářská společnost, a. s., nemohla mít k dispozici relevantní podklady, dokládající, že odňaté pozemky byly na veřejný vodovod napojeny nejdříve v roce 1977 a na veřejnou kanalizaci až po roce 1990.

3. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

4. Podle , jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že výše restitučního nároku (náhrady) dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) – ať již přichází do úvahy náhrada finanční dle zákona o půdě či náhrada pozemková dle zákona o půdě – se odvozuje od ceny odňatých pozemků, již je nutno – s ohledem na ustanovení zákona o půdě – určit v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle ve znění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. , resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. ). Cena náhradního pozemku má být přitom ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě (popř. jejímu právnímu předchůdci) odňat. Byl-li odňat zemědělský pozemek, má oprávněná osoba nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. , ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. , a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. ); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Za pozemky určené k výstavbě je ovšem třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu ( ), byť byly v době převodu či přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li určeny ke stavbě, kupř. na základě v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby či z důvodu bezprostřední realizace výstavby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. , ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. , ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. , či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. ).

6. Aplikaci srážek z ceny stavebních pozemků dle Přílohy č. 7 pak implikují individuální skutkové závěry o takovém charakteru a stavu odňatých pozemků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. ), které právními předpisy předvídanou cenovou redukci umožňují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. ). Dovolací soud setrvale zdůrazňuje, že dokazováním zjištěný charakter a stav odňatých pozemků odůvodňující dle právních předpisů korekci ceny (dle Přílohy č. 7 ) nemůže být bez dalšího upozaděn úvahou soudu, jež by aplikaci právním předpisem stanovených cenových srážek „a priori“ vylučovala (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. ), a že naplnění podmínek pro užití ustanovení cenového předpisu o srážkách ceny ve smyslu Přílohy č. 7 je nutno posuzovat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým poměrům toho kterého případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. , ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , a ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. ).

7. Jestliže tedy odvolací soud výši restitučního nároku žalobců odvozoval z ceny odňatých pozemků určené v souladu s zákona o půdě v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle , ve znění , za aplikace cenových srážek ve smyslu Přílohy č. 7 , vyplývajících z individuálních skutkových závěrů o charakteru a stavu odňatých pozemků ke dni přechodu na stát (r. 1949), nikterak se tím od výše citované judikatury neodchýlil. V souladu s uvedenou judikaturou přitom vycházel z individuálních skutkových poměrů posuzovaného případu. Své individuální skutkové závěry přitom čerpal najmě ze zprávy Pražské vodohospodářské společnosti a. s. ze dne 13. 3. 2025, z níž vyplývá, že veřejná kanalizace byla v k. ú. XY vybudována až po roce 1990 a veřejný vodovod, napojující odňaté pozemky, byl zřízen nejdříve v roce 1977 – poté, co byl dobudován pod tělesem železniční tratě za železničním přejezdem U závodiště.

8. Takto specifikované odlišné skutkové závěry o charakteru a stavu odňatých pozemků k okamžiku přechodu na stát (zakládající se na rozšířeném dokazování), odůvodňující aplikaci cenových srážek, opodstatňují (legitimují) odlišné konkluze odvolacího soudu o ceně odňatých pozemků oproti závěrům plynoucím z jiných rozhodnutí, týkajících se uspokojení téhož restitučního nároku, poukazovaných dovolateli. Z předběžného charakteru otázek ocenění náhradních pozemků či stanovení zbývající výše restitučního nároku, řešených v řízeních o žalobách na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě nevydané, ostatně vyplývá, že závěry o těchto otázkách vyslovené v pravomocných rozhodnutích o uvedených typech žalob nejsou pro jejich účastníky v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. ). Z uvedeného důvodu může dle ustálené rozhodovací praxe na straně oprávněné osoby vzniknout bezdůvodné obohacení též tehdy, budou-li na ni (bez ohledu na výsledky předcházejících řízení o vydání náhradních pozemků) v rámci restitučního řízení převedeny náhradní pozemky v hodnotě vyšší, než odpovídající skutečné hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. , a ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. ). Případné spory účastníků řízení ohledně zbývající výše restitučního nároku pak soudní praxe připouští řešit formou určovacích žalob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. ).

9. Konkluze odvolacího soudu o ceně odňatých pozemků, založené na individuálních skutkových závěrech a vycházející z právní úpravy (ocenění restitučního nároku ve smyslu § 28a zákona o půdě a navazujících oceňovacích předpisů), pak zjevně nepředstavují toliko mechanickou aplikaci restitučního zákonodárství. Ani respekt k zásadě in favorem restitutionis neopodstatňuje přiznání restitučního nároku vyšší hodnoty, než jakou přiznává právní řád.

10. Odvolací soud se přitom nezpronevěřil ustálené judikatuře ani tím, že provedené znalecké dokazování (o ceně odňatých pozemků) hodnotil se zřetelem k individuálně zjištěnému skutkovému stavu (jinými důkazy prokázaným důvodům cenových srážek), jenž znalci nereflektovali; viz judikaturní závěry, dle nichž soud hodnotí přesvědčivost znaleckého posudku mimo jiné ve světle toho, zda znalec přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a zda jeho konkluze jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů (namátkou viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. ).

11. Polemika dovolatelů s konkluzemi odvolacího soudu o charakteru a stavu odňatých pozemků k okamžiku přechodu na stát, odůvodňujícím aplikaci cenových srážek, nese se pak v rovině kritiky závěrů skutkových, a nikoliv právních. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení usuzovat nelze; k limitaci zásahů dovolacího soudu do skutkových konkluzí odvolacího soudu o ceně odňatých pozemků viz též nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2026, sp. zn. .

12. Závěry odvolacího soudu o tom, že předmětné pozemky ke dni přechodu na stát nebyly napojeny na veřejný vodovod a kanalizaci, se pak zjevně neocitají v rozporu (natož extrémním) s provedeným dokazováním, jestliže ze zpráv Pražské vodohospodářské společnosti, a. s. a městské části Praha Chuchle (jimiž bylo provedeno dokazování) jednoznačně vyplývá, že v okamžiku jejich odnětí (18. 10. 1949) zde možnost jejich napojení na veřejný vodovod a kanalizaci dána nebyla.

13. Vytýkají-li dovolatelé nedostatek poučení ve smyslu , upozorňují tím na vady řízení, které však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné ( ); tak tomu ovšem v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ). Výtky dovolatelů ostatně postrádají relevanci. Poučovací povinnost dle přichází totiž v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. , a ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. ). V projednávané věci však odvolací soud rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu (závěrů o stavu a charakteru odňatých pozemků odůvodňujícím aplikaci cenových srážek).

14. Podané dovolání tedy – z výše uvedených důvodů – předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení nenaplňuje. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), jako nepřípustné odmítl ( o. s. ř).

15. Napadají-li dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovaná podala prostřednictvím advokáta k dovolání vyjádření. Náklady zastoupení žalované advokátem shledal ovšem dovolací soud v převážném rozsahu neúčelnými. Vyšel přitom z ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. , ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , či ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. ), která vychází z teze podle níž, je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt – advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených; v dané věci pak nebyla předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou Státním pozemkovým úřadem, ani se nejednalo o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou či problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. Účelnými v této souvislosti shledal dovolací soud toliko náklady odpovídající paušální náhradě režijních výdajů ve výši 450 Kč ( , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. , a vyhl. č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/); k obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud též kupř. v usneseních ze dne 4. 6. 2026, sp. zn. , ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. , ze dne 20. 1. 2026, sp. zn. , ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. , či ze dne 17. 3. 2026, sp. zn. .

17. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 9. 2026

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu