Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3037/2021

28 Cdo 3037/2021-467

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) M. Š., narozené XY, bytem XY, b) L. F., narozeného XY, bytem XY, c) B. F., narozené XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Janou Pánkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Hořická 283/22, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu,se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednajícího prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, adresa pro doručování: Územní pracoviště Brno, se sídlem v Brně, Příkop 11, o zaplacení částky 10.720.800,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2021, č. j. -435, ve znění opravného usnesení ze dne 10. června 2021, č. j. -440, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2021, č. j. -435, ve znění opravného usnesení ze dne 10. června 2021, č. j. -440, se v části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2020, č. j. -389, o povinnosti žalované zaplatit každému z žalobců částku 595.600,- Kč a ve výroku II. ruší; současně se v části výroku I. o povinnosti žalované zaplatit každému z žalobců částku 595.600,- Kč a v části výroku II. o zamítnutí žaloby co do částky 2.978.000,- Kč pro každého z žalobců (z celkové částky 9.652.293,70 Kč zamítnutého nároku pro každého z žalobců) ruší rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2020, č. j. -389, a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2020, č. j. -389, uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 595.600,- Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši dle z částky 524.128,- Kč od 10. 6. 2017 do zaplacení a z částky 71.472,- Kč od 30. 10. 2018 do zaplacení (výrok I.). Dále zamítl žalobu co do částky 9.652.293,70 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení ve vztahu ke každému z žalobců (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).

2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců i žalované (výslovně toliko proti výrokům I. a III.) rozsudkem ze dne 10. 6. 2021, č. j. -435, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 6. 2021, č. j. -440, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 595.600,- Kč, a v části výroku II., jíž byla zamítnuta žaloba ve vztahu ke každému ze žalobců ohledně částky 6.674.293,70 Kč s konkretizovaným úrokem z prodlení, potvrdil (výrok I.) a v části výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců částku ve výši 2.978.000,- Kč (výrok II.). Dále rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. týkající zákonného úroku z prodlení, v části výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 2.978.000,- Kč od 30. 10. 2018 do zaplacení ve vztahu ke každému ze žalobců, a ve výrocích III. a IV. zrušil (výrok III.).

3. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na zjištění, že se žalobci jako oprávněné osoby podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), domáhají na žalované podle ustanovení zákona o půdě zaplacení finanční náhrady za odňaté a nevydané pozemky dle PK č. XY, č. XY, č. XY a č. XY, vše v katastrálním území XY, nyní XY, za něž jim nebyly poskytnuty náhradní pozemky. Pokud jde o výši restitučního nároku, soudy nižších instancí shledaly, že nevydané pozemky je třeba ocenit jako stavební, jelikož tyto pozemky byly odňaty státem výlučně za účelem výstavby sídliště XY, které srostlo s městem XY a bylo napojeno na veškeré inženýrské sítě, pročež se u sporných pozemků neuplatní srážky z ceny podle přílohy č. 7 , o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění (dále „ “). Odvolací soud korigoval úvahu soudu prvního stupně stran ocenění odňatých a nevydaných pozemků toliko ve vztahu k přiměřenosti náhrady dle ustanovení zákona o půdě, a to ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 86/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (označený rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Dále odvolací soud neaproboval rozhodnutí soudu prvního stupně v otázce prodlení žalované s plněním peněžitého dluhu.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu (toliko proti části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. ukládající žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců částku ve výši 595.600,- Kč, a proti výroku II.) podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud měl přistoupit k aplikaci srážek ve smyslu přílohy č. 7 , jelikož finanční náhradu ve smyslu ustanovení zákona o půdě nelze dle mínění dovolatelky pokládat za přiměřenou, nedošlo-li ke korekci ceny nevydaných pozemků v souvislosti s jejich zhodnocením až po jejich odnětí státem bez přičinění původních vlastníků. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud vzhledem k výši peněžitého plnění, jež je dovolatelka dle rozhodnutí odvolacího soudu povinna žalobcům uhradit, odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.

5. V následně podaném doplnění dovolání pak žalovaná vytýká, že se odvolací soud nevypořádal s problematikou lhůty k plnění. Má za to, že se odvolací soud nezabýval možným prodloužením třídenní pariční lhůty s ohledem na majetkové poměry žalované a ani speciální právní úpravou lhůt k plnění dle ustanovení § 16 odst. 1 věty druhé zákona o půdě. Upozornila rovněž, že žalovaná má sídlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 3, a v projednávané věci tak rozhodoval místně nepříslušný Městský soud v Brně, čímž bylo porušeno právo žalované na zákonného soudce.

6. Žalobci se k dovolání žalované vyjádřili nesouhlasně. Domnívají se, že odvolací soud se při rozhodování o výši finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě neodchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu. Uvedli též, že žalovaná se prostřednictvím zkreslených a zjednodušených argumentů v dovolání snaží zvrátit rozhodnutí odvolacího soudu. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.

7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. 6. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení ( , věta první, ), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [ ], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné ( ).

8. Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

9. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

10. Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Dovolání žalované je ve smyslu ustanovení přípustné pro řešení otázky okamžiku rozhodného pro ocenění pozemků ( zákona o půdě), jež byly odňaty státem oprávněným osobám (původním vlastníkům), za účelem určení výše finanční náhrady upravené v ustanovení zákona o půdě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

12. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , jež takto provedl bez jednání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustné, i opodstatněné.

13. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.

14. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle , část věty před středníkem, ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

15. Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 8). Náhradu poskytne pozemkový úřad do tří let po převzetí písemné výzvy.

16. Podle ustanovení zákona o půdě pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle , ve znění , a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.

17. Podle ustanovení cena za 1 m2 pozemku nebo jeho části určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady a nebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, nejde-li o pozemek oceňovaný podle odstavce 2, činí v Brně 200,- Kč.

18. Podle přílohy č. 7 (tabulka I – důvod pro snížení ceny pozemku) činí srážka ceny, jde-li o samostatné sídlo nebo část obce, které není s obcí stavebně srostlé v Brně 55 % (položka 1.1.2.), 10 % pro přístup po nezpevněné komunikaci (položka 2.), 5% pro nemožnost napojení na veřejný vodovod, 7 % pro nemožnost napojení na veřejnou kanalizaci a 8 % pro nemožnost napojení na rozvod elektřiny nebo zdrojové místo vzdálenější více než 200 m.

19. Při řešení otázky výše restitučního nároku, respektive ocenění odňatých a nevydaných pozemků, se Nejvyšší soud dlouhodobě kloní k názoru (s nímž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní), že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. , nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. , či ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. ).

20. Pokud se dále rozhodovací praxe Nejvyššího soudu sjednotila na závěru, že výše restitučního nároku (náhrady), jenž má být uspokojen převodem jiného vhodného pozemku ( zákona o půdě), se odvozuje od ceny odňatých pozemků, jíž lze – s ohledem na ustanovení zákona o půdě – určit právě v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle a že shodným způsobem a dle téhož právního předpisu – , oceňují se podle zákona o půdě i pozemky náhradní (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. , resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. ; tato usnesení jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), čímž má být v zásadě zajištěna ekvivalentnost náhradního plnění v poměru k ceně odňatého pozemku, pak není žádného důvodu, aby se princip ekvivalence neprosadil rovněž při určení relutární formy náhrady ve smyslu ustanovení zákona o půdě. Tento princip byl pak v závislosti na závěru o určení přiměřené a spravedlivé výši finanční náhrady vyjádřeném v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. , reflektován i rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. . Jeho závěr vyjádřený v publikované právní větě [„Za přiměřenou a rozumnou výši peněžité náhrady za nevydané pozemky podle (ve znění pozdějších předpisů) lze pokládat (s výhradou změny poměrů) šestinásobek ceny odňatých nemovitostí určené podle , ve znění “] zohlednil – na rozdíl od soudu prvního stupně – i odvolací soud v dovoláním dotčeném rozsudku.

21. V přítomné právní věci soudy obou stupňů do právního posouzení sporu v intencích ustanovení zákona o půdě nijak nepromítly závěry znaleckých posudků předložených účastníky řízení, z nichž se podává, že při aplikaci ustanovení na ocenění odňatých pozemků coby stavebních byly v době odnětí státem pozemky nesrostlé s územím města XY, byl na ně přístup po nezpevněné komunikaci, nebyly napojeny na kanalizaci, vodovod a zdroj elektřiny. Ve znaleckém posudku č. 002/2015 ze dne 10. 3. 2015 vypracovaném znaleckým ústavem EXPERTIZA CZ – ZNALECKÝ ÚSTAV s. r. o. byl z ceny stanovené ve smyslu ustanovení proveden odpočet ve výši 12% za přístup po nezpevněné komunikaci a nemožnost napojení na rozvod elektřiny a cena určena s přihlédnutím k provedeným srážkám ve výši 1.572.384,- Kč. Ve znaleckém posudku ÚOM 277-16/2019 ze dne 7. 11. 2019, jenž ocenil všechny odňaté pozemky podle částkou 1.786.800,- Kč, bylo uvedeno, že tato cena by byla nižší s ohledem na srážky dle přílohy č. 7 citované vyhlášky, dle položek č. 1 až 5 a činila by částku 562.842,- Kč. Soudy obou stupňů při úvahách o výši nárokované finanční náhrady vycházely ze závěrů znaleckého posudku ze dne 7. 11. 2019, přičemž soud prvního stupně ji určil v závislosti na zjištěné administrativní ceně bez srážek, jež neaplikoval s ohledem na restituční rozměr věci zohledňující okolnost, že pozemky byly žalobcům odňaty jako celek na výstavbu sídliště, které posléze srostlo s městem XY, a pozemky byly napojeny na veškeré inženýrské sítě. Tím byl dle úsudku soudu prvního stupně naplněn smysl a účel judikovaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. , za současného respektování judikatury Nejvyššího soudu (soud prvního stupně výslovně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. ). Odvolací soud pak s ohledem na dobu vydání dovoláním dotčeného rozsudku zohlednil judikatorní závěr vyjádřený v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. , a finanční náhradu pro každého z žalobců, jež jim přiznal rozsudkem soud prvního stupně, zvýšil na šestinásobek. Srážky ve smyslu přílohy č. 7 k vyhlášce nepoužil v zásadě ze shodných důvodů jako soud prvního stupně, tj. že pozemky byly určeny k výstavbě sídliště a oceněny jako stavební a aplikace srážek by byla významně v neprospěch restituentů. Uvedl, že odňaté pozemky využité pro stavbu sídliště „XY“ postupně srostly s městem XY a byly napojeny na inženýrské sítě. Argumentačně uvedený závěr odvolací soud podpořil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2020, sp. zn. , a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. .

22. Soudy obou stupňů restituční rozměr projednávané věci zohlednily v ceně odňatých pozemků coby pozemků stavebního charakteru bez provedených srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky , tedy pro město Brno ve výši 200,- Kč za 1 m2, ač v závěrech dvou znaleckých posudků je vliv těchto srážek v různém rozsahu na určení ceny zohledněn (znalecký posudek č. 469/141/01 vypracovaný Ing. Janem Zámečníkem nebyl pro úvahy soudů obou stupňů relevantní, neboť nevydané pozemky v rozporu s účelem jejich dalšího využití po odnětí ocenil jako zemědělské). Jakkoliv je správný závěr odvolacího soudu, potažmo i soudu prvního stupně, že odňaté pozemky bylo na místě ocenit jako pozemky stavební, nelze se ztotožnit s navazující konkluzí, že cena za 1 m2 nevydaného pozemku by neměla být o srážky vyjadřující v době odnětí státem jeho sníženou stavebnětechnickou kvalitu v neprospěch oprávněných osob korigována. Dle úsudku odvolacího soudu, by tím nebyl zohledněn fakt, že zemědělské pozemky byly oceňovány jako stavební, neboť byly odňaty pro výstavbu sídliště. Dovolací soud připomíná, že tento úsudek je lichý vzhledem k tomu, že účel dalšího využití odňatých pozemků nalezl reflexi v jejich ocenění jako pozemků stavebních, ač se jednalo o pozemky zemědělské, tedy stanovením ceny za 1 m2 pro město Brno částkou 200,- Kč a nikoliv ve výši 2,85 Kč, resp. 7,95 Kč (viz ustanovení a příloha č. 9 citované vyhlášky, kódy BPEJ č. 20810 a č. 23716). Další argument pro nepoužití srážek dle přílohy č. 7 , tj. účelové určení odňatých pozemků pro výstavbu sídliště, „které postupně stavebně srostlo s městem XY a došlo též k napojení těchto pozemků na inženýrské sítě“, je ve zřetelném napětí s judikatorním závěrem respektujícím princip ekvivalence, jenž se uplatní i při stanovení výše finanční náhrady ve smyslu ustanovení zákona o půdě, tj. že pro ocenění nevydaných pozemků je rozhodující stav v době jejich odnětí státem. Argumentoval-li odvolací soud závěry odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2020, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. , pak přehlédl, že konkluze v nich vyjádřené byly formulovány na základě odlišných skutkových okolností případu, v nichž ocenění odňatých a nevydaných pozemků provedené znaleckými posudky se srážkami dle přílohy č. 7 – na rozdíl od přítomné právní věci – nepočítalo, byť účely pro něž byly pozemky odňaty jsou obecně souměřitelné s poměry projednávané věci. Dovolací soud má naopak za to, že se v nyní posuzované věci uplatní závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. , a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. (ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. ), podle nichž korekce ceny odňatých pozemků oceněných jako stavební o srážky dle přílohy č. 7 nemohou být vyloučeny, jsou-li výsledkem odborného posouzení znalce. I když jednotlivé faktory vážící se ke kvalitativním deficitům oceňovaných pozemků, jež redukci jejich ceny umožňují, se promítají do řízení na základě znaleckého dokazování jako skutková zjištění, nelze přehlédnout, že tvoří právně kvalifikační základ pro výchozí stanovení ceny ve smyslu ustanovení zákona o půdě, podle níž se pak určuje i výše finanční kompenzace ve smyslu ustanovení zákona o půdě (s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. ). Možnost navýšení kompenzace z důvodu mimořádných okolností, jak je nastíněna v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, jež by vycházely z individuálních poměrů konkrétní projednávané věci, a tudíž je nelze ani obecně judikatorně predikovat, tím ovšem není dotčena.

23. Jestliže v poměrech projednávané věci odvolací soud aplikoval ustanovení zákona o půdě způsobem nikoliv zcela souladným s jeho normativním textem, že „náhrady podle tohoto zákona se poskytují v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle , ve znění “ (přičemž součástí právního předpisu jsou i jeho přílohy), pak dovoláním dotčený rozsudek spočívá v uvedeném rozsahu na nesprávném právním posouzení věci.

24. Další dovolací námitky uplatněné žalovanou v doplnění dovolání (o stanovení přiměřené délky pariční lhůty a o nedostatku místní příslušnosti věc projednávajícího soudu) však přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení nezakládají.

25. V otázce stanovení přiměřené délky pariční lhůty, Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. , dospěl k závěru, že zákon, který zásadně předpokládá, že splnit povinnosti uložené rozsudkem je třeba v třídenní lhůtě (a v případě vyklizení bytu v patnáctidenní lhůtě), umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat. Ustanovení je tedy právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srovnej např. dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. ). Proto je rozhodnutí o délce pariční lhůty v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by nebyly řádně odůvodněny či byly zjevně nepřiměřené.

26. Důvody, pro které stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, nebo pro něž uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí uvést. Má-li soud za to, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že je takový postup namístě. V souladu s ustálenou soudní praxí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. ) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení věty za středníkem odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků. Vedle toho je soud současně povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka (srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. , ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. , a ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. ).

27. V posuzované věci odvolací soud stanovil obecnou třídenní lhůtu pro plnění dle ustanovení , čímž se nikterak neodchýlil od právní úpravy ani od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Sluší se rovněž připomenout, že použití obecné pariční lhůty není zapotřebí v odůvodnění rozsudku zvláště vysvětlovat a zabývat se její přiměřeností, nevznášeli-li účastníci řízení k otázce lhůty k plnění návrhy (k tomu blíže srovnej Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. . Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 771-775). Nelze přitom přisvědčit námitkám dovolatelky, že podklad pro stanovení pariční lhůty skýtá ustanovení zákona o půdě, jelikož od tohoto ustanovení se odvíjí okamžik splatnosti peněžitého závazku žalované (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. ), nikoli běh v soudním rozhodnutí stanovené lhůty k plnění. Okolnost, že zákonodárce v rovině hmotného práva jednoznačně určil lhůtu, v níž měla žalovaná finanční náhradu vyplatit (viz zákona o půdě), se přitom nikterak nepromítá do poměrů procesní právní úpravy lhůty k plnění stanovené soudním rozhodnutím (viz ).

28. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani dovolatelkou předkládaná otázka, zda ve věci rozhodoval místně příslušný soud. Nejvyšší soud konstantně judikuje, že ustanovení je jednoznačným projevem zásady hospodárnosti řízení, kterou zde zákon staví na první místo. Nezkoumal-li totiž soud svou místní příslušnost z pohledu ustanovení , věty první a druhé včas, může ji zkoumat pouze tehdy, jestliže nedostatek místní příslušnost namítne účastník řízení, učiní-li tak ovšem rovněž včas (z pohledu věty třetí téhož ustanovení). Nebyla-li tato možnost využita, je případný nedostatek místní příslušnosti nadále zhojen (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. ze dne 29. 7. 2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ). Věta první a druhá výjimku ze zásady, že možnost soudu zkoumat z vlastní iniciativy svou místní příslušnost je časově omezena, nepřipouští. Plyne z toho, že zkoumat ji později z vlastní iniciativy soud nemůže v žádném případě, tedy ani tehdy, neměl-li na počátku řízení pro závěr o své místní příslušnosti dostatek informací a ani si je (například postupem podle ustanovení ) neobstaral. Stejný princip musí být uplatněn ve vztahu k námitce vznesené účastníkem řízení. Ani pro něj totiž zákon nepřipouští žádné výjimky z uvedené zásady, možnost účastníka namítat místní nepříslušnost soudu koncentruje k prvnímu úkonu, který účastníku přísluší. Tím je účastníkův první procesní úkon adresovaný soudu, učiněný buď z jeho iniciativy, nebo na výzvu soudu (dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. ).

29. Výhrada žalované, že rozhodnutím odvolací soud došlo k porušení práva na zákonného soudce, zde neobstojí. Z výslovné dikce ustanovení plyne, že podmínku místní příslušnosti (ostatně jako všechny podmínky řízení) soud „zkoumá“ buď z vlastní iniciativy, nebo z iniciativy účastníka řízení. Námitka nedostatku místní příslušnosti není tudíž obsahově ničím jiným než podnětem, jímž účastník soud vyzývá k tomu, aby zkoumal svou místní příslušnost. Tento podnět nemusí být nijak zdůvodněn, pro námitku nedostatku místní příslušnosti nemusí mít účastník řízení sám o místní příslušnosti soudu jasno, k tomu, aby námitku vznesl, postačí, má-li o místní příslušnosti soudu, u něhož byla žaloba podána, pochybnost (například i proto, že v okamžiku, kdy námitku podává, ze žaloby nejsou zcela jasné okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti). Uvedený závěr neupírá účastníku nic z jeho procesních práv. Účastníku totiž objektivně vzato nic nebrání v tom, aby již ve svém prvním podání, jímž se na soud obrací, upozornil na případné nedostatky žaloby, aby zároveň vyjádřil pochybnosti o místní příslušnosti soudu a právě vzhledem k těmto pochybnostem namítl nedostatek místní příslušnosti soudu. Soud, má-li na základě takové námitky svou místní příslušnost zkoumat, se pak neobejde bez toho, že žalobce k doplnění potřebných údajů vyzve.

30. Z obsahu spisu se podává, že žalovaná nevznesla námitku místní nepříslušnosti Městského soudu v Brně včas, jelikož ji neuplatnila v prvním podání adresovaném Městskému soudu v Brně a neučinila tak ani při prvním jednání konaném před Městským soudem v Brně, a tudíž případný nedostatek místní příslušnosti Městského soudu v Brně byl zhojen. Postup soudů nižších instancí tak nikterak nekoliduje s dovolatelkou odkazovanou judikaturou (konkrétně dovolatelka poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 16/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. , a na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. ), jež připomíná zásadu perpetuatio fori, podle níž se věcná i místní příslušnost posuzuje podle okolností, které tu jsou v okamžiku zahájení řízení (srovnej a ), a takto určená příslušnost trvá až do skončení řízení; změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné či místní příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné.

31. Protože rozsudek odvolacího soudu je ve shora vymezeném rozsahu založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím dán dovolací důvod uvedený v ustanovení , a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit ( ). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v rozsahu vymezeném ve výrokové části tohoto rozhodnutí i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

32. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ( , věta první, ).

33. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ( věta první, a , část věty před středníkem, ).

34. O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku, jenž je ve vztahu k dovolání návrhem akcesorickým, dovolací soud samostatně nerozhodoval. Částečným zrušením rozsudku odvolacího soudu ve výrocích, jež povinnosti vymožitelné ve vykonávací (exekučním) řízení stanovily, se stal totiž předmětným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. a judikaturu v něm uvedenou).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 11. 2021

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu