Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3644/2017

21 Cdo 3644/2017-133

USNESENÍ

Real Security s. r. o.

Království Saúdské Arábie – Velvyslanectví Království Saúdské Arábie v České republice

se sídlem v Praze 6, Korunovační č. 622/35, zastoupenému Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o 5.789.880,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2017, č. j. 18 Co 81, 98/2017-116, takto:

Usnesení městského soudu

se zrušuje

a věc

se vrací

Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou ze dne 10. 10. 2013 (adresovanou a doručenou Městskému soudu v Praze dne 15. 10. 2013) proti žalovanému označenému jako „Ministerstvo zahraničí Království Saúdské Arábie – Velvyslanectví v Praze se sídlem Korunovační 622/35, 160 00 Praha, Česká republika“ domáhal zaplacení „5.789.880,- Kč spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky jdoucích od 11. 6. 2013 do zaplacení“. K odůvodnění žaloby uvedl, že „dne 11. 12. 2012 s žalovaným uzavřel Servisní smlouvu na údržbu – provozování – úklid, na jejímž základě se po dobu účinnosti této smlouvy, tj. od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2014, žalobce jako zhotovitel zavázal pro žalovaného jako objednatele poskytovat služby související s údržbou, provozováním a úklidem v budově velvyslanectví a rezidence, včetně zajištění spotřebního materiálu, nářadí, pracovních sil a všeho, co je potřebné k plnění této smlouvy. Žalovaný se za odběr těchto služeb zavázal zaplatit žalobci částku 6,475.000,- Kč bez daně z přidané hodnoty v příslušné výši, která činí 21 %, tj. celkem se žalovaný zavázal zaplatit žalobci částku ve výši 7.834.750,- Kč“. Žalovaný po datu splatnosti až dne 11. 6. 2013 zaplatil žalobci pouze 2.977.205,- Kč.

Vrchní soud v Praze – poté, co mu věc byla Městským soudem v Praze předložena k rozhodnutí o věcné příslušnosti podle ustanovení - usnesením ze dne 6. 2. 2014, č. j. -14, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou podle ustanovení v prvním stupni příslušné okresní soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 6; uvedené usnesení podle potvrzení ve spise nabylo právní moci dne 27. 2. 2014.

Obvodní soud pro Prahu 6 poté usnesením ze dne 26. 8. 2014, č. j. -17, žalobce vyzval, aby ve lhůtě do 10 dnů od doručení tohoto usnesení „odstranil neurčitost žaloby spočívající v neurčitém označení žalovaného“, neboť „není zřejmé, zda je žalovaným Velvyslanectví Království Saudské Arábie či ministerstvo zahraničí“, s tím, že „pokud žalobce žaluje stát, který jako jediný má právní subjektivitu, ať se vyjádří k otázce věcné příslušnosti s ohledem na znění “. Soud prvního stupně tedy vycházel z toho, že žaloba je v označení účastníků řízení neurčitá (obsahuje takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci), a uvedený stav posoudil jako vadu žaloby ve smyslu ustanovení

Obvodní soud pro Prahu 6 – poté, co žalobce na výzvu soudu (mimo jiné) sdělil, že „konkretizuje“ žalovaného tak, že „žalovaným je stát, tedy Království Saúdské Arábie“ a že „Království Saúdské Arábie je tak žalováno prostřednictvím Velvyslanectví Království Saúdské Arábie v České republice“ – usnesením ze dne 3. 2. 2015, č. j. -23, řízení podle ustanovení (pro nedostatek pravomoci českého soudu) zastavil. V záhlaví svého usnesení označil žalovaného (nově) jako Království Saúdské Arábie – Velvyslanectví Království Saúdské Arábie v ČR, Praha 6, Korunovační 622, s nímž jako s účastníkem řízení jednal.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 7. 2015, č. j. -30, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje. Vycházeje z toho, že žalobce podanou žalobou uplatňoval vůči žalovanému zaplacení částky 5.789.880,- Kč s příslušenstvím z titulu poskytování služeb souvisejících s údržbou, provozováním a úklidem v budově velvyslanectví a rezidence žalovaného na základě servisní smlouvy ze dne 11. 12. 2012, že řízení bylo zahájeno dne 15. 10. 2013 a že jedna ze stran sporu má sídlo na území členského státu Evropské unie, dovodil, že při posouzení pravomoci se použijí i nadále ustanovení dosavadních právních předpisů o pravomoci českých soudů ( , o mezinárodním právu soukromém), tzn. včetně , o mezinárodním právu soukromém a procesním, a dospěl k závěru, že v projednávané věci je dána výlučná pravomoc soudů České republiky na základě dohody (ujednání) stran o pravomoci ve smyslu ustanovení Nařízení rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech; uvedená dohoda je součástí servisní smlouvy ze dne 12. 12. 2012 ( – 1). Poukázal také na to, že ze závěru o pravomoci českých soudů implicitně vycházel rovněž Vrchní soud v Praze při rozhodování o věcné příslušnosti. Vzhledem k tomu, že mezi Českou republikou a Královstvím Saúdské Arábie nebyla uzavřena žádná mezinárodní smlouva, která by upravovala otázku vynětí cizího státu z jurisdikce přijímajícího státu, je-li tento cizí stát jako právnická osoba subjektem soukromoprávních vztahů, že takovou otázku neřeší ani Nařízení, ani Vídeňská úmluva o diplomatických stycích (uveřejněná vyhláškou č. 157/1964 Sb.) a že v projednávané věci se nejedná o žádný z případů uvedených v ustanovení , o mezinárodním právu soukromém a procesním, neboť právní vztah mezi účastníky nelze ze strany žalovaného (objednatele) považovat za výkon obchodní činnosti (podle servisní smlouvy ze dne 11. 12. 2012 žalovaný žádnou obchodní činnost nevyvíjí). S poukazem na závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod číslem 26/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že, vystupuje-li cizí stát nikoli jako suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech vyplývajících z individuálních soukromoprávních vztahů charakterizovaných právní rovností účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního práva závěr, že tato právnická osoba – cizí stát – nepožívá – funkční imunity a v těchto věcech je dána pravomoc českých soudů.

Obvodní soud pro Prahu 6 v dalším řízení rozsudkem ze dne 19. 5. 2016, č. j. -65, řízení co do částky 1.170.907,80 Kč zastavil (výrok I.), žalobu, „jíž se žalobce domáhal zaplacení 4.618.972,30 Kč spolu s úrokem ve výši 0,01 % denně z částky 5.789.880,- Kč za dobu od 12. 6. 2013 do 22. 1. 2014 a dále z částky 4.618.972,30 Kč za dobu od 23. 1. 2014 do zaplacení“, zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 151.250,- Kč k rukám „právního zástupce“ žalovaného (výrok III.). Výrok I. odůvodnil ustanovením a ve vztahu k výroku II. dovodil, že žalobce „neunesl břemeno tvrzení“. Dospěl k závěru, že žalobce „o právní subjektivitě smluvní strany Smlouvy, z níž dovozoval svůj nárok, netvrdil a nedoložil ničeho“ a že „stejnou procesní pasivitu zaujal po poučení ze strany soudu, které směřovalo k posouzení jeho nároku dle principů o bezdůvodném obohacení, aby bylo možné přiznat žalobci částku, která by odpovídala činnostem (službám), které pro žalovaného měl provést“.

Obvodní soud pro Prahu 6 dále usnesením ze dne 5. 1. 2017, č. j. -89, zamítl návrh žalobce na přiznání osvobození od soudních poplatků, vyzval žalobce, aby ve lhůtě tří dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za odvolání ve výši 289.494,- Kč a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 6 soudní poplatek ve výši 289.494,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (za podanou žalobu).

K odvolání žalobce (které směřovalo jak proti rozsudku ze dne 19. 5. 2016, tak proti usnesení ze dne 5. 1. 2017) Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 3. 2017, č. j. 18 Co 81, 98/2017-116, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 5. 2016, č. j. -65, a usnesení téhož soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. -69 (správně, č. j. -89) zrušil a rozhodl, že věc se postupuje Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému [ ]. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou věcné příslušnosti. Připustil sice, že o otázce věcné příslušnosti bylo v řízení již rozhodováno Vrchním soudem v Praze dne 6. 2. 2014 pod č. j. -14, ale uvedl, že k tomu došlo za situace, kdy žalobce označil za žalovanou stranu „Ministerstvo zahraničí Království Saúdské Arábie – Velvyslanectví v Praze“. Ve smyslu ustanovení tak byl tímto rozhodnutím vrchního soudu Obvodní soud pro Prahu 6 vázán pouze v situaci, že by byla zachována totožnost účastníků. Postupem soudu prvního stupně, který nejprve žalobce vyzval k „upřesnění žalovaného“ a následně akceptoval změnu jeho označení na cizí stát (Království Saúdské Arábie – Velvyslanectví Království Saúdské Arábie) a s ním nadále ve věci jednal, však byl podle názoru odvolacího soudu „nastaven procesní stav, kdy do řízení fakticky vstoupil jiný účastník“, a proto „závaznost citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pro věc samu od tohoto okamžiku nelze dovodit“. Odvolací soud - s poukazem na ustanovení (ve znění účinném od 1. 1. 2014) - dospěl k závěru, že Obvodní soud pro Prahu 6 v řízení, ve kterém vystupoval na straně žalované cizí stát (Království Saúdské Arábie) a které podléhá pravomoci českých soudů, nebyl ve věci soudem věcně příslušným. Proto rozsudek soudu prvního stupně i posléze vydané usnesení podle ustanovení zrušil a věc podle ustanovení postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu (v prvním stupni) věcně příslušnému.

Proti tomu usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že se při posouzení otázky, zda jsou soudy v dalším řízení vázány pravomocným usnesením, jímž bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustanovením ve spojení s ustanovením , tedy v rozporu ze zásadou perpetuatio fori, když opětovně posoudil věcnou příslušnost a rozhodl o ní poté, co žalobce po právní moci usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti upřesnil označení žalované strany. Poukazuje na judikaturu dovolacího soudu, zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na tam vyslovený právní názor, že pravomocným usnesením, jímž bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti, jsou soudy v dalším řízení vázány, a na shodné závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. , a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. . Zdůrazňuje, že o věcné příslušnosti bylo již rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014, č. j. -14, a že proto odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když napadeným usnesením opětovně rozhodl o věcné příslušnosti soudů. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, eventuálně aby vydal „rozsudek“, jímž se usnesení Městského soudu v Praze mění tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 potvrzuje.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Zdůrazňuje, že o věcné příslušnosti bylo Vrchním soudem v Praze rozhodováno v době, kdy žalovaný nebyl označen jako účastník řízení, resp. účastníkem na straně žalovaného nebyl nikdo s procesní subjektivitou, kterého by rozhodnutí vrchního soudu mohlo zavazovat podle . Prvním účastníkem s procesní subjektivitou na straně žalovaného bylo až Království Saúdské Arábie, které se jím stalo až po právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ,

,

ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ “), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení , neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (výkladu ustanovení z hlediska vázanosti usnesením vrchního soudu o věcné příslušnosti), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

Podle ustanovení se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.

Podle ustanovení má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Účastníci řízení mají právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný.

Podle ustanovení usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni.

Z ustanovení vyplývá, že vychází při stanovení věcné (i místní) příslušnosti soudu ze zásady perpetuatio fori, podle níž se věcná (i místní) příslušnost posuzuje podle okolností, které tu jsou v den zahájení řízení ( ), a takto určená příslušnost trvá až do skončení řízení; změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné (či místní) příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné.

Touto zásadou se řídí i vrchní soudy, rozhodují-li o věcné příslušnosti postupem podle Rozhodnutí o věcné příslušnosti vydané podle ustanovení je pro účastníky i soud závazné (srov. ). Poté, co vrchní soud rozhodne postupem podle , tedy nemůže být v dané věci otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena, a to bez ohledu na to, změní-li se skutečnosti rozhodné pro posouzení věcné příslušnosti; to platí nejen pro řízení u soudu prvního stupně, ale také pro odvolací nebo dovolací řízení. Usnesení o věcné příslušnosti vydané postupem podle je závazné i tehdy, je-li věcně nesprávné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 17/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 95/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. ).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena i v právním názoru, podle kterého,

rozhodne-li vrchní soud postupem podle o věcné příslušnosti, nemůže být otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena ani tehdy, připustí-li následně soud prvního stupně změnu žaloby ( ), a to bez ohledu na to, jsou-li k projednání a rozhodnutí změněné žaloby věcně příslušné soudy jiného stupně (srov.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soud, jehož věcná (a místní) příslušnost byla určena podle ustanovení věty třetí nebo některým jiným způsobem uvedeným nebo předvídaným v ustanovení , je zákonným soudem ve smyslu věty druhé d.

Z obsahu spisu je zřejmé, že v projednávané věci o věcné příslušnosti Vrchní soud v Praze postupem podle již rozhodl, a to usnesením ze dne 6. 2. 2014, č. j. -14 (tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou podle ustanovení v prvním stupni příslušné okresní soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 6), které nabylo právní moci dne 27. 2. 2014. Tímto rozhodnutím byla určena věcná příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6 pro celé řízení (včetně řízení odvolacího a dovolacího) a tato otázka nemůže být posuzována znovu. Skutečnost, že soud prvního stupně následně přistoupil (postupem podle ustanovení ) k odstranění vady žaloby spočívající v označení žalovaného (když usnesením ze dne 26. 8. 2014, č. j. -17, žalobce vyzval, aby ve stanovené lhůtě „odstranil neurčitost žaloby spočívající v neurčitém označení žalovaného“, a žalobce této výzvě vyhověl), je pro posouzení věcné příslušnosti - jak plyne z výše uvedeného - nerozhodná. Nejde o případ, že by v řízení nebyla zachována „totožnost účastníků“, jak se nesprávně domnívá odvolací soud.

Rozhodl-li tedy v posuzované věci o věcné příslušnosti Vrchní soud v Praze pravomocným usnesením ze dne 6. 2. 2014, č. j. -14, nelze se věcnou příslušností v dalším řízení znovu zabývat; usnesení o věcné příslušnosti vydané postupem podle je závazné i tehdy, je-li věcně nesprávné.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že ve smyslu ustanovení byl Obvodní soud pro Prahu 6 vázán usnesením vrchního soudu o věcné příslušnosti vydaným v projednávané věci pouze v situaci, že by byla zachována totožnost účastníků, a že postupem soudu prvního stupně byl „nastaven procesní stav, kdy do řízení fakticky vstoupil jiný účastník“ (cizí stát Království Saúdské Arábie – Velvyslanectví Království Saúdské Arábie), s nímž soud prvního stupně dále jednal, a proto „závaznost citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pro věc samu od tohoto okamžiku nelze dovodit“, není správný.

Protože usnesení odvolacího soudu není správné a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil ( ) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení ( věta první ).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( a část první věty za středníkem a věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 11. 2018

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu