Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3745/2015

32 Cdo 3745/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s.,se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem v Husinci, Na Ohradách 31, proti žalovanému Z. S., zastoupenému Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Za Poštou 112, o zaplacení částky 25 616,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 2014, č. j. -63, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hodoníně rozsudkem pro uznání ze dne 12. března 2013, č. j. -39, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 25 616,58 Kč s 21,90% úrokem z částky 16 039,77 Kč od 19. června 2012 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a na nákladech řízení částku 12 483 Kč, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného v záhlaví označeným usnesením změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. co do lhůty k plnění tak, že žalovaný je povinen poskytnout žalobkyni všechna uložená peněžitá plnění do čtyř měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí (první výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (výslovně pouze proti prvnímu výroku), v němž co do přípustnosti uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dovolacím soudem ještě nebyla vyřešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a aby uložil žalobkyni uhradit dovolateli náklady dovolacího řízení.

Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud zamítl.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - (dále jen „ “) ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel formuluje otázku, „jakým způsobem posoudit situaci, kdy žalovaný evidentně není schopen dostát ve stanovené lhůtě stanovené povinnosti“. Tvrzený předpoklad přípustnosti však není dán, neboť nejde o otázku, která by v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena.

V rozsudku ze dne 31. října 2000, sp. zn. , jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zákon, který zásadně předpokládá, že splnit povinnosti uložené rozsudkem je třeba v třídenní lhůtě, umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat.

Ustanovení je tedy právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2015, sp. zn. ).

Důvody, proč stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, nebo proč uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí uvést. Má-li soud za to, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že vzhledem k povaze projednávané věci, přiznanému nároku a osobním poměrům účastníků je takový postup namístě. V souladu s ustálenou soudní praxí (srov. např. rozhodnutí publikované pod číslem 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení věty za středníkem odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků. Vedle toho je soud současně povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka (srov. výše citovaná rozhodnutí ze dne 31. října 2000, sp. zn. , a ze dne 19. srpna 2015, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud při úvaze o lhůtě k plnění peněžitého dluhu delší než třídenní, popř. o určení plnění ve splátkách, vycházel ze zjištění, že žalovaný je nezaměstnaný, kromě invalidního důchodu ve výši 7 167 Kč nemá žádný příjem, průměrná měsíční mzda jeho manželky činí 7 052 Kč, nemá žádnou vyživovací povinnost, jeho dluhy dosahují částky 250 000 Kč a jeho pravidelným nezbytným výdajem je nájemné ve výši 8 000 Kč. Odvolací soud uvedl, že je pro žalovaného nereálné splácet žalobkyní navrhované měsíční splátky 3 300 Kč, naopak splátky ve výši požadované žalovaným jsou pro žalobkyni nepřijatelné a pro žalovaného kontraproduktivní. Skutková zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, jsou pro dovolací soud závazná (viz a contrario).

Odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť řádně odůvodnil, proč žalovanému stanovil pariční lhůtu čtyři měsíce.

Dovolatel formuluje též otázku, zda „je soud oprávněn či povinen přihlédnout při stanovení pariční lhůty k době trvání řízení“, přehlíží však, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. , zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. ). Tak je tomu i v projednávané věci. Odvolací soud pouze nad rámec důvodů svého rozhodnutí „podotkl“, že rozsudek pro uznání soud prvního stupně vydal „v březnu loňského roku“, takže časový prostor do rozhodnutí odvolacího soudu získal žalovaný ke svému prospěchu. Tato zmínka odvolacího soudu se netýkala „doby trvání řízení“ jako celku, jak nesprávně dovozuje dovolatel, ale pouze časového úseku od vyhlášení rozsudku, kterým byla žalovanému poprvé uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 25 616,58 Kč s příslušenstvím.

Nejvyšší soud proto dovolání ze shora uvedených důvodů podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 10. února 2016

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu