Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 318/2025

-749

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) R. H., a b) R. J., zastoupených JUDr. Martinem Abrahamem, advokátem se sídlem v Praze 8, Pernerova 676/51, s adresou pro doručování Ostrava, Masarykovo náměstí 38/21, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774,se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 2024, č. j. -712, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 5. 4. 2024, č. j. -646, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi specifikovanou smlouvu o bezúplatném převodu v ní konkretizovaných 7 pozemků (výrok 1, resp. I), ve vztahu ke 3 požadovaným pozemkům žalobu zamítl (výrok 2, resp. II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok 3, resp. III). Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyním, jakožto právním nástupkyním původního žalobce, náleží nárok na náhradní pozemky ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Shledav žalobu důvodnou, neboť postup žalované vykazoval prvky svévole a liknavosti, vyhověl jí v části týkající se 7 blíže určených pozemků, jejichž vydání nebrání zákonné překážky. U třech požadovaných pozemků p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY, obci XY, a p. č. XY v k. ú. XY, obci XY, zjistil překážku jejich převoditelnosti ve smyslu zákona o půdě spočívající ve funkční souvislosti s nemovitostmi ve vlastnictví třetích osob. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu proto žalobu ve vztahu k nim zamítl. V případě prvních dvou jmenovaných pozemků (p. č. XY a p. č. XY), přes něž existuje jediný možný přístup na dvůr domu J. K., nemůže dle názoru okresního soudu na popsaném závěru ničeho změnit ani snaha žalobkyň vyřešit danou situaci skrze zřízení osobní služebnosti, neboť i tak by vyhověním žalobě v části týkající se těchto pozemků došlo k nepřiměřenému zásahu do práv třetích osob.

2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 9. 2024, č. j. -712, k odvolání žalobkyň i žalované rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku 1 potvrdil (výrok I), ve výroku 2 je ve vztahu k pozemkům p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY, obci XY, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II), připustil změnu žaloby stran vydání pozemků p. č. XY a p. č. XY vzniklých na základě specifikovaného geometrického plánu (výrok III), žalobu ohledně tohoto požadavku zamítl (výrok IV), změnil rozsudek okresního soudu v nákladovém výroku 3 (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok VI). Krajský soud nejprve rozhodl v souvislosti s částečným zpětvzetím žaloby a připustil její změnu ve vztahu k na základě přiloženého geometrického plánu nově vyděleným pozemkům p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY, obci XY (dále též jen „předmětné pozemky“). Doplnil dokazování výslechem svědka J. K. o dosavadním dlouholetém užívání předmětných pozemků jím a jeho rodinou a stran nedostatků nově vyměřeného přístupu k jeho pozemkům. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Přisvědčil konkluzím o liknavosti žalované i ohledně ocenění původně odňatých pozemků a kvitoval rovněž posouzení vhodnosti každého z žádaných náhradních pozemků k vydání. Ve vztahu k předmětným pozemkům pak zopakoval, že jejich vydání brání funkční souvislost s vedlejšími nemovitostmi, jedná se totiž o jedinou přístupovou cestu k zahradě a domu J. K., jenž je dlouholetým nájemcem předmětných pozemků a již před zahájením nynějšího řízení podal žádost o jejich převod do svého vlastnictví. Krajský soud konstatoval, že je namístě upřednostnit postavení zmíněné třetí osoby v souvislosti s uspokojením její potřeby bydlení před vylepšením právního postavení žalobkyň jakožto restituentek. I po částečné změně žaloby měl odvolací soud v individuálních skutkových poměrech projednávané věci za to, že oba předmětné pozemky nejsou ve smyslu citované judikatury Nejvyššího soudu objektivně vhodné k uspokojení restitučního nároku žalobkyň, neboť jejich vydání by způsobilo vážné komplikace nejen v přístupu k sousedním nemovitostem, nýbrž i v jejich doposud pokojném, smysluplném a dlouhodobém užívání třetími osobami. Odvolání žalobkyň i žalované shledal nedůvodnými a nevyhověl ani nově uplatněnému nároku, pročež rozhodl, jak je uvedeno shora.

3. Proti rozsudku krajského soudu (výslovně do jeho výroků IV a VI) brojí dovoláním žalobkyně, majíce je za přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), pro rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v otázce „(ne)vhodnosti“ dvou napadeným výrokem dotčených pozemků. Připomínají četná rozhodnutí Nejvyššího soudu věnující se problematice vydávání náhradních pozemků i posouzení jejich vhodnosti a vyjadřují svůj názor, že v souladu s nimi nejsou dány překážky vydání předmětných pozemků v aktuální kauze. Zdůrazňují skutkové okolnosti případu, přičemž upozorňují, že v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně nechaly zpracovat geometrický plán, v jehož důsledku zanikne funkční souvislost předmětných pozemků s nemovitostí J. K., povede-li nadále příjezdová cesta mimo ně. Závěry odvolacího soudu označují za spekulativní a jeho rozhodnutí za neodůvodněně upřednostňující třetí osoby před restituenty, což se příčí restituční judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu. S odkazem na další rozhodnutí připomínají, že existence nájemního vztahu třetí osoby není překážkou vydání pozemku jako náhradního v restitučním řízení. Závěrem proto navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu v napadené části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

4. K dovolání se skrze svého právního zástupce negativně vyjádřila žalovaná. Ztotožňujíc se s právním názorem odvolacího soudu, navrhla odmítnutí dovolání, respektive jeho zamítnutí.

5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění pozdějších předpisů.

6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými dle , zabýval jeho přípustností.

7. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolání žalobkyň ovšem přípustné není.

9. K dovolatelkami vymezené otázce vhodnosti (převoditelnosti) dvou pozemků k vydání restituentkám jako pozemků náhradních, jež jsou předmětem dovolacího řízení, lze uvést následující.

10. Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že při liknavém či diskriminujícím postupu žalované (jako tomu bylo i v nynější věci) se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. ), nicméně stále se musí jednat o pozemky k takovému vydání „vhodné“.

11. Vhodnými náhradními pozemky v intencích konstantní judikatury jsou pak takové pozemky (ve vlastnictví státu, s nimiž je příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad), jež by byly potenciálně zařaditelné do veřejné nabídky (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč., dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. , a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. ). V rámci posouzení, je-li ten který uvažovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, je v prvé řadě významné, zda jeho převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních zákona o půdě a , o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „“), zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. ), zda není převod z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. ), jestli lze pozemek obhospodařovat (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. ), nevzniknou-li jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. ), případně nejde-li o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ). Zmíněná hlediska je nutné vždy zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro (ne)vydání každého takového pozemku posuzovat samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. ).

12. V řadě svých rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž připomíná, že zákonnou překážkou vydání pozemku podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být též funkční souvislost pozemků se stavbou; pod funkční souvislostí je pak chápána skutečnost, že „pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek“, čímž se rozumí jednak stavební pozemek, popřípadě také pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. příkladmo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , a ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. , či ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. ). Proto je nezbytné přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti nárokovaného pozemku s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit ucelený soubor pozemků a staveb (k řečenému blíže srovnej mimo jmenované též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. ). Rozhodovací praxí dovolacího soudu byl aprobován i závěr o možné funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady a rodinnými domy, s nimiž tvoří ucelený soubor (srov. především rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. , a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. , konečně dovolací soud uzavřel, že za součást uceleného areálu lze označit rovněž pozemek jehož vydání oprávněné osobě by užívání ostatních nemovitostí v daném areálu nečinilo nemožným, nýbrž toliko méně komfortním. K překážce vydání pozemku jako náhradního z důvodu jeho funkční souvislosti viz dále i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. , a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. .

13. Překážku převoditelnosti pozemku oprávněné osobě (coby „jiného“ zemědělského pozemku) k uspokojení jejího restitučního nároku podle zákona o půdě může pak představovat i situace, v níž k pozemku důvodně uplatnila právo na jeho převod třetí osoba podle (nyní ) (k tomu podrobněji viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. ).

14. Výše uvedené ostatně s odkazy na jednotlivá rozhodnutí (některá též shora citovaná) artikulují žalobkyně ve svém dovolání. Nelze nicméně přitakat jejich mínění, že by se odvolací soud od připomenutých tezí jakkoliv odchýlil. Respektuje je, nepovažoval předmětné pozemky za vhodné k vydání pro překážku ve smyslu zákona o půdě a , spočívající právě v jejich funkční provázanosti s nemovitostmi ve vlastnictví třetí osoby (J. K.) odůvodněné řadou konkrétních individuálních faktorů. Zdůraznil, že se jedná o jedinou přístupovou cestu k pozemku a domu J. K., přičemž žalobkyněmi navrhované oddělení neshledal v tomto směru dostatečným, a ani po změně žaloby tak nesoudil, že by pominula překážka funkční souvislosti předmětných pozemků. Dále poukázal na dlouhodobé pokojné užívání pozemků třetí osobou, jež rovněž učinila kroky směřující k získání pozemků do svého vlastnictví.

15. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb, potažmo sousedních pozemků, je vždy nutně úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (ke skutkové povaze nastíněných závěrů viz z mnohých například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. , a četná judikatura v něm odkazovaná). Dovolacímu přezkumu pak podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, což zahrnuje i hodnocení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na kauzu prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 16. 9. 2020, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. ).

16. Konkluze odvolacího soudu vycházející z individuálních specifik projednávané věci pak nelze mít v daném případě za nepřiměřené skutkovým zjištěním. Zpochybňují-li dovolatelky úsudek o funkční spojitosti předmětných pozemků s nemovitostmi J. K., nesou se jejich námitky v rovině skutkové (jak bylo osvětleno shora), v čemž ovšem není možné spatřovat uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu , a jejich prostřednictvím tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze (k tomu za všechny viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč.). Osvětlil-li odvolací soud řádně své úvahy o nevhodnosti žádaných pozemků k vydání v souladu se shora připomenutou judikaturou, není možné vzdor mínění dovolatelek jeho rozhodnutí označit ani za neodůvodněně preferující třetí osoby na úkor restituentů.

17. Mimo vylíčené lze sice dovolatelkám přisvědčit v tom, že dočasné užívání žádaného pozemku jinou osobou (kupř. na základě nájmu) není bez dalšího překážkou jeho naturální restituce (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. , či v něm citované usnesení téhož soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. ), nicméně v kontextu projednávané věci je nutné nespouštět ze zřetele fakt, že existující nájemní vztah nebyl jediným izolovaným důvodem, pro nějž nalézací soudy shledaly pozemky nevhodnými k vydání jako náhradní v restitučním řízení.

18. Pro shora vyřčené je tedy zjevné, že odvolací soud se od konstantní rozhodovací praxe nikterak neodchýlil, pročež dovolání nelze považovat za přípustné a jako takové bylo Nejvyšším soudem podle odmítnuto.

19. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích , věty první, , , části věty před středníkem, a Dovolání žalobkyň bylo odmítnuto a na straně žalované lze za účelně vynaložené náklady pokládat toliko náhradu hotových výdajů v paušální výši 300 Kč ( a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu). U žalované (státu) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 5. 2025

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu