Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2462/2014

28 Cdo 2462/2014

U S N E S E N Í

1. J. H.

,

2. J. Š.

,

3. B. K.

, a

4. J. M.

, zastoupených Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, 301 00 Plzeň, Rooseveltova č. 16, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. (žalobců: 1. J. H., 2. J. Š., 3. B. K., a 4. J. M., zastoupených Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, 301 00 Plzeň, Rooseveltova č. 16, proti žalované

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku), takto:

I. Dovolání dovolatelek

se odmítají

.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyň, podané u soudu 23. 12. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 3. 12. 2012, č. j. -652. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň, domáhajících se uložení povinnosti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu uzavřít se žalujícími smlouvu o převodu jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 2159/5 (o výměře 96.359 m2) v katastrálním území L., zapsaného na listu vlastnictví č. 10002 pro katastrální území L. (obec P.) u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň – město (a to žalobkyni J. H. z ideálních 4/30, žalobkyni J. Š. z ideálních 4/30, žalobkyni „B. K. z ideální 4/30 a žalobkyni J. M. z ideálních 3/30). V článku IV. žalobkyněmi navrženém znění smlouvy bylo i uváděno, že hodnota převáděné jedné poloviny pozemku parc. č. 2159/5 v katastrálním území L. činí (podle znaleckého posudku) 190.465,- Kč. O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, že žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně uhradit státu na účet Okresního soudu Plzeň-město částku 2.020,- Kč za jím placené náklady řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalobkyním uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované ČR – Státnímu pozemkovému úřadu na náhradu nákladů řízení 4.861,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo rozsudek Okresního soudu Plzeň město ze dne 3. 12. 2012, č. j. -612, potvrzen. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované ČR – Státnímu pozemkovému úřadu na náhradu nákladů řízení 431,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení včetně předcházejícího řízení a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyň nelze považovat za důvodné.

Odvolací soud uváděl, že v tomto řízení bylo nesporným, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami podle (zákona o půdě) a mají jako oprávněné osoby vůči žalovanému nárok na bezúplatný převod jiného náhradního pozemku ve vlastnictví státu podle ustanovení , přičemž nároky žalobkyň jako původních oprávněných osob jsou evidovány na územním pracovišti Státního pozemkového úřadu v Plzni v podobě finančního vyjádření v rozsahu 63.763,60 Kč pro žalobkyni J. H., v rozsahu 63.763,60 Kč pro žalobkyni J. Š., v rozsahu 63.763,60 Kč pro žalobkyni B. K. a pro žalobkyni J. M. v rozsahu 54.069,50 Kč. Podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně tedy v řízení zaměřil především na to, zda mají žalobkyně nárok na vydání konkrétně žalobkyněmi označeného pozemku z vlastnictví státu.

Soud prvního stupně vycházel z právního závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , a zabýval se tím, zda v daném případě došlo při uspokojování nároku žalobkyň k liknavému či diskriminačnímu postupu a dospěl na podkladě provedených zjištění k tomu, že k takovému postupu ze strany žalovaného nedošlo, neboť do veřejných nabídek podle Pozemkový fond ČR (a pak i Státní pozemkový úřad) zařazoval takové pozemky, které by byly způsobilé nárok žalobkyň uspokojit; soud prvního stupně k tomuto účelu dal vypracovat i znalecký posudek (znalce z oboru geodézie a kartografie); v rozmezí let 2000 až 2005 bylo ze strany žalovaného vyhlášeno 29 veřejných nabídek podle zákona o půdě a 26 veřejných nabídek podle a nebylo zjištěno, že by při těchto veřejných nabídkách došlo k upřednostnění prodeje pozemků před nabídkami pozemků k poskytnutí náhradních pozemků na základě restitučních nároků podle zákona o půdě; pozemky nabízené ze strany žalovaného byly způsobilými dostatečně pokrýt nároky žalobkyň, uplatněné v této právní věci; v roce 1998 byly žalobkyním po jednání s nimi učiněny i adresné nabídky některých pozemků v Plzni (v katastrálním území R. a v katastrálním území S.), ale pro nesouhlas žalobkyň k vydání náhradních pozemků dohoda uzavřena nebyla. Žalobkyně se z celkového počtu veřejných nabídek zúčastnily nabídek, v nichž následně nebyly úspěšné, v roce 2000 v jednom případě, v roce 2001 ve třech případech a v roce 2004 v jednom případě; od roku 2005 (od zahájení tohoto soudního řízení, v němž uplatnily právo na převod konkrétního jimi vybraného pozemku v katarálním území L.) se již ani jednoho z výběrových řízení neúčastnily.

Odvolací soud tedy z uvedených zjištěných skutečností dospěl (stejně jako soud prvního stupně), k závěru, že tu nelze dovodit liknavý či diskriminační postup žalovaného ve vztahu k restitučnímu nároku žalobkyň; opačný závěr nebylo možné, podle hodnotícího názoru odvolacího soudu, dovodit z údajů žalobkyněmi uvedených a dokládaných v tomto soudním řízení.

Vhodnost žalobkyněmi vybraného konkrétního náhradního pozemku bylo nutno posoudit, podle názoru odvolacího soudu, z toho hlediska, že v daném případě žalobkyně požadovaly převedení pozemku do jejich vlastnictví pouze jedné ideální poloviny předmětného pozemku, takže v případě vyhovění jejích žalobnímu návrhu by spoluvlastníkem druhé poloviny předmětného pozemku zůstala Česká republika (z čehož by vyplynuly i možné problémy při hospodaření s pozemkem a eventuální založení výhody pro žalobkyně z titulu předkupního práva), jakož i z toho, že z původního pozemku nově vytvořený pozemek parc. č. 2159/5 (o výměře 190.445 m2) byl dotčen i blokačním ustanovením

Nelze také podle názoru odvolacího soudu přisvědčit názoru žalobkyň, že za náhradní pozemek je tu třeba považovat pouze ten pozemek, který je ve stejném místě jako byl pozemek původní, od něhož je odvozování restituční nárok, a že jen na takový pozemek se vztahuje zákonný nárok na pozemek náhradní (jakož i na pozemek jeden a nikoliv na více náhradních pozemků).

Odvolací soud proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení jako věcně správný včetně správných výroků o nákladech řízení.

Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odvolacím soudem učiněn s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 9. 1. 2014 advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyň bylo dne 7. 3. 2014 podáno u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v . Uvedené dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 19. 11. 2013 a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Uvedené dovolatelky mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení a k odůvodnění svého dovolacího návrhu poukazovaly v závěru svého dovolání na to, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. ), neboť ze strany žalovaného nejsou upřednostňovány nároky restituentů, ale tyto nároky jsou diskriminovány a fakticky popírány.

Uvedené dovolatelky ve svém dovolání ze dne 5. 34. 2014 poukazovaly především na to, že své restituční nároky uplatnily již v roce 1993, respektive v roce 1995, tedy v době před téměř 20 roky, a po tuto dobu nebyly náhradní pozemky žalobkyním vydány a současně byly žalobkyně postaveny do role restituentů, kteří se svojí výměrou pozemků přesahují všechny dosud neuspokojené restituenty v celkovém součtu dosud nevydané výměry pozemků pro celý Plzeňský kraj. Žalobkyně se zúčastnily výběrových řízení, ale „lukrativnější pozemky byly prodávány za úplatu jiným subjektům, aniž by byly nároky žalobkyň vyřízeny“; došlo i ke konkrétním jednotlivým případům prodeje pozemků v Plzeňském kraji osobě, o níž je známo, že je spekulantem a překupníkem lukrativních pozemků; v některých případech došlo k tomu (uváděly dovolatelky), že nabízené pozemky převyšovaly celkové nároky žalobkyň. Na žalobkyních nelze také požadovat, aby namísto celistvosti odňatých pozemků se staly vlastníky pozemků nepatrných výměr (z tohoto důvodu se žalobkyně nezúčastňovaly veřejných nabídek mimo okres Plzeň-město).

Dovolatelky poukazovaly i na to, že podle jejich názoru žalovaný Státní pozemkový úřad „se snaží vyřešení soudního sporu oddálit, když za tuto dobu cena pozemků volně prodejných neúměrně narostla a žalovaný nutí žalobkyně, aby za odhadnutou cenu v předcházející době zakoupily pozemky ve veřejné dražbě za cenu současnou“. Podle názoru dovolatelek nelze také přisvědčit námitkám ze strany žalovaného proti tomu, že by při odkazu na velkou výměru požadovaného náhradního pozemku došlo k převodu velkého pozemku do podílového spoluvlastnictví, když tu je „možnost zemědělskou půdu geometricky oddělit na samostatné části, a to v dané lokalitě i s volným přístupem k takto odděleným pozemkům.

Dovolatelky ve svém dovolání uváděly, že prokazatelně diskriminačním hlediskem ze strany žalovaného je využití znaleckého posudku znalce Ing. Tomáše Bučka, v němž je cena za nevydané pozemky vyčíslena částkou 245.000,- Kč a hodnota nabízených pozemků je oceněna jen částkou 140.269,- Kč, takže nabízené pozemky by tak nárok žalobkyň neuspokojily“.

Ve vyjádření žalovaného Státního pozemkového úřadu k dovolání dovolatelek bylo uvedeno, že v tomto soudním řízení byl oběma soudy pečlivě prověřen skutkový stav, na základě čehož soudy dospěly k závěru, že Pozemkový fond ČR (a nyní od 1. 1. 2013 Státní pozemkový úřad) nepostupoval v dané právní věci vůči žalobkyním diskriminačně či liknavě při vyřizování jejich požadavku na vydání konkrétního náhradního pozemku, který si žalobkyně samy vybraly. Podle názoru Státního pozemkového úřadu je nutno přihlížet k tomu, že „restituční nárok zůstal žalobkyním v plném rozsahu zachován, stejně jako jejich právo na uspokojení tohoto nároku převodem náhradních pozemků na základě průběžně vyhlašovaných veřejných nabídek“.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , („ “), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Přípustnost dovolání dovolatelek proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 19. 11. 2013 (sp. zn. Krajského soudu v Plzni) bylo tu třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí (není-li v ustanovení stanoveno výjimkou jinak), jestliže ovšem dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem již vyhřešená právní otázka posouzena jinak.

Bylo třeba mít na zřeteli i ustanovení , podle něhož lze podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

K nesprávnému právnímu posouzení věci soudem dochází tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že ani vadná nebo nesprávná skutková zjištěná v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v . Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů ( ), které soudům náleží k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není.

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení a 2 (zákona o půdě) v souvislosti s ustanoveními (o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby) ve znění

V ustanovení (zákona o půdě) jsou stanoveny případy, v nichž nelze oprávněným osobám podle tohoto zákona vydat pozemky (např. byl-li pozemek po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn).

Podle ustanovení v případech uvedených v pozemkový fond oprávněné osobě mohl převést bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem stanoveným zvláštním předpisem, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převzatá část pozemku, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.

Postup Pozemkového fondu ČRT při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby podle (zákona o půdě), kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle ) byl upraven v zákoně č. (nyní ve znění ), a to zejména s využitím veřejných nabídek pozemků.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení (ve znění pozdějších předpisů) lze realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, ovšem jde-li o pozemek vhodný, který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní závěr, že „důvodnost žaloby a uložení povinnosti Pozemkového fondu ČR uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku podle (ve znění pozdějších předpisů) není třeba – při liknavém postupu fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky“.

Podle uvedených ustanovení právních předpisů a ve smyslu citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů v daném případě byla mezi účastníky řízení sporná nikoli otázka, zda soudy věc posoudily podle správného či nesprávného právního předpisu, nýbrž jen zda rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění (co do míry vhodnosti pozemku jako náhradního pozemku a co do tvrzené liknavosti postupu žalovaného při uspokojování nároku žalobkyň na náhradní pozemek), jež nemá oporu v dokazování a v hodnocení provedených důkazů z obsahu soudního spisu; dovolatelky ani výslovně neuplatňovaly ve svém dovolání, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci s odkazem na ustanovení ).

Protože však kogentní ustanovení stanoví, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu je v daném případě splněn zákonný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení i ustanovení , tj. uplatnění i dovolací výtky odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem a nikoli jen výtky nesprávného zjištění skutkového stavu věci bez opory v soudním spise co do dokazování a co do hodnocení důkazů soudem.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení svým usnesením ( ) k odmítnutí dovolání dovolatelek jako dovolání nepřípustného.

O nákladech řízení o dovolání bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první za použití a Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a účastnici řízení České republice – Státnímu pozemkovému úřadu v tomto dovolacím řízení žádné doložené náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 18. září 2014

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu