Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2545/2022

28 Cdo 2545/2022-852

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) V. M., narozeného XY, bytem XY, b) J. M., narozeného XY, bytem XY, c) V. P., narozené XY, bytem XY, d) J. M., narozené XY, bytem XY, a e) D. M., narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o převodu jiných zemědělských pozemků oprávněným osobám, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2022, č. j. -804, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

1. Rozsudkem ze dne 18. 8. 2021, č. j. -684, Obvodní soud pro Prahu 7 nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci (coby nabyvateli v tam uvedených podílech) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (jeho části oddělené z pozemku parc. č. XY označeným geometrickým plánem), coby náhradního pozemku k uspokojení restitučního nároku žalobců (plynoucího z tam označených rozhodnutí pozemkového úřadu) podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

2. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 5. 2022, č. j. -804, rozsudek soudu prvního stupně toliko zpřesnil v bodě 4., odst. I. jeho výrokové části (kdy jej v tomto bodě formálně změnil tak, že rozsudek doplnil o označení oddělovacího geometrického plánu coby nedílné součásti tohoto rozsudku), jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že rozsudek závisí i na vyřešení otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešených. Za nesprávné považuje dovolatelka posouzení otázky, lze-li její postup při uspokojování restitučního nároku žalobců kvalifikovat jako liknavý či svévolný, jestliže nárok později přecenila, pročež se žalobci v současné chvíli mohou účastnit veřejných nabídek. Dále kritizuje i postup soudů při hodnocení znaleckých posudků o určení ceny náhradního pozemku, namítajíc, že v situaci, kdy v řízení byly k dané otázce předloženy dva znalecké posudky, bylo namístě v souladu s judikaturou dovolacího soudu přistoupit k výslechu obou znalců a vypořádat se s případnými rozpory. Ve vztahu k dokazování také namítá, že soud bez náležitého odůvodnění neprovedl důkaz novým znaleckým posudkem k ocenění žalobci požadované části náhradního pozemku, a současně vytýká, že soudem nebylo provedeno ani navržené místní šetření, ačkoliv tento důkazní návrh žalovaná vznesla opětovně i v odvolacím řízení a odvolací soud jej opomenul. Za nesprávné pak dovolatelka považuje i posouzení otázky převoditelnosti žalobci požadovaného náhradního pozemku za účelem náhradní naturální restituce (namítajíc existenci staveb bránících převodu, funkční souvislost se sousedními nemovitostmi či dotčenost pozemku nájemními smlouvami). Spolu s dovoláním dovolatelka učinila i návrh na odložení právní moci napadeného rozsudku.

4. V dovolacím řízení bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „ “.

5. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené odst. a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je přípustné.

6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

7. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

10. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak je jí reflektována i judikatura Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , publikovaný pod číslem 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , publikovaný pod číslem 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).

11. K tomuto způsobu uspokojení restitučního nároku lze přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup dovolatelky (a dříve rovněž jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. ). Jako liknavý, ba až svévolný lze pak podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. , nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. ) – považovat i takový postup, jimž stát bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. ) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. , ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. ).

12. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. ).

13. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců v posuzované věci nejsou zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené a od závěrů konstantní judikatury se neodchylují. Odvolacím soudem aprobované závěry jsou výsledkem komplexního posouzení věci a reflektují veškeré ve věci zjištěné okolnosti [krom jiných i ty, z nichž vyplývá, že navzdory nesprávnému ocenění se žalobci hlásili do veřejných nabídek náhradních pozemků a jejich nároky byly částečně uspokojeny a k tomu aktivně usilovali o přecenění restitučního nároku (jeho zůstatku), avšak žalovaná se k jejich legitimnímu požadavku stavěla zprvu odmítavě, setrvávajíc i nadále na jí provedené kvantifikaci, čímž významně ztěžovala další uspokojení nároku (jeho zbylé části)]. Závěr o liknavém a svévolném postupu žalované (a naplnění předpokladů k tomu, aby se žalobci uspokojení restitučního nároku domáhali mimo zákonem zásadně předpokládaný postup) nemůže úspěšně zpochybnit ani ta skutečnost, že k přecenění nároku přistoupila žalovaná až pod tlakem podané žaloby v průběhu tohoto řízení (srov. přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. , a ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. , či usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. , a ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. ).

14. Odvolacím soudem přijaté konkluze se neodchylují ani od jiných dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. , a ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. , a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. , či ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. (kdy nelze přehlédnout, že posledně citovaný rozsudek byl nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. , zrušen)], jež se otázkou aktivního přístupu oprávněné osoby při uspokojování restitučního nároku zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není. V dovolatelkou odkazovaných sporech se přitom jednalo o situace skutkově odlišné, kdy se oprávněné osoby neúčastnily veřejných nabídek (případně šlo o účast ojedinělou a účelovou až v době bezprostředně předcházející podání žaloby), ani jinak o saturaci svého nároku neusilovaly.

15. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že jako náhradní lze oprávněné osobě vydat toliko pozemky vhodné (ve vlastnictví státu, v příslušnosti hospodaření Státního pozemkového úřadu), jež by byly potenciálně zařaditelné do veřejné nabídky. Při posuzování „vhodnosti“ pozemku jest v prvé řadě nutno zkoumat, zdali převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních a , zdali pozemek není zatížen (přednostními) právy třetích osob, zdali jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, zdali jej lze zemědělsky obhospodařovat, zdali nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem, případně nejde-li o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu, přičemž tato hlediska je třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. , a v něm citovaná rozhodnutí).

16. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , rozsudek ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. ) vhodným (způsobilým) pozemkem k náhradní naturální restituci v zásadě není pozemek, jenž by nebylo lze vydat ani v původní restituci pro zákonem stanovenou překážku spočívající v zastavěnosti pozemku ( ), a ani takový pozemek nebyl by zařaditelný do veřejné nabídky pozemků, sestavované pozemkovým úřadem podle V odkazované judikatuře Nejvyšší soud současně znovu připomněl, že překážkou vydání pozemku podle ustanovení (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být též funkční souvislost pozemků se stavbou; pod funkční souvislostí se pak rozumí skutečnost, že „pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek“, čímž se rozumí jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. ).

17. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je také vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. ); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. ).

18. Při zkoumání, je-li žalobci požadovaný pozemek k danému účelu (k náhradní naturální restituci) pozemkem vhodným, se odvolací soud nikterak nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi (jí příkladmo dovozeným kritériím) a ani tato jeho úvaha nepřiměřená není, je-li podložena i zjištěním, že na pozemku (v podobě geometrickým plánem oddělené parcely č. XY v katastrálním území XY) žádná stavba ve smyslu občanskoprávním situována není (případné jednoduché či drobné stavby a přístřešky překážku naturální restituce nepřestavují; ) a pozemek netvoří funkční celek s jinými pozemky a stavbami (zjistil-li soud, že může jít nanejvýše o souvislost prostorovou, nikoliv o vztah závislosti, kdy by jednotlivé nemovitosti nemohly plnit svou funkci samostatně a jejich samostatné užívání bylo by nemožné či redukované nad únosnou míru). Odvolacím soudem učiněná konkluze o převoditelnosti pozemku k uspokojení restitučního nároku není zpochybněna ani dovolatelkou prezentovaným tvrzením, že jde o pozemek dočasně užívaný jinými osobami (na základě nájmu), jež není okolností nikterak výjimečnou, kdy oprávněná osoba – v případě vydání takto dotčeného pozemku – vstoupí do práv a povinností namísto dosavadního pronajímatele; vzájemná práva a povinnosti oprávněných osob a dosavadních nájemců budou v zásadě i nadále upravena již sjednanými smlouvami, přičemž vydáním pozemku nebude nikterak dotčeno právo nájemců pozemek nadále užívat (k tomu blíže srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. , jakož i a násl. , , a ).

19. Pro úspěch žaloby na uložení povinnosti převést oprávněné osobě jiné (náhradní) zemědělské pozemky je zajisté rozhodující mimo jiné i otázka stávající výše nároku oprávněné osoby a ceny požadovaného náhradního pozemku; tyto otázky soud řeší jako otázky předběžné, aniž by o nich vydával meritorní rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. ). Jestliže cena oprávněnou osobou vybraného náhradního pozemku tak či tak nedosahuje výše aktuálního restitučního nároku, nemůže mít ani nepřesné určení jeho ceny (obdobně jako nepřesnost v exaktní kvantifikaci restitučního nároku odvíjející se od ceny pozbytých pozemků; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. ) na rozhodnutí žádný vliv.

20. Zpochybňuje-li tedy dovolatelka svými námitkami i závěr odvolacího soudu o ceně předmětného náhradního pozemku (a postup soudu tomuto zjištění předcházející), postrádají její námitky relevanci v situaci, kdy – dle soudy současně učiněného zjištění – žalobci disponují restitučními nároky v míře dostatečné i v poměru k žalovanou odkazovanému (vyššímu) ocenění [viz bod 38. odůvodnění napadeného rozsudku a v něm uvedenou argumentaci odkazující i na tvrzení žalované v rámci jejího přednesu při jednání před odvolacím soudem (dne 4. 5. 2022), mající oporu i v obsahu spisu].

21. Nad rámec uvedeného sluší se uvést, že odvolací soud se nikterak nezpronevěřil ani dovolatelkou odkazované rozhodovací praxi dovolacího soudu řešící procesní problematiku výslechu znalců a hodnocení znaleckých posudků s rozdílnými závěry o stejné otázce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. ), jestliže právě posudek znalkyně prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., č. 554/11/2021, ze dne 9. 6. 2021 (z jehož závěrů soudy vycházely) jako jediný zabývá se i oceněnímpředmětného pozemku (jeho části v podobě parcely oddělené geometrickým plánem), zatímco znalecký posudek Ing. Zdeňka Tomíčka č. 9555-35(5)-2017 vztahuje se (jen) k ocenění pozemku parc. č. XY v k. ú. XY jako celku (v rozsahu překračujícím daný předmět řízení).

22. Zbylé námitky dovolatelky, že soudy opomenuly některé z jí navržených důkazů (neprovedení důkazu dalším znaleckým posudkem o ceně pozemku, absence místního šetření) vystihují vady řízení, jež nejsou způsobilým dovolacím důvodem a nemohou založit přípustnost dovolání; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. věty druhé Tvrzení dovolatelky o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v , a přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. , a ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. ); k tomu přiměřeně srov. i závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , v bodech 22. a 23. odůvodnění, a v nich uvedený akcent na zákonodárcem vymezený účel dovolání (posouzení právní otázky hmotného nebo procesního práva), jako mimořádného opravného prostředku.

23. K problematice neprovedených důkazů (a namítaného porušení práva na spravedlivý proces) lze pak také odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež je ustálena v tom závěru, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. , ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. ), provedení navrhovaných důkazů totiž záleží na jeho hodnocení (viz ), které důkazy je nezbytné provést, respektive zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces ( a násl. d) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. , ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. , nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. ]. K tomu lze pak dodat i tolik, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat kupř. v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. , či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. ]. Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např. rozsudky ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. , či ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. ).

24. V situaci, kdy měly oba soudy skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí za spolehlivě zjištěný (a to i ohledně určení ceny náhradního pozemku v poměru k výši restitučního nároku, jakož i skutečností relevantních pro posouzení, je-li požadovaný pozemek k danému účelu vhodný a oprávněným osobám převoditelný) a nebylo-li pak vyhověno návrhu žalované na doplnění dokazování (kdy důkazní návrh na provedení místního šetření s náležitým odůvodněním zamítl již soud prvního stupně a ve vztahu ke zpochybňovanému ocenění pak i odvolací soud vyložil nedůvodnost této obrany žalované, nemůže-li ani nově předkládané ocenění v daném sporu vést k jinému rozhodnutí; viz bod 38. odůvodnění), nelze v takovém postupu spatřovat vadu řízení, jež by ohrožovala správnost rozhodnutí a jež by působila ústavněprávní deficit v podobě opomenutých důkazů.

25. Z uvedeného vyplývá, že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání dle nejsou splněny.

26. Napadá-li snad dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

27. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (srov. , věta první, ), dovolání odmítl (srov. ).

28. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě rozhodl o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [ ], jenž tak sdílí osud nepřípustného dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ).

29. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a ; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněných) žalobců patří odměna advokáta (za podané vyjádření k dovolání, z tarifní hodnoty 488 033,80 Kč, při zastupování pěti klientů) v celkové výši 41 040 Kč [ , ., , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální částkou 300 Kč ( a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidaného hodnoty ( ) ve výši 8 681,40 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 10. 2022

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu