Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4926/2017

28 Cdo 4926/2017-222

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. T., Ch., zastoupené JUDr. Petrem Vackem, advokátem se sídlem v Praze 6, Československé armády 872/33, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. listopadu 2016, č. j. -175, takto: I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 9. 5. 2016, č. j. -138, nahradil projev vůle žalované, jímž souhlasí s uzavřením smlouvy o převodu pozemků se žalobkyní ve znění uvedeném ve výroku (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit žalované na vyrovnání nároku částku 8.549 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vyhověl tak žalobkyni, osobě oprávněné ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), dožadující se poskytnutí konkrétníhopozemku jako náhradního za původní nenavrácený majetek. V postupu žalované (resp. jejího právního předchůdce) shledal prvky liknavosti a diskriminace, nebyl-li nárok žalobkyně, byť jej uplatnila krátce po rozhodnutí o nevydání jejímu právnímu předchůdci odňatých pozemků, doposud uspokojen. Vyšel ze skutečnosti, že až do změny zákona o půdě nebyla žalovaná povinna uspokojovat nároky na vydání náhradních pozemků skrze veřejné nabídky, pročež bylo úkolem státu nabídnout žalobkyni, jejíž restituční nárok evidoval již od roku 1991, vhodný náhradní pozemek, a naplnit tak principy restitučních zákonů. Nota bene, byla-li žalobkyní požadovaná nemovitost jakožto vhodná k vydání do veřejné nabídky již dříve zařazena, přičemž o ni nebyl mezi účastnícími se subjekty zájem. S odkazem na řečené proto nahradil projev vůle žalované.

K odvolání žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 1. 11. 2016, č. j. -175, změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud shrnul, že žalobkyni, jež je osobou oprávněnou ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o půdě, svědčí vůči žalované nárok na vydání náhradního pozemku, přičemž se nikdy nezúčastnila veřejné nabídky. Neztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, dle něhož až do změny zákona o půdě účinné od 14. 4. 2006 nebyl upraven postup žalované při vypořádání nevydaných pozemků restituentům (odkazuje přitom na zákona o půdě i režim ). Neparticipovala-li žalobkyně na veřejných nabídkách, ani jinak aktivně nevyužívala zákonem předvídané nástroje, a zároveň netvrdila, že by nabídka žalované, účastnila-li by se jí, uspokojení jejího nároku vylučovala, nelze jejímu požadavku na vydání konkrétního pozemku mimo veřejnou nabídku vyhovět. Takový postup totiž předpokládá liknavý, diskriminační či dokonce svévolný postup žalované (resp. jejího právního předchůdce), jenž ovšem nebyl v projednávané věci prokázán. Není možné na něj usuzovat z žalobkyní předestřené celkové kritiky zákonodárcem zvoleného řešení k saturaci nároků restituentů prostřednictvím veřejných nabídek. Žalovaná naproti tomu v řízení prokázala nabídku celé řady pozemků i v okrese, v němž se nacházely právnímu předchůdci žalobkyně původně odňaté pozemky, skrze niž bylo lze nárok žalobkyně uspokojit. Pro uvedené přistoupil odvolací soud ke změně napadeného rozhodnutí a žalobu zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí žalobkyně dovoláním, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, spatřujíc je v nekorektním výkladu ustanovení zákona o půdě příčícím se smyslu restitučních zákonů. Přesvědčena o liknavém postupu státu vůči ní jako restituentce připomíná, že svůj nárok na vydání náhradního pozemku uplatnila již v roce 1997, tedy v době, v níž ještě nebyly restituční nároky řešeny v režimu veřejných nabídek. Na svých právech se cítí být dotčena především pasivitou státu, jenž neplní svůj závazek spočívající v nápravě jím dříve způsobených majetkových křivd (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. ) a neposkytuje dostatečnou nabídku vhodných pozemků. Kritice podrobuje obecně rovněž celou koncepci veřejných nabídek, již pokládá za nespravedlivou a nefunkční, jednání státu vůči restituentům pak za diskriminační, přičemž odkazuje na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, v níž byl státu takový postup vytýkán. Ztotožňujíc se s náhledem soudu prvního stupně, navrhuje změnu napadeného rozsudku tak, že bude potvrzeno rozhodnutí okresního soudu.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podánořádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání ovšem za přípustné mít nelze.

Nejvyšší soud se k otázce poskytování náhradních pozemků ve smyslu zákona o půdě vyjádřil již kupříkladu ve svém rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , v němž přijal a odůvodnil závěr, že oprávněné osobě, jíž nemohl být vydán původní státem odňatý pozemek, svědčí právo na poskytnutí pozemku náhradního, jehož je možné se domáhat i soudně a lze je realizovat uložením povinnosti žalovanému subjektu k uzavření smlouvy. Vyslovené konkluze dále rozvedl zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž artikuloval názor, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky (jehož právní nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná; srov. ) uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není zapotřebí při liknavém postupu řečeného veřejnoprávního subjektu vázat na podmínku jejich předchozího zahrnutí do veřejné nabídky žalované. Ve zmiňovaném rozsudku Nejvyšší soud reflektoval též změnu právní úpravy provedenou ke dni 14. 4. 2006 , jež předpokládá realizaci procesu převodu náhradních pozemků oprávněným osobám napříště primárně prostřednictvím veřejných nabídek žalované v intencích zákona o půdě, uzavíraje, že ani takový postup nemusí být vždy zárukou řádného plnění závazků povinného subjektu. K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a sp. zn. , nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , bod 29). Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. , a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. ). Obdobně však není možné nahlížet na situaci, nezajímala-li se oprávněná osoba bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky, přestože tato vykazovala potřebné parametry pro uspokojení jejího nároku, nýbrž od počátku sledovala cíl domoci se specifických vybraných pozemků (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , jakož i v něm odkazované důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. ).

V nyní posuzované kauze dospěly nalézací soudy ke zjištění, jež nebylo ze strany dovolatelky rozporováno, že se žalobkyně neúčastnila veřejných nabídek ani jinak aktivně, kromě návrhu podaného v roce 1997 upínajícího se k individualizovanému pozemku, o saturaci svého nároku neusilovala. Ze skutkových závěrů soudů v předcházejícím řízení se nepodává, že by postup žalované ve vztahu k žalobkyni vykazoval prvky liknavosti, jak byla shora odkazovanou judikaturou vymezena. Ostatně uvedené neprosazuje ani sama dovolatelka, kritizuje-li toliko obecně koncepci uspokojování restitučních nároků skrze veřejnou nabídku žalované předvídanou ustanovením § 11a zákona o půdě. Nedostatky v počínání žalované (resp. jejího právního předchůdce) byly konstatovány i v některých rozhodnutích Nejvyššího soudu (viz dovolatelkou uváděné rozsudky ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. , a ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. ), leč vždy ve vztahu ke konkrétnímu restituentovi, nelze je tedy zobecňovat a dovozovat z nich bez dalšího v odlišných případech nárok oprávněné osoby na vydání jí vybraného pozemku, jak v aktuálním sporu činí žalobkyně. Též v dovolání akcentované subjektivní důvody, jež měly žalobkyni eventuální účast v nabídkovém řízení komplikovat – její věk a s ním související neznalost internetu a moderních technologií, jakož i namítaná nedostatečná mobilita – nedokládají ničeho o nepřípustném (liknavém, svévolném nebo diskriminačním) jednání žalované, pro něž by se jevilo opodstatněným přistoupit k nahrazení jejího projevu vůle k uzavření žalobkyní navrhované smlouvy. Případná historická liknavost právního předchůdce žalované poukazovaná soudem prvního stupně, jež v návaznosti na skutková zjištění nalézacích soudů nadále nepřetrvává, neboť v mezidobí byly nastoleny podmínky, za jejichž využití by žalobkyně byla s to dosíci satisfakce majetkové újmy způsobené jejímu právnímu předchůdci, pak nemůže odůvodňovat odčinění přivoděné úhony mimo zákonem předvídaný postup, což by mělo zůstat výjimečnou eventualitou (k tomu srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. , jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti jmenovanému rozsudku).

Odvolacím soudem předestřený výklad pak nelze pokládat za příčící se smyslu a účelu restitučních předpisů, jak je artikuluje Ústavní soud mimo jiné v dovolatelkou zmiňovaném nálezu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. .

S ohledem na vyřčené je nabíledni, že žalobkyní naznačované problémy vydávání náhradních pozemků mimo veřejné nabídky žalované byly v konstantní judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu, již rovněž dovolatelka cituje, avšak bez bližšího provázání s určitou odvolacím soudem v dané věci posuzovanou otázkou, nýbrž toliko ve spojení s obecnou kritikou povšechné nedostatečnosti veřejných nabídek, vyřešeny, přičemž odvolací soud se od v ní vyslovených závěrů neodchýlil, a dříve přijaté konkluze nebylo důvodu posuzovat jinak. Kriteria přípustnosti dovolání podle proto naplněnými shledána nebyla, a Nejvyšší soud tak v souladu s , větou první, mimořádný opravný prostředek odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 8. 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu