Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 981/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Vlasty Brunové, zastoupené Mgr. Jiřím Havránkem, advokátem se sídlem Revoluční 24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015 č. j. -553, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka, s odvoláním na porušení , a d (dále jen " "), a y (dále jen " "), Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. 11. 2008 č. j. -329 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby byla Pozemkovému fondu České republiky (nyní Státní pozemkový úřad, dále jen "Pozemkový fond") uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu specifikovaných nemovitostí, a to z titulu restitučních nároků postoupených stěžovatelce jejím bratrem (výrok I.), a bylo tak učiněno zadost jejímu nároku podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " "). Ve výroku II. obvodní soud vyhověl žalobě stěžovatelky ohledně jejích přímých restitučních nároků a uložil Pozemkovému fondu povinnost uzavřít se stěžovatelkou smlouvu o převodu specifikovaných nemovitostí. Na základě odvolání Pozemkového fondu rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 8. 2012 č. j. -509 (ve výroku II.), že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 se mění tak, že se žaloba stěžovatelky na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu blíže specifikovaných nemovitostí ohledně jejích přímých restitučních nároků zamítá. Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem dovolání stěžovatelky jako nedůvodné zamítl, neboť nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu ( ).

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, že není další přezkumnou instancí, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení (podústavního práva) provedených ostatními orgány veřejné moci. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, jestliže napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku, zejména pak u.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené i jemu předcházející rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal. Argumentaci civilních soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Civilní soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodovaly ve věci stěžovatelky v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Ústavní soud především nesdílí názor stěžovatelky ohledně nedostatečného odůvodnění a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající a podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, opravňující soudy k přijetí adekvátního rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům, podle nichž není možné nárokované pozemky vydat. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí důkladně zabýval otázkou vztahu zákona o půdě k , o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, a postupem Pozemkového fondu při vypořádání nároků oprávněných osob na náhradní pozemky. Závěry soudů jsou podloženy judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. či ) týkající se srovnatelné problematiky.

Ústavní soud se rovněž ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že nález zdejšího soudu

sp. zn.

na daný případ nedopadá, neboť výjimky z postupu uspokojování nároků restituentů cestou veřejných nabídek formou soudního sporu, v němž se restituent domáhá vydání konkrétních pozemků, jsou možné jen tehdy, shledá-li soud na straně Pozemkového fondu dlouhodobé prodlení, libovolný nebo diskriminující či svévolný postup. Takový postup však v projednávané věci zjištěn nebyl. V této souvislost Ústavní soud připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší.

S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti, která je v podstatě polemikou se závěry soudů, Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil (srov. nález

sp. zn.

). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat řádně odůvodněné závěry soudů ohledně možnosti vydat předmětné pozemky oprávněným osobám jako náhradu za nevydané nemovitosti.

Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Pokud jde o namítané porušení práva vlastnit majetek podle y, Ústavní soud konstantně judikuje, že pouhý spor o vlastnictví, v němž má být existence vlastnického práva teprve konstituována, pod ochranu daného ustanovení nespadá (srov. např. usnesení

sp. zn.

).

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Vzhledem k tomu, že Ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud nemohl vyhovět návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů zastoupení ( ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu