Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 837/2017

28 Cdo 837/2017

U S N E S E N Í

1) Mgr. J. J.

, a

2) Mgr. M. K.

, obou zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37,

o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu náhradního pozemku

, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. října 2016, č. j. -98, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení rovným dílem k rukám advokáta Mgr. Lukáše Hegnera celkem částku 5 203 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 4. května 2016, č. j. -66), jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 3920 v katastrálním území Ch. P., jako náhradního pozemku za pozemky, které nebylo možno dle označených rozhodnutí pozemkového úřadu vydat žalobcům jako oprávněným osobám ( , , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení věty první, odst. 2 , , ve znění pozdějších přepisů (dále jen „ “), neboť není přípustné; rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) uvedených v a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení , protože rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V relevantních otázkách hmotného práva (jde-li o možnost uspokojení nároku oprávněné osoby převodem pozemku mimo veřejnou nabídku žalované, včetně úvahy, jde-li snad o postup diskriminující jiné oprávněné osoby), jejichž řešení napadeným rozsudkem považuje dovolatelka za rozporné s jí odkazovanou judikaturou dovolacího soudu, se odvolací soud – v rovině prověřovaného právního posouzení věci – závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) nikterak nezpronevěřil, vycházel-li z teze, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku a že takový postup (jenž je výrazem zásady

vigilantibus iura scripta sunt

)

nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. ). Vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ).

Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v souladu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu i proto, že při rozhodování projednávané věci měly soudy nižších stupňů na zřeteli nejenom dobu prodlení žalované (jejího předchůdce) s uspokojením nároku žalobců, ale vzaly v úvahu i další okolnosti případu, jejichž zhodnocením dospěly k závěru, že postup žalované ve vztahu k žalobci důvodně vznášeným nárokům lze kvalifikovat přinejmenším jako liknavý (ba až svévolný či diskriminační) – viz zjištění o aktivním přístupu žalobců při uplatňování práv, v kontrastu s jednáním žalované (jejího právního předchůdce), jež – bez ospravedlnitelného důvodu – ztěžovala uspokojování nároku žalobců zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním oprávněným osobám odňatých a nevydaných pozemků [s přihlédnutím ke zjištění, že při uspokojování (a jemu předcházejícímu ocenění) nároků upřednostňovala žalovaná jiné osoby – viz konkrétní skutkové zjištění o „přecenění“ nároku jiné oprávněné osoby realizované na základě téhož znaleckého posudku předkládaného žalobci coby oprávněnými osobami].

Odkazuje-li pak dovolatelka argumentačně i na závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. , jde v poměrech nyní posuzované věci o odkaz nikoliv zcela přiléhavý (je-li toto dovolatelkou citované rozhodnutí vybudováno na odlišném skutkovém základě, kdy liknavost, svévole či diskriminace oprávněné osoby při uspokojování nároku nebyly prokázány). Za relevantní nelze mít pak ani odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. (kdy v tomto odkazovaném, Ústavním soudem řešeném případě byla liknavost Pozemkového fondu ČR shledána méně závažnou, nedosahující intenzity libovůle a svévole).

Ovšem ani v otázce ocenění pozemků, jež nebylo možno pro zákonnou překážku vydat oprávněné osobě a za něž je třeba poskytnout náhradu (§ 11 odst. 2 a § 11a zákona o půdě), rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na niž poukazuje i dovolatelka (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. , ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. , ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. , či dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. ) a podle které ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka. Dovolací soud přitom ve své rozhodovací praxi konstantě judikuje, že v situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby), je třeba pozemky ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení , ve znění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. ). Potud nejsou závěry odvolacího soudu nikterak v rozporu ani s dovolatelkou citovanou judikaturou Ústavního soudu, akcentující smysl a účel restitučních zákonů (srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. , jímž bylo – se zřetelem na vyjádřený princip rovnosti – aprobováno pravidlo, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán).

Přípustnost dovolání ve smyslu nemůže pak založit ani dovolatelkou předestřená (blíže nezdůvodněná) otázka „týkající se výkladu , ve spojení s v platném znění“, kterou argumentačně dovolatelka dále nerozvádí (k vymezení důvodu dovolání srov. ) a na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souzené věci tak či onak nezávisí.

Přestože žalovaná v dovolání uvádí, že je podává i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (navzdory v dovolání uvedenému nesprávnému číselnému označení napadených výroků rozhodnutí), tak ve vztahu k nim již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – v dovolání nevznáší. Ostatně, proti těmto výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, byla by přípustnost dovolání tak či onak vyloučena již ustanovením

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobců, jež se prostřednictvím zástupce vyjádřili k dovolání, patří odměna advokáta za každou z jím zastupovaných osob ve výši 2 000 Kč [srov. , , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 903 Kč.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (od 1. ledna 2014) se podává z článku II. bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

,

rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách

nalus.usoud.cz

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. května 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu