Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4271/2010

28

Cdo 4271/2010

ROZSUDEK

L. B.

, zastoupené JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem v Lišově, náměstí Míru 140, proti žalovanému

Pozemkovému fondu České republiky

, IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 2, Husinecká 1024/11a, zastoupenému Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nuselská 375/98, o určení, že žalobkyně má postavení oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna 2010, č. j. -535, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna 2010, č. j. -535, a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 30. června 2009, č. j. -420, se

zrušují

a věc se

vrací

Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem Krajský soudu v Českých Budějovicích (dále též „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 30. června 2009, č. j. -420, jímž bylo určeno, „

že pohledávky žalobkyně na vydání zemědělských pozemků dle v celkové výši 150.776,51 Kč získané postupní smlouvou uzavřenou dne 18. 1. 2000 se Zdeňkou Doležalovou na pohledávku v původní výši 50.700,50 Kč, postupní smlouvou uzavřenou dne 4. 8. 2000 s M. Š. na pohledávku v původní výši 74.115,- Kč, postupní smlouvou uzavřenou dne 21. 11. 2002 s H. Š. na pohledávku v původní výši 274.774,16 Kč, postupní smlouvou uzavřenou dne 7. 3. 2005 s paní Polenovou a Zdeňkem Wernerem na pohledávku v původní výši 20.545,- Kč a postupní smlouvou uzavřenou dne 12. 9. 2005 s Vladimírem Křivánkem na pohledávku v původní výši 34.981,10 Kč se nevztahuje a 7 a že

ohledně výše označených pohledávek má žalobkyně postavení oprávněné osoby dle a žalovaný je povinen posuzovat žádosti žalobkyně o koupi zemědělského pozemku dle jako žádosti oprávněné osoby a přihlášku žalobkyně do veřejné nabídky dle za přihlášku oprávněné osoby dle “

; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že postoupením pohledávek od označených oprávněných osob získala žalobkyně právo na poskytnutí jiných (náhradních) pozemků podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Nárok, který uplatnila u Pozemkového fondu České republiky (dále jen „Pozemkový fond“), uspokojil žalovaný pouze částečně. Původně se proto žalobkyně domáhala převodu konkrétních pozemků, za řízení však žalobu změnila na žalobu o určení ve výroku označených skutečností. Odvolací soud dovodil, že na žádaném určení má žalobkyně naléhavý právní zájem ve smyslu , jestliže žalovaný soustavně zpochybňuje existenci pohledávek a postavení žalobkyně jako oprávněné osoby a namítá, že právo žalobkyně - která není původní oprávněnou osobou ani jejím dědicem ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. a 7 zákona o půdě zaniklo. Ačkoli odvolací soud připustil, že právo oprávněné osoby na poskytnutí jiného pozemku lze realizovat i žalobou o uložení povinnosti Pozemkovému fondu uzavřít smlouvu, dovodil, že je lze uspokojit pouze převodem vhodného pozemku, který již byl Pozemkovým fondem nabídnut k převodu ve veřejné nabídce; přitom konstatoval, že plnění nabídkové povinnosti ze strany Pozemkového fondu bylo nedostatečné. V otázce zániku práva na poskytnutí jiného pozemku odkázal na právní názor, které v posuzované věci vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. listopadu 2007, sp. zn. , a uzavřel, že je-li žalobkyně soukromě hospodařícím zemědělcem, neprovozuje typicky rizikové aktivity a pozemky se snaží získat s cílem provozovat na nich zemědělskou výrobu, ustanovení a 7 zákona o půdě (o tzv. „restituční tečce“) se v jejím případě neuplatní.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení , co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Za procesně vadný označil postup soudu, při kterém byla připuštěna změna žaloby podle , aniž by mu byl dříve doručen řádný návrh na její změnu. Současně zpochybnil závěr odvolacího soudu, že v souzené věci je dán naléhavý právní zájem na žádaném určení ve smyslu a vyslovil názor, že tvrzeného práva se žalobkyně mohla (a tedy i měla) domáhat žalobou na plnění, žádající po žalovaném vydání konkrétních náhradních pozemků; v tomto směru odkázal na závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. . K věci samé dodal, že právo na poskytnutí náhradního pozemku podle zákona o půdě, které získala žalobkyně postoupením pohledávek od původních oprávněných osob, k 31. 12. 2005 zaniklo podle Přitom odkázal na závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu sp. zn. , jímž byla dotčená ustanovení zákona o tzv. „restituční tečce“ zrušena toliko ve vztahu k původním oprávněným osobám a jejich dědicům; do skupiny těchto osob dle názoru žalovaného žalobkyně nepatří. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně označila napadený rozsudek za správný, se závěry odvolacího soudu se ztotožnila a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

V posuzované věci rozsudek odvolacího soudu, mimo jiné, spočívá na právním závěru, že žalobkyně má na žádaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení , neboť tvrzené subjektivní právo na poskytnutí náhradních pozemků podle zákona o půdě nemůže účinně prosadit žalobou na plnění, protože je lze uspokojit pouze převodem pozemků z veřejné nabídky Pozemkového fondu a ta je podle zjištění soudu nedostatečná.

Již v rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. (veřejnosti dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud dovodil, že

„nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu.“

Pokud nárok nebyl dlouhodobě uspokojen, je úkolem soudů zkoumat, zda nešlo ze strany Pozemkového fondu o libovůli či dokonce svévoli při plnění jeho závazku; „

žaloba na převod konkrétního pozemku může v takovém případě představovat jediný prostředek proti takové libovůli“

(nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 33, svazek 32). Oproti v minulosti projevenému názoru (viz rozsudek ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. ) se v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu prosadil názor, že „

důvodnost žaloby na uložení povinnost Pozemkovému fondu uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě není třeba – při liknavém postupu Fondu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky“

(srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2010).

Podle

žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým; žaloba domáhající se určení podle ustanovení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde právo nebo právní vztah již byly porušeny a kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. , uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V případě, kdy lze žalovat o splnění povinnosti, může však být naléhavý právní zájem na určení dán i tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám o plnění, nebo jestliže žaloba o plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21/1997). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán ovšem jen tehdy, jestliže je určení (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva. Pokud právní otázka, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby na určení, má povahu otázky předběžné k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem na jejím určení, lze-li přímo žalovat na určení práva samotného (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. například rozsudek ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2001, nebo rozsudek ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 29/2005).

Názor odvolacího soudu, že i v případě liknavého a svévolného postupu žalovaného lze právo oprávněné osoby na poskytnutí jiného vhodného pozemku uspokojit pouze převodem pozemku z veřejné nabídky žalovaného, a že při omezené nabídce není žaloba na plnění účinným prostředkem k prosazení tvrzeného práva, tedy neobstojí a jde o názor odporující ustálené judikatuře. Dovolací soud nepřehlíží, že zákon (zásadně) předpokládá vypořádání nároků oprávněných osob prostřednictvím veřejných nabídek Pozemkového fondu (srov. 11a zákona o půdě a ), a proto v odůvodněných případech připouští, že k odstranění stavu právní nejistoty může oprávněné osobě posloužit i žaloba určovací. O takový případ ovšem nejde tam, kde žalobce – namísto požadavku na určení existence práva samého – žádá deklarování skutečností, které toto právo zakládají, nebo skutečností vylučujících jeho zánik, popřípadě určení (ne)aplikovatelnosti označených ustanovení dotčených právních předpisů, jež upravují podmínky zániku tohoto práva (srov. a 7 zákona o půdě a čl. VI ) nebo postup Pozemkového fondu při jeho uspokojení ( zákona o půdě, , o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů).

Výrok rozhodnutí, jehož vydání se žalobkyně v posuzované věci domáhá, o jejím subjektivním právu nic nestanoví. Žaloba o určení právní skutečnosti určovací žalobou ve smyslu není. Určení existence právní skutečnosti rozhodnutím soudu přichází v úvahu tehdy, jestliže to zákon výslovně připouští (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 1999, sp. zn. , publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 4, ročník 1999, nebo rozsudek ze dne 17. května 2001, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, č. C 495). Sleduje-li žalobkyně, krom deklarování označených skutečností a použitelnosti dotčených ustanovení právních předpisů, také uložení povinností žalovanému (navrhuje-li současně vydání rozhodnutí, že

„žalovaný je povinen posuzovat žádosti žalobkyně…jako žádosti oprávněné osoby a přihlášku žalobkyně…za přihlášku oprávněné osoby…“

), jde v této části o petit - z hlediska jeho určitosti a srozumitelnosti – zřetelně vadný, jemuž neodpovídá žádný ze způsobů výkonu rozhodnutí uvedených v ustanovení

Závěr odvolacího soudu, že v posuzované věci žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení nepostrádá, proto Nejvyšší soud nesdílí a pokládá jej za odporující konstantní judikatuře, od níž nemá důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci. Dochází-li k závěru, že zde naléhavý právní zájem na požadovaném určení není, je vyloučeno, aby se zabýval žalobou po stránce věcné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 21/1997).

Z výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání žalovaného přípustným ( ) a současně i opodstatněným; proto rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání ( věta první ) zrušil ( in fine ). Jelikož důvody, pro které byl tento rozsudek zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (, ). V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (243d odst. 1 věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. prosince 2010

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.

předseda senátu