Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3074/2017

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Římskokatolické farnosti Stříbro

,

se sídlem ve Stříbře, Jiřího z Poděbrad 78, IČ 182 52 303, zastoupené JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem v Plzni, nám. Republiky 35, proti žalovaným

1) Ing. F. K.

,

zastoupenému Mgr. Liborem Kaslem, LL.M. et LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 740/1, a

2) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu

, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10 - Vinohradech, Korunní 1302/88, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 2017, č. j. -149, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 2017, č. j. -149,

se zrušuje

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 1. 12. 2016, č. j. -113, určil, že žalovaná 2) je vlastníkem parcely dle KN č. 1779/1 - orné půdy o výměře 305.461 m

2

v k. ú. S., obec S., nově vytvořené geometrickým plánem č. 3102-15/2011 ze dne 27. 4. 2011 z parcely č. 1779/1 zapsané na LV č. 4322 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Tachov, odpovídající parcele č. 1768 - role dle PK v k. ú. S. (výrok I.), žalované 2) uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 26.500,20 Kč (výrok II.) a dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě podané žalobkyní podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. - dále jen „ “). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je právní nástupkyní Římskokatolického děkanství ve Stříbře, jemuž výměrem ONV ve Stříbře ze dne 30. 6. 1949 stát vykoupil podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, pozemky v jeho vlastnictví zapsané v knihovní vložce č. 19 pozemkové knihy pro katastrální území S., a dále všechny náhradní pozemky, které mu byly přiděleny v rámci scelování, s tím, že o náhradě bude rozhodnuto samostatně, k čemuž nedošlo. Z výkazu směn dále soud prvního stupně zjistil, že Farní úřad ve Stříbře obdržel náhradní pozemky ze zkonfiskovaného majetku i ze směny, a to mimo jiné i parcelu č. 1768 (roli) o výměře 3.705 m

2

v k. ú. S., a ze zápisu o provedení závěrečných přídělových prací v tomto území předloženého Českou republikou-Státním oblastním archivem v Plzni, Státním okresním archivem v Tachově, a vyhotoveného pobočkou Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství v Plzni, úřadovnou ve Stříbře dne 22. 12. 1950, že při projednání jednotlivých přídělů v k. ú. Stříbro byly zjištěny a provedeny změny, a to u přídělu (běžné č. 70, grafické č. 70), vlastník Farní úřad ve Stříbře, byla uvedena náhrada za směnu cca 1 ha. Ze zprávy Státního oblastního archivu v Plzni ze dne 21. 11. 2016 pak vyplývá, že směny nebyly do pozemkových knih zapisovány, tak jako většina přídělových řízení. Ze zápisu o provedení závěrečných prací přídělových je dále patrno, že Farní úřad ve Stříbře dal do směny 2 parcely z knihovní vložky č. 20 a že za ně obdržel 8 parcel. Kupní smlouvou ze dne 22. 12. 2011 uzavřenou podle , o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně , o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), Pozemkový fond ČR (dále jen „ “) jako prodávající převedl žalovanému 1) jako kupujícímu do vlastnictví pozemek parc. č. 1779/1 (ornou půdu) nově vytvořený geometrickým plánem č. 3102-15/2011 ze dne 27. 4. 2011 z parcely č. 1779/1; právní účinky vkladu vlastnického práva žalovaného 1) do katastru nemovitostí nastaly dne 9. 2. 2012. V prohlášení ze dne 18. 4. 2001 uvedl, že u zamýšleného převodu pozemků, mezi nimiž byl uveden i pozemek parc. č. 1779/1, nešlo vlastnické právo k předmětným pozemkům doložit listinnými důkazy a že v zákonné lhůtě nebyla podána námitka vlastnického práva ze strany třetí osoby. Ze srovnávacího sestavení parcel vyhotoveného Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště v Tachově, dne 9. 9. 2016 vyplývá, že z role parc. č. 1768 o výměře 3.705 m

2

, uvedené v návrhu přídělu č. 70 v k. ú. S., vznikla mimo jiné parcela č. 1779/1, jejímž vlastníkem je žalovaný 1), z výpisu z katastru nemovitostí se podává, že žalovaný 1) je vlastníkem pozemku parc. č. 1779/1 o výměře 305.461 m

2

, a ze sdělení téhož katastrálního úřadu vyplývá, že geometrickým plánem nově vytvořený pozemek nebyl podle podkladů katastru nemovitostí a předchozích evidencí majetkem církve, náboženské společnosti nebo kongregace. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle , že žalovaná je jako právní nástupkyně Fondu osobou povinnou podle tohoto zákona a že k odnětí pozemku došlo způsobem uvedeným v téhož zákona. Dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi Fondem a žalovaným 1) je absolutně neplatná podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť byla uzavřena v rozporu s , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „zákon o půdě“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a nález Ústavního soudu sp. zn. ). S námitkou žalovaných, že žalovaný 1) nabyl pozemek v dobré víře, se soud prvního stupně vypořádal poukazem na právní názor Ústavního soudu vyslovený v rozhodnutí sp. zn. , podle nějž se nabyvatel v případě absolutní neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ochrany řádně nabytého vlastnického práva v dobré víře, neboť vlastnické právo na základě smlouvy o převodu vůbec nenabyl. Současně dodal, že pokud by právní úkony státu, provedené v rozporu s zákona o půdě, měly být obecně bez dalšího zhojeny dobrou vírou nabyvatele, pak by tento postup popřel smysl restitučních zákonů, jejichž cílem je náprava křivd způsobených oprávněným osobám v době nesvobody. K dalším námitkám žalovaného 1) soud prvního stupně uvedl, že po roce 1947 nebyla stanovena zákonná povinnost provedení změn ve vlastnictví nemovitostí prostřednictvím zápisu do pozemkových knih, že ve výroku jeho rozhodnutí je pozemek specifikován odkazem na konkrétní geometrický plán a že z výkazu směn pozemků je jednoznačně patrné, že mezi náhradními pozemky ze zkonfiskovaného majetku byla uvedena i parcela č. 1768 (role) o výměře 3.705 m

2

.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, č. j. -149, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 1) na nákladech řízení částku 13.552,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 11.776,- Kč k rukám advokáta JUDr. Libora Kasla (výrok II.) a povinnost zaplatit žalované 2) na nákladech řízení částku 13.552,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 8.531,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Holešínského (výrok III.). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že na souzený případ dopadá a že tedy bylo na žalobkyni, aby prokázala, že je osobou oprávněnou k uplatnění nároku podle tohoto zákona, a způsobem nevzbuzujícím pochybnosti doložila nejen, že je právním nástupcem původního vlastníka, ale také, že její právní předchůdce byl vlastníkem nemovitosti, která je předmětem sporu, že k odnětí nemovitosti došlo bez náhrady a že k převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku na žalovaného 1) došlo v rozporu s zákona o půdě. „Žalobkyně sice k důkazu předložila zápis sepsaný na MNV ve Stříbře dne 22. 7. 1950 o provedení závěrečných přídělových prací v k. ú. S., v němž je zmíněn návrh na směnu cca 1 ha, dodnes však nedoložila výpis z pozemkové knihy (vl. č. 19), podle které snad byl právní předchůdce žalobkyně vlastníkem pozemku, o jehož restituci v daném případě jde. Doložila pouze téměř nečitelnou u výkazu směn, která není opatřena datem, ani není patrno, který orgán tento výkaz pořídil“. Dovodil, že „za tohoto stavu závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně jako právní nástupce původního vlastníka prokázala existenci vlastnického práva k předmětnému pozemku, a současně i tvrzení, že ohledně celého pozemku došlo k pozbytí vlastnického práva bez náhrady, je závěrem, který nemá oporu v provedeném dokazování.

I kdyby bylo prokázáno vlastnické právo žalobkyně

k předmětnému pozemku i skutečnost, že k odnětí vlastnického práva došlo bez náhrady, pak není najisto postaveno, zda došlo k plánované směně pozemku, a v kladném případě, v jakém rozsahu“. Dále odvolací soud uvedl, že „nelze pominout, že žalovaný 1) byl v době převodu vlastnického práva k pozemku zapsanému na LV č. 4322 ujištěn žalovanou 2), že převodu nebrání blokační ustanovení § 29 zákona o půdě“, a že „žalovaná 2) postupovala v souladu se zákonem, když před uzavřením kupní smlouvy vyzvala eventuální vlastníky, aby upozornili na případné budoucí nároky“. Konečně pak podle odvolacího soudu „nelze pominout, že žalovaný 1) je v tomto řízení, které běží od prosince 2015, výrazně omezován ve výkonu vlastnického práva v nakládání s p. č. 1779/1, zapsanou na LV č. 4322, ač zatím neurčitý nárok žalobkyně představuje ve vztahu k výměře 305.461 m

2

jen prakticky 1% jím řádně nabytého majetku. Takový postup znamená mimořádný zásah do vlastnického práva žalovaného 1), který je v rozporu s ústavním pořádkem. Protože soud prvního stupně vycházel z jiného právního názoru, nezbylo odvolacímu soudu, než napadené rozhodnutí podle změnit a nedůvodnou žalobu zamítnout“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle , neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to vztahu zákona o půdě a na straně jedné a „nabytí v dobré víře od České republiky na straně druhé“, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, především rozsudkem sp. zn. . Dovolatelka rovněž „napadá postup odvolacího soudu v souvislosti s nepoučením účastníka řízení o tom, že určitou otázku nepovažuje za prokázanou z dosud provedených důkazů ( ) za situace, kdy soud prvního stupně takovéto poučení neučinil, neboť předmětnou otázku považoval z předložených důkazů za dostatečně vyplývající“. Poukazuje především na to, že odvolací soud se nevypořádal s čl. IX. bodem 3. kupní smlouvy, v němž bylo uvedeno, že kupující bere na vědomí a je srozuměn s tím, že nepravdivost tvrzení obsažených v prohlášení uvedeném v bodu 1. tohoto článku má za následek neplatnost této smlouvy od samého počátku. Namítá, že povinnost blokace majetku podle zákona o půdě byla uložena především státu, přičemž však církvím nebyla judikaturou soudů přiznána aktivní legitimace k podávání určovacích žalob, že odvolací soud rozporoval závěry soudu prvního stupně, aniž by provedl další jiné dokazování, že učinil alternativní závěr, podle kterého nemovitost přešla na základě absolutně neplatného právního úkonu, který byl v rozporu s zákona o půdě, a že v daném případě se nejedná o ochranu dobré víry nabyvatele ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Zdůrazňuje, že „nelze poskytnout ochranu absolutně neplatnému převodu vlastnického práva, a to nikoliv pouze z důvodu, že se nejedná o konkurenci mezi vlastnickým právem původního vlastníka a vlastnickým právem v pořadí následujícího nabyvatele, nýbrž především proto, že neplatnost proti totožnému nabyvateli neuplatňuje „jeho“ převodce, nýbrž neplatnost uplatňuje na základě zákona k tomu výslovně legitimovaná osoba (původní církevní vlastník tohoto majetku), který má jako oprávněná osoba nárok na vydání původního církevního majetku ve vlastnictví státu, byť byl státem neplatně převeden“. Dovolatelka v daných souvislostech odkazuje na právní závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. a dále ve vyjmenovaných nálezech Ústavního soudu. Má rovněž za to, že nesprávné jsou rovněž výroky odvolacího soudu, jimiž rozhodl o náhradě nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „ “). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení - žalobkyní) v zákonné lhůtě ( ), řádně zastoupenou advokátem, a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle k řešení otázky hmotného práva, jaký význam má z hlediska sama o sobě okolnost, že kupující byl v kupní smlouvě o převodu vlastnického práva k zemědělskému pozemku podle Fondem ujištěn, že převodu nebrání blokační ustanovení zákona o půdě, jakož i okolnost, že „Fond před uzavřením kupní smlouvy vyzval eventuální vlastníky, aby upozornili na případné budoucí nároky“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu dospěl (aniž nařídil jednání - věta první ) k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

Podle ustanovení zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „ “), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.

Podle oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

Ustanovení § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, stanovilo, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i judikatura Ústavního soudu, již v minulosti opakovaně zdůraznily, že smysl § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, spočíval především v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. , ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. , či ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. , a zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , bod 25.). Naplnění tohoto účelu přitom vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , bod 38., nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , bod 165., rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. , ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 2497/2016, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. , a ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. ). Zpravidla platí, že smlouva, která je v rozporu se zákonem (§ 39 obč. zák.), je objektivní skutečností, jež nemá právní následky zamýšlené smluvními stranami, bez ohledu na to, která ze smluvních stran smlouvu uzavřela v dobré víře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 1996, sp. zn. /Fa, a ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. , příp. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. ).

Ačkoli se v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyskytl ojedinělý případ, v jehož rámci bylo připuštěno výjimečné prolomení omezení dispozic založeného § 29 zákona o půdě (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. ), v intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam tohoto ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví (srov. opětovně nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , bod 38.), je namístě konstatovat, že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími § 29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Výjimečné suspendování blokačních účinků odkazovaného ustanovení pak nemůže odůvodnit fakt, že se na protizákonném nakládání s historickým majetkem církví podílely subjekty veřejnoprávní povahy, jako byl například Pozemkový České republiky, ani skutečnost, že katastrální úřad na základě smluv odporujících svým obsahem blokaci zakotvené v zákoně o půdě uskutečnil zápis vlastnictví nabyvatelů ke sporným pozemkům do katastru nemovitostí, neboť přijetí teze, dle níž naznačené okolnosti postačují k prolomení rozebíraného dispozičního omezení, by ustanovení zákona o půdě zbavovalo takřka jakýchkoli účinků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. , a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. ). Toto pojetí přitom odpovídá rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž je třeba restituční nároky pokládat za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, jelikož opačná interpretace by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činila bezcennými (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. , ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. , ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. , ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. , a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. ).

S popsanými východisky jsou úvahy odvolacího soudu o tom, že „žalovaný 1) byl v době převodu vlastnického práva k označenému pozemku žalovanou 2) ujištěn, že mu nebrání blokační ustanovení § 29 zákona o půdě“, a že „žalovaná 2) postupovala v souladu se zákonem, když před uzavřením kupní smlouvy vyzvala eventuální vlastníky, aby upozornili na případné budoucí nároky“, zcela v rozporu, a navíc bez jakéhokoliv významu pro právní posouzení dané věci. V těchto ohledech dovolatelka správně poukazuje na to, že v článku IX. odstavci 1) kupní smlouvy ze dne 22. 12. 2011 sice prodávající prohlásil, že v „souladu s , ve znění pozdějších předpisů, prověřil převoditelnost prodávaného pozemku a že prodávaný pozemek není vyloučen z převodu podle , ve znění pozdějších předpisů“, avšak současně v odstavci 3) tohoto článku kupní smlouvy se uvádí (jak se z kupní smlouvy podává), že žalovaný 1) jako kupující vzal „na vědomí a je srozuměn s tím, že nepravdivost tvrzení obsažených ve výše uvedeném prohlášení má za následek neplatnost této smlouvy od samého počátku“. Okolnost, že „Fond postupoval v souladu se zákonem, když před uzavřením kupní smlouvy vyzval eventuální vlastníky, aby upozornili na případné budoucí nároky“, je irelevantní, neboť žalobkyně v době uzavření kupní smlouvy nebyla vlastnicí označeného pozemku, a mohla tehdy mít nanejvýš legitimní očekávání, že zákonodárce přijme restituční zákon o majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace ( zákona o půdě). Tuto právní úpravu však v prosinci 2011, kdy kupní smlouva mezi Fondem a žalovaným 1) byla uzavřena, nebylo možno - a to ani komparací se stávajícími restitučními zákony - jakkoliv dovozovat či předvídat (k tomu srov. právní závěry uvedené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. ). Smyslem přitom bylo právě překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno (srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , a dále Valeš, V. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 290-291). Lze jen dodat, že byl-li zákonodárcem přijat, nelze vyvozovat, jak učinil odvolací soud, že podala-li žalobkyně jako oprávněná osoba žalobu podle tohoto zákona, jedná se o „mimořádný zásah“ do vlastnického práva žalovaného 1).

Dovolatelka napadá coby chybný rovněž „postup odvolacího soudu v souvislosti s nepoučením účastníka řízení o tom, že určitou otázku nepovažuje za prokázanou z dosud provedených důkazů ( ) za situace, kdy soud prvního stupně takovéto poučení neučinil, neboť předmětnou otázku považoval z předložených důkazů za dostatečně vyplývající“.

V projednávané věci odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně, který rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu - založil své rozhodnutí (též) na tom, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, aniž ji ovšem poučil podle a 3 , jak vyplývá z protokolu o jednání u odvolacího soudu konaného dne 22. 2. 2017.

Platí, že rozhodnutí založené na tom, že jeden z účastníků neunesl důkazní břemeno, lze přijmout jen tehdy, byl-li účastník, v jehož neprospěch má být rozhodnuto, poučen podle , a pokud se stav objektivní nejistoty ohledně rozhodných skutečností i přes toto poučení, resp. důkazy provedené na jeho základě, nepodařilo odstranit (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200za. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 831). Roli přitom nehraje, zda jde o rozhodnutí soudu prvního stupně či o rozhodnutí soudu odvolacího, neboť poučovací povinnost podle a 3 mající objektivní charakter (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209) se uplatní jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím ( ) [srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003, pod číslem 59, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ].

Nepoučil-li tedy v projednávané věci soud prvního stupně žalobkyni podle a 3 (jak z obsahu spisu vyplývá), neboť provedené dokazování vyhodnotil jako dostačující pro vyhovění žalobě podané podle , kdežto odvolací soud založil své rozhodnutí (aniž by žalobkyni příslušné poučení „dodatečně“ poskytl) na tom, že „závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně jako právní nástupce původního vlastníka prokázala existenci vlastnického práva k předmětnému pozemku, a současně i tvrzení, že ohledně celého pozemku došlo k pozbytí vlastnického práva bez náhrady, je závěrem, který nemá oporu v provedeném dokazování, a že i kdyby bylo prokázáno vlastnické právo žalobkyně k předmětnému pozemku, i skutečnost, že k odnětí vlastnického práva došlo bez náhrady, pak není najisto postaveno, zda došlo k plánované směně pozemku, a v kladném případě, v jakém rozsahu“, (jinými slovy, že žalobkyně uvedené okolnosti neprokázala), zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. , a opětovně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ).

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a dovolací důvod uvedený v tak byl naplněn, přičemž řízení navíc trpí popsanou vadou řízení ( ), Nejvyšší soud jej ve výroku o věci samé, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( a 2 ), aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. července 2017

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu