Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 4123/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce JUDr. V. N., advokáta zastoupeného JUDr. Tomášem Pohlem, advokátem se sídlem v Praze 2-Vinohradech, Šafaříkova 1, proti žalované Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze-Starém Městě, Karolíny Světlé 301/8, o zaplacení částky 548,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2010, č. j. -1349, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou doručenou soudu 6. února 2002 domáhal zaplacení žalované částky z titulu ušlého zisku na základě tvrzení, že právní předchůdkyně žalované Investiční a Poštovní banka, akciová společnost (dále jen „IPB“) v rozporu se smlouvou o poskytování právních služeb použila know-how žalobce a sekuritizovala pohledávky v celkové výši 54.800,000.000,- Kč s tím, že bylo-li by postupováno v souladu se smlouvou, činila by odměna žalobce 1% z uvedené částky (tedy žalovanou částku).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. června 2009, č. j. -1294, zamítl žalobu o zaplacení částky 548,000.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 17. října 2001 do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalované na nákladech řízení částku 7,205.790,- Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce a IPB, jednající svým předsedou a členem představenstva, podepsali 12. listopadu 1998 u označenou jako o poskytování právních služeb (dále jen „ “), která je svým obsahem nepojmenovanou smlouvou, a že tato má shodnou grafickou úpravu, návaznost a typ písma a je zjevně pravá. Vycházel přitom z kopie této smlouvy předložené žalobcem. Při posuzování platnosti smlouvy přihlédl i k závěrům vysloveným soudy při jejím hodnocení v jiných řízeních, zejména ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. , a dospěl k závěru, že je absolutně neplatná podle ustanovení , o bankách, ve znění účinném do 30. dubna 2002 (dále jen „zákon o bankách“), neboť smluvní podmínky v ní obsažené jsou pro IPB nevýhodné. je také v rozporu se zásadou nadřazenosti zájmů klienta nad zájmy advokáta vyplývající z ustanovení a , o advokacii (dále jen „ “), neboť zájem žalobce na ochraně tvrzeného know-how podle ujednání ve smlouvě převažuje nad ochranou zájmů žalované jako klienta, kterým měla být řádná realizace procesu snížení portfolia klasifikovaných aktiv, ovšem způsobem odpovídajícím platné právní regulaci, nikoli protiprávním způsobem obsaženým v projektu ke smlouvě. Soud prvního stupně dovodil neplatnost smlouvy i podle ustanovení z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti zejména co do jejích ustanovení týkajících se vymezení vzájemných práv a povinností a ujednání o smluvní pokutě.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že existuje, a to ve verzi žalobcem předložené, je podepsána oběma smluvními stranami, ale je absolutně neplatná, a to zejména pro rozpor s ustanovením zákona o bankách. Přitom jde o neplatnost absolutní, nikoli relativní, jak tvrdil žalobce. Zákon o bankách je ve vztahu k obchodnímu zákoníku předpisem speciálním, a proto má před obchodním zákoníkem přednost. Realizace smlouvy, resp. projektu, který měl být její nedílnou součástí, by mohla ohrozit bezpečnost a stabilitu banky, neboť fakticky by nedošlo k sekuritizaci klasifikovaných aktiv, ale jen k umělému formálnímu zakrytí klasifikovaných úvěrů, čímž by docházelo k obcházení opatření České národní banky č. 193/1998 Sb., kterým se stanoví zásady klasifikace pohledávek z úvěrů a tvorby opravných položek k těmto pohledávkám, což by znamenalo porušení povinnosti banky postupovat obezřetně tak, aby nedocházelo k poškozování zájmů vkladatelů banky z hlediska návratnosti jejich vkladů. Tato operace měla být nepřímo financována bankou, a to prostřednictvím depozita, které mělo být bankou uloženo u české pobočky zahraniční banky. Podle smlouvy by banka zároveň měla formou poplatků hradit zahraničnímu rezidentovi všechny jeho daňové ztráty a tím i nést riziko z prodaných špatných aktiv. Banka se měla při realizaci projektu vzdát rozhodování o podstatné části svých aktiv a svěřit toto rozhodování žalobci, resp. jeho advokátní kanceláři. vymezuje práva a povinnosti stran jednoznačně ve prospěch jen jedné z nich, a to žalobce. Právní jistotu banky by mohlo narušit i exkluzivní využívání služeb žalobce dohodnuté ve smlouvě.

Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož je také v rozporu se (ustanoveními a ). Vymezení činnosti advokáta ve smlouvě zásadně překračuje hranice poskytování právní služby advokátem (jak je vymezena v ustanovení ) a podle jejího obsahu je zájem advokáta nadřazen zájmu klienta.

Odvolací soud uzavřel, že je-li od počátku neplatná, nemohla žalovaná porušit jakoukoli povinnost ze smlouvy vyplývající, a porušení jiné - zákonné - povinnosti žalovanou nebylo žalobcem tvrzeno ani prokazováno, je tak zřejmé, že nárok na náhradu ušlého zisku není důvodný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, dovozuje jeho přípustnost z ustanovení (dále též jen „ “) a odkazuje co do důvodu na ustanovení

Dovolatel má za to, že přípustnost dovolání zakládá řešení otázek zásadního právního významu, které dosud nebyly judikaturou vyřešeny. Nesprávné právní posouzení věci dovolatel spatřuje konkrétně v tom, že odvolací soud postavil najisto, že neplatnost smlouvy ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 zákona o bankách je neplatností absolutní, aniž by se zabýval tím, že vztah mezi účastníky ze smlouvy je tzv. relativním obchodem podle ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), na nějž se vztahuje ustanovení § 267 odst. 1 obch. zák., který umožňuje účastníku právního úkonu, na jehož ochranu je neplatnost stanovena, se této neplatnosti dovolávat.

Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy pro rozpor se , který odvolací soud odůvodnil pouze obecně, aniž podrobně uvedl, jaká ustanovení tohoto zákona byla údajně žalobcem porušena. Dovolatel uvádí, že výkon advokacie je druhem podnikání, byť upraveným zvláštním zákonem. V daném případě byly smluvními stranami podnikatelé, a proto lze otázku překročení rozsahu zákonem stanoveného předmětu podnikání řešit podle stavovských předpisů nebo podle obchodního zákoníku ve smyslu ustanovení .

Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu, případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.

Žalovaná má za to, že dovoláním napadené rozhodnutí postrádá ve věci samé zásadní právní význam a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto pro nedůvodnost.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení a c) O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, když soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak, než ve svém předchozím rozsudku zrušeném odvolacím soudem. Důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) pak Nejvyšší soud nemá, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ( ).

Podle ustanovení věty první je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.

Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud řešil otázku neplatnosti smlouvy pro rozpor s ustanovením § 12 odst. 2 zákona o bankách odlišně od rozhodovací praxe soudů za situace, kdy důsledek v podobě neplatnosti smlouvy, je-li tato uzavřena v rozporu s ustanovením § 12 odst. 2 věty první zákona o bankách, stanoví přímo tento zákon. Přitom důvody, pro které odvolací soud (i soud prvního stupně) považoval smlouvu za neplatnou podle uvedeného ustanovení, dovolatel žádným způsobem nezpochybňuje, pouze vyjadřuje názor, že jde o relativní neplatnost smlouvy, nikoliv absolutní. Podle soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. června 1996, sp. zn. ) však , která je v rozporu se zákonem, je objektivní skutečností, jež nemá právní následky zamýšlené smluvními stranami, bez ohledu na to, která ze smluvních stran neplatnost způsobila, a bez ohledu na to, zda některá ze smluvních stran smlouvu uzavřela v dobré víře.

Vedle toho dovolatel ve své argumentaci, že jde o relativní neplatnost smlouvy, pomíjí, že relativní neplatnost právního úkonu by mohla namítat jen ta strana, k jejíž ochraně je neplatnost stanovena, a tato námitka by tak ani dovolateli nepříslušela. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy je tak v souladu s ustálenou judikaturou.

Odvolací soud založil závěr o neplatnosti smlouvy na posouzení dvou právních otázek. Smlouvu shledal neplatnou pro rozpor s ustanovením zákona o bankách a pro rozpor s ustanovením a , tedy na dvou právních závěrech, z nichž každý samostatně mohl být důvodem k zamítnutí žaloby.

Závěr o neplatnosti smlouvy pro rozpor s příslušným ustanovením zákona o bankách žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá, jak již bylo výše uvedeno.

Tvrzenou nesprávností druhého důvodu neplatnosti smlouvy pro rozpor s ustanoveními , se Nejvyšší soud již nezabýval, neboť spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení (jež bylo zrušeno k 31. prosinci 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. ), a proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení bodu 6., , , a , z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení , z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč a celkem činí 12.360,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. září 2012

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu