Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 886/2007

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně ČR– Ministerstva obrany,  jednající prostřednictvím V. ú. pro p. z. Ministerstva obrany, proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátkou se sídlem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2006, č. j. -49, takto:

O d ů v o d n ě n í

Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 9. 2. 2006, č. j. -28, určil, že vlastníkem pozemků parc. č. 1235/2, 1273/7, 1273/8, 1273/9, 1273/10, 1273/11, 1280/2, 1280/3, 1286, 1352 a stavební parcely č. 132 v katastrálním území T. u S. je ČRa správcem Ministerstvo obrany jako její organizační složka (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o poplatkové povinnosti žalovaného (výrok III). Vycházel ze zjištění, že předmětné pozemky patřily k tzv. historickému majetku žalované obce, které je vlastnila  k 31. 12. 1949. Vlastnické právo ve prospěch žalované bylo do katastru nemovitostí zapsáno na podkladě notářského zápisu ze dne 17. 10. 2002, s odkazem na ust. , o převodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Žalobkyně, která zapsané vlastnické právo žalované zpochybňuje, má proto naléhavý právní zájem na žádaném určení ( – dále jen „“). Žalobu okresní soud shledal opodstatněnou i po stránce věcné. Vycházel přitom ze zjištění, že ke dni účinnosti , tj. k 24. 5. 1991, předmětné pozemky nebyly vlastnictvím České republiky, nýbrž čsl. federace (České a Slovenské Federativní Republiky) a do vlastnictví žalované obce proto podle přejít nemohly. Vlastnické právo k pozemkům proto náleží od 1. 1. 1993 České republice jako právnímu nástupci zaniklé federace.

K odvolání žalované odvolací soud shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se ztotožnil a za správný označil i jeho závěr, že k 24. 5. 1991 předmětné pozemky nebyly ve vlastnictví České republiky, jelikož jednalo se o nemovitosti sloužící k zabezpečení úkolů svěřených do působnosti federace. Při právním posouzení věci zaujal právní názor, že k přechodu vlastnictví k nemovitostem podle postačilo, že nemovitosti byly vlastnictvím České republiky k 1. 7. 2000, kdy nabyl účinnosti , jímž byl novelizován a byl jím rozšířen okruh nemovitostí přecházejících do majetku obcí právě o nemovitosti uvedené v  zákona. Nepokládal za podstatné, že do vlastnictví České republiky nemovitosti přešly až k 1. 1. 1993.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozovala z ust. (správně ) a uplatnila v něm dovolací důvod podle , nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Za nesprávný konkrétně označila právní názor odvolacího soudu, že k přechodu majetku z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí podle ust. je rozhodující stav vlastnictví k 1. 7. 2000, nikoliv k 24.5.1991, kdy nabyl své účinnosti. Žalobkyně zastává názor opačný a poukazuje i na čl. II , podle něhož nároky založené tímto zákonem nedotýkají se věcí, které před účinností tohoto zákona nabyly do vlastnictví jiné osoby než stát. Současně namítala, že odvolací soud pominul, že stavební parcela č. 132 je zastavěna stavbou ve vlastnictví právnické osoby (žalobkyně) a nespadá do okruhu nemovitostí uvedených v , na něž ust. zákona, jde-li o druhové vymezení nemovitostí, odkazuje; i proto označená parcela do vlastnictví obce přejít nemůže. V případě pozemků parc. č. 1235/2, 1273/7, 1286, 1273/8, 1273/9 a 1352 odvolací soud přehlédl, že žalovaný uplatnil právo na jejich převod do vlastnictví podle , kdy je nepochybné, že rozhodující je zde stav vlastnictví k 24. 5. 1991; k tomuto dni předmětné pozemky České republice nepatřily. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním ( ), ve lhůtě stanovené a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné ( ), přezkoumal rozsudek v dovoláním napadeném rozsahu ( ) a z důvodů v dovolání uplatněných ( ). Dovolání shledal opodstatněným z následujících důvodů.

K výkladu ust. , ve znění , se dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil. Konstatně zastává právní názor, že rozhodným datem, k němuž je nutné posuzovat vlastnictví nemovitostí přecházejících z majetku České republiky do vlastnictví obcí, je právě 1. červenec 2000, který jako rozhodné datum zákon výslovně zmiňuje (z novějších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. kupř. usnesení ze dne 31.1.2007, sp. zn. , usnesení ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. , rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , a mnohá další). Lze připustit, že výklad textu zákona nemusí být při prvním pohledu  jednoznačný. Nelze z něj však dovodit, že nemovitosti vypočtené v musely být ve vlastnictví České republiky i  k 24. 5. 1991, jak je tomu v případě nemovitostí vypočtených v tohoto zákona. Samotná dikce svědčí spíše pro závěr opačný, tedy že postačuje, aby nemovitosti byly vlastnictvím České republiky k 1.7.2000 (srov. dikci: „Do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 přecházejí i nemovitosti….pokud jsou ve vlastnictví České republiky…“). Při výkladu zákona, krom jazykového vyjádření, přihlíží dovolací soud  i k účelu a smyslu jeho přijetí, jímž bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění  hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. , popř. rozsudek ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. ). Ostatně, v době přijetí , daleko po zániku České a Slovenské Federativní republiky, rozlišování mezi majetkem federace a majetkem republik již postrádalo jakékoliv smyslu. Výklad podávaný dovolací soudem není v rozporu ani se zněním ust. čl. II (na které žalobkyně také v poukazuje v dovolání), jehož smyslem je zabránit zpětné účinnosti a z přechodu na obce vyloučit ten majetek, který před účinností tohoto zákona nabyly do vlastnictví jiné osoby než stát.

Pokud se při řešení výše uvedené právní otázky v rozhodovací praxi soudů objevily ojediněle i názory odlišné, jedná se vesměs o názory současnou judikatorní praxí již překonané, jež obstála i v konfrontaci  s  právní teorií (více k otázce časové působnosti srov. publikaci Restituce majetku obcí, P. Kišš, vyd. Eurolex Bohemia, Praha, 2005, str. 118 a násl.).

Námitky, které žalobkyně směřuje vůči výkladu a použití ust. 2a , jak jej provedl odvolací soud , tudíž nejsou důvodné .

Výše prezentovaný právní názor se však prosadí pouze v případě, patří-li předmětné pozemky do okruhu nemovitostí uvedených v , nikoliv mezi nemovitosti vypočtené v ust. zákona, u nichž rozhodujícím datem (k němuž je nutné posuzovat naplnění podmínky vlastnictví České republiky) zůstává 24. květen 1991, jako den účinnosti , jehož ustanovení nedoznalo změny ani po novele provedené Nutno mít na zřeteli, že okruhy nemovitostí vymezené ustanoveními a  2a  zákona se  liší. Zatímco v případě nemovitostí vypočtených v zákona jde o historický majetek obcí, který obce vlastnily k 31. 12. 1949,  nemovitosti vyjmenované v ust. zákona vykazují znaky jiné; v případě těchto nemovitostí postačuje, aby byly obcím jako přídělcům přiděleny (písm. a/) nebo byly pro obec jako přídělce schváleny (písm. b/), při splnění podmínky vlastnictví České republiky k 1. 7. 2000, jde-li o pozemky – pouze co do druhového určení – vyjmenované v ust. až d) zákona.

Ke shora uvedeným skutkovým a právním otázkám týkajících se určení okruhu nemovitostí, jež měly být předmětem přechodu na žalovanou obec, odvolací soud přesvědčivé a přezkoumatelné závěry neučinil. Posouzení, že všechny pozemky spadají do kategorie nemovitostí uvedených v zákona, je nepodložený a dílem odporuje i obsahu spisu (srov. notářský zápis a výpis z katastru nemovitostí, jež odkazují na ust. a současně i   , popř. zjištění soudu prvního stupně, že vlastnictví žalované k předmětným pozemkům trvalo k 31.12.1949, což by svědčilo spíše pro závěr, že jedná se o kategorii nemovitostí  uvedených již v ust. zákona). Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu postrádá též skutková zjištění (a jejich právní posouzení), zda jedná se – co do druhového vymezení – o nemovitosti vyjmenované v  až d); přitom i s tímto závěrem (v odůvodnění rozsudku výslovně nezmíněným) žalobkyně polemizuje v dovolání (srov. její argumentaci týkající se stavební parc. č. 132).

Deficit řádného a přezkoumatelného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který dovolacímu soudu brání v hodnocení jeho správnosti, patří mezi vady řízení, které mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ( ) a k nimž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží podle věty druhé i tehdy, nebyly-li v dovolání výslovně uplatněny (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 1055 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 22).

Z uvedeného důvodu proto Nejvyšší soud  rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (, část věty za středníkem, , věta první, ).

Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud v dalším řízení vázán. V novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 15. října 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu