Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3316/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 9. 2010, čj. - 195, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2010, čj. - 165, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 2. 2008, čj. - 98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále " "), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, protože jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená , a d (dále " ") a y ČR.

Stěžovatel uvedl, že nabyl vlastnické právo k označené budově s pozemky v katastrálním území Malá Strana, obec Praha (dále "nemovitosti") ex lege na základě , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále " "), které bylo doplněno novelou, provedenou (dále " "), s účinností od 1. července 2000. Nemovitosti jsou typem definovaným v odst. l písm. c) a stěžovateli byly přiděleny rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze č. U 111-634/49, ze dne 30. 12. 1949, o odevzdání konfiskovaného majetku obci, vydaného na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Toto rozhodnutí lze, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. , a sp. zn. , ze dne 23. 11. 2007, a rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

, ze dne 21. 10. 1998, považovat za přídělové.

Podle stěžovatele zmíněné nemovitosti splňovaly, k uvedenému datu, požadavek existence vlastnického práva České republiky, který byl výslovnou podmínkou pro zmíněný přechod majetku. Z ustanovení nevyplývá, že by se měl vztahovat ke dni 24. května 1991, jak dovodily obecné soudy. Ustanovení Lze interpretovat pouze tak, že požadavek existence vlastnického práva České republiky se vztahuje k okamžiku nabytí jeho účinnosti, tedy ke dni l. 7. 2000, jak dříve judikoval i Nejvyšší soud (rozhodnutí sp. zn. , ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 2. 7. 2009, a sp. zn. , ze dne 15. 9. 2007). Nejvyšší soud tak v rozporu se svou dřívější judikaturou popřel existenci vlastnického práva stěžovatele a jeho legitimní očekávání je nabýt. Přestože stěžovatel výslovně uvedenou otázku označil jako otázku zásadního právního významu, Nejvyšší soud se odmítl věcí zabývat, takže jej, aniž by řešil rozpornost vlastní judikatury, připravil o soudní ochranu.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Diplomatický servis, příspěvková organizace, se jako žalobce, za vedlejšího účastenství České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 1 určení vlastnického práva k označeným nemovitostem. Rozsudkem téhož soudu ze dne 7. 2. 2008, čj. - 98, bylo určeno, že vlastníkem označených nemovitostí je Česká republika. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2010, čj. - 165, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu (dále "dovolací soud") ze dne 8. 9. 2010, čj. - 195, odmítnuto.

III.

Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou především zdůrazňuje, že jeho úkolem je, podle y ČR, ochrana ústavnosti. Není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Není proto zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, ze dne 2. 3. 2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).

Poté, co Ústavní soud přezkoumal stěžovatelem napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska argumentů obsažených v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval argumenty, které uplatnil již v průběhu řízení před obecnými soudy, týkající se interpretace časových účinků ustanovení s tím, že podle jeho názoru se požadavek existence vlastnického práva České republiky vztahuje výhradně k okamžiku nabytí jeho účinnosti, tedy ke dni l. července 2000.

Z obsahu ústavní stížnosti tedy vyplývá, že stěžovatel jejím prostřednictvím pouze pokračuje v polemice s právními závěry, ke kterým dospěly, v rovině podústavního práva, obecné soudy a zřejmě očekává, že Ústavní soud podrobí jejich rozhodnutí dalšímu instančnímu přezkumu. Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se jednotlivými námitkami stěžovatele detailně zabývaly a přesvědčivě odůvodnily, proč mají za to, že podmínka existence vlastnického práva k nemovitostem musela být splněna již k datu 24. května 1991, tj. ke dni účinnosti , a že tedy aplikace citovaného zákona je v jeho případě vyloučena. Označenou novelou nebyl původní rozsah nemovitostí, vydávaných na základě , ani změněn ani rozšířen. Jeho účelem bylo pouze upřesnění výkladu pojmu vlastnictví obce a odstranění možných pochybností při jeho nabývání. Právní závěry obecných soudů považuje Ústavní soud za správné, odpovídající skutkovým zjištěním.

Ústavní soud tedy nesouhlasí s názorem stěžovatele, že by v přezkoumávaném řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 ve spojení s y. Byl totiž v pozici účastníka řízení s možností podat proti rozhodnutím, s nimiž nesouhlasil, opravné prostředky, jichž plně využil a které byly řádně projednány všemi stupni soudní soustavy České republiky. Podle judikatury Ústavního soudu pak y garantuje vlastnické právo již konstituované, existující, a nikoli pouhý tvrzený nárok na ně. K zásahu do vlastnického práva stěžovatele proto dojít nemohlo. Ohledně tvrzeného porušení y ČR pak Ústavní soud již nejednou konstatoval, že toto ustanovení spolu s a y přímo neupravuje ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu písm. d) y, kterých je možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale pouze garantuje základní principy soudní moci.

Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jejich závěry, odůvodněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Ústavní soud proto uzavřel, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele nedošlo, proto jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu