Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3872/2016-163

26 Cdo 3872/2016-163

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, proti žalované České republice – Úřadu vlády České republiky, se sídlem v Praze 1, nábřeží Edvarda Beneše 128/4, IČO 00006599, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2016, č. j. -137, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění ( ) :

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 2. 2016, č. j. -137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že v dané věci je třeba postupovat podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), přičemž při možné dvojí interpretaci citovaného ustanovení považoval s odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu za spravedlivé, aby bylo vycházeno z té interpretační varianty, dle níž musela předmětný majetek vlastnit Česká republika ke dni účinnosti , tj. k 24. 5. 1991. Při rozhodování vzal v potaz především skutečnost, že předmětné nemovitosti slouží k plnění specifických úkolů žalované při plnění funkcí vlády jako vrcholného orgánu státní moci, že žalovaná nabyla nemovitosti kupní smlouvou v roce 1983, že je zrekonstruovala a řádně udržovala, a přihlédl též k časové prodlevě mezi vydáním , od něhož žalobce své vlastnické právo ke sporným nemovitostem odvíjí a který nabyl účinnosti 1. 7. 2000, a žalobou podanou až dne 14. 12. 2011.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které není přípustné podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „ “, neboť odvolací soud posoudil rozhodné právní otázky v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.

V relevantní právní otázce, zda podmínkou pro přechod předmětných nemovitostí do vlastnictví žalobce podle ustanovení bylo vlastnické právo České republiky k těmto nemovitostem ke dni účinnosti (24. 5. 1991) nebo ke dni účinnosti (1. 7. 2000), kterým bylo do ustanovení vloženo, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu citované níže.

Dovolacím soudem byl vysloven a odůvodněn závěr, že ustanovení , jež do něj bylo včleněno , účinným od 1. 7. 2000, a které vymezuje podmínky přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí, z nichž jednou je vlastnictví České republiky k tomuto majetku, lze interpretovat buď tak, že se požadavek vlastnického práva České republiky vztahuje k okamžiku nabytí účinnosti – 24. 5. 1991, anebo ke dni účinnosti – 1. 7. 2000 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. , a další). Ani jednu z uvedených interpretací přitom nelze a priori odmítnout.

Nejvyšší soud přitom dává přednost variantě, podle níž musela předmětný majetek vlastnit Česká republika ke dni účinnosti , tj. 24. 5. 1991, v případech, kdy předmětem sporu je majetek České republiky, jež byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, aby bylo minimalizováno nebezpečí rušivých zásahů do kvantitativně nikoli nepodstatného dílu majetku České republiky. Nelze také pominout, že v těchto případech je důležitý také časový faktor, a dovolací soud proto za významné kritérium pro rozhodnutí považuje také plynutí času, nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem, a tedy zachování právní jistoty dosavadního vlastníka (i správce, či nájemce) majetku (srov. v předchozím odstavci citovanou judikaturu).

Dovolací soud ke stejné interpretaci ustanovení dospěl i v řadě dalších rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. ), přičemž závěry v nich obsažené obstály i z ústavněprávního hlediska (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. , ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. , a ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. ).

Jestliže v souzené věci odvolací soud svůj závěr o tom, že podmínkou pro přechod předmětných nemovitostí na žalobce byla existence vlastnického práva České republiky k tomuto majetku ke dni účinnosti (24. 5. 1991), založil na zjištění, že předmětné nemovitosti slouží k plnění úkolů Úřadu vlády, který je zakoupil, zrekonstruoval a řádně udržoval, a přihlédl také ke skutečnosti, že žalobce vznesl nárok na tyto nemovitosti se značnou časovou prodlevou, odpovídá napadené rozhodnutí odvolacího soudu výše citované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Rozhodnutí odvolacího soudu tak z výše uvedených důvodů není v kolizi s dovolatelem zmiňovanými rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž se dovolací soud přiklonil k druhé z možných interpretací ustanovení , a sice že podmínkou pro přechod vlastnického práva k majetku ze státu na obce byla existence vlastnického práva České republiky k předmětnému majetku ke dni účinnosti , tedy ke dni 1. 7. 2000, za situace, kdy byl předmětem sporu historický majetek obce, jenž byl k 24. 5. 1991 ve vlastnictví ČSFR, ovšem po své sukcesi do vlastnictví České republiky již nesloužil ke stanoveným účelům (a bylo tak akceptovatelné, aby i takový majetek přešel do vlastnictví obcí).

Zpochybňuje-li pak dovolatel závěr odvolacího soudu, že předmětné nemovitosti nejsou užívány k nezastupitelným účelům žalované, nese se jeho námitka v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti), která nemůže založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle , jemuž zpochybňování skutkových zjištění odvolacího soudu podřaditelné není).

Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovolání podává „proti všem výrokům“. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc by dovolání do nákladových výroků vzhledem k tomu, že výše přiznaných nákladů nepřesahuje 50.000 Kč, nebylo podle ani přípustné.

Za této situace není dovolání přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. ledna 2018

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu