Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2850/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u Okresního soudu v Chebu dne 25. 2. 2003 domáhala se žalobkyně určení, že je vlastnicí nemovitostí blíže specifikovaných v petitu žaloby.

Okresní soud v Chebu jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. -26, v odstavci I. určil, že žalobkyně je vlastnicí zastavěných stavebních pozemků parcela č. 128/1 a parcela č. 128/3, které jsou zapsány pro obec A., katastrální území D. u A., tak jak byly zapsány u Katastrálního úřadu v Ch. na LV č. 5. Současně v odstavci II. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí budovy, garáže a ostatních staveb, nacházejících se na pozemcích parcela č. 128/1 a parcela č. 128/3, které jsou zapsány pro obec A., katastrální území D. u A., tak jak byly zapsány u Katastrálního úřadu v Ch. na LV č. 5.

Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že na základě rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci ze dne 16. 12. 1949, č. U III – 77/49 byly vyňaty ve prospěch obce mimo jiné parcely č. 128/1 a parcela č. 128/3 v k.ú. D-, obec A. Vzal za prokázané, že ohledně výše uvedených nemovitostí bylo též vloženo vlastnické právo pro obec D. v knihovní vložce č. 305, přičemž město A- je právním nástupcem obce D. Dále zjistil, že nyní je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník budovy a jiné stavby, nacházejících se na pozemcích p.č. 128/1 a 128/3, na LV č. 5 žalobkyně Česká republika. Dovodil, že ohledně nemovitostí parcely č. 128/1 a parcely č. 128/3 je na LV č. 267 uveden duplicitní zápis vlastnictví pro žalobkyni i žalovaného. Dospěl k závěru, že v dané věci je proto dán právní zájem na určení vlastnického práva.

Věc posoudil ve smyslu ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí s tím, že v daném případě nebyla splněna podmínka stanovená v ustanovení zákona. Ohledně určení vlastnického práva k nemovitostem – budově, garáži a ostatních staveb na parcelách č. 128/1 a 128/3 neshledal právní zájem žalobce na určení vlastnického práva, neboť jako vlastník těchto nemovitostí je stále zapsána žalobkyně.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze 25.8.2004, č.j. -46, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že předmětné pozemky jsou na příslušném listu vlastnictví vedeny jako nemovitosti ve výlučném vlastnictví každého z obou účastníků. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně prokázala existenci naléhavého právního zájmu na určení, že je vlastnicí těchto pozemků ve smyslu ustanovení

Podle odvolacího soudu předmětné pozemky byly v době, kdy nabyl účinnosti , ve vlastnictví federace a nemohl se na ně vztahovat , neboť nepatřily do majetku České republiky. Zaujal názor, že předmětné pozemky spravovala Pohraniční stráž, se vznikem federace přešly do vlastnictví ČSFR a vlastnictvím České republiky se staly až po účinnosti

Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že novelou provedenou došlo k rozšíření podmínek, které umožňují přechod tzv. historického majetku obcí, a že postačí pokud byly nemovitosti ve vlastnictví ČR ke dni 1. 7. 2000. Odvolací soud neshledal oprávněnou námitku odvolatele, že předmětem přídělu byly nejen pozemky č. 128/1 a 128/3 v k.ú. D., ale i stavba, dům č.p. 109 na pozemku č. 128/1, a že v důsledku toho předmětné pozemky tvořily se stavbou jeden funkční celek. Dospěl k závěru, že se nejedná tedy o nemovitosti uvedené v a nebyla ani splněna další rozhodující podmínka, t.j. že se jednalo o majetek České republiky.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení ve spojení s Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle i b) Odvolacímu soudu vytýkal, že nepovažoval za nabývací titul k nemovitostem pro obce, ale pouze za předpis odstraňující výkladové pochybnosti. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. . Namítal, že představuje samostatný právní důvod nabytí majetku obcemi za podmínek v něm uvedených a podmínka, že muselo jít o majetek České republiky ke dni 24. 5. 1991, z něj nevyplývá. Rovněž nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu ohledně okamžiku nabytí vlastnictví obcemi. Podle dovolatele v ustanovení až d) pouze vyjmenoval, které druhově určené nemovitosti přecházejí do vlastnictví obcí. Dále tvrdil, že představuje lex posterior a zároveň lex superior vůči usnesení vlády č. 596/1994. Poukazoval na skutečnost, že převedl obcím majetek přidělený, ale i majetek pro obec jako uchazeče o příděl navržený nebo schválený, aniž by k nabytí vlastnictví přídělem došlo.

Dále tvrdil, že nemovitosti tedy přešly do vlastnictví příslušné obce bez ohledu na to, že přídělová rozhodnutí nebo přídělové plány byly vydány až po 31. 12. 1949 nebo k jejich vydání vůbec nedošlo, přičemž zde odkazoval na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. .

Podle dovolatele vymezil další okruh majetku České republiky, který dnem 1. 7. 2000 přešel do vlastnictví obcí a podmínka, aby se jednalo o majetek, který musel být ve vlastnictví České republiky již dne 24. 5. 1991, splněna být nemusela. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl odmítnutí dovolání s odůvodněním, že soudy obou stupňů meritorně rozhodovaly o aplikaci ustanovení , které nebylo nijak dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( , ). Přípustnost dovolání v této věci plyne z ustanovení , když otázka v té podobě, jak byla odvolacím soudem řešena, splňuje podmínky uvedené v citovaném ustanovení, neboť jde o otázku zásadního významu. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Jak je patrno z rekapitulace odůvodnění soudu prvního stupně a soudu odvolacího, spočívá rozhodnutí posledně uvedeného soudu na výkladu , ve vztahu k důsledkům plynoucím z ustanovení novely tohoto zákona, jak se to stalo

Dovolací soud shodně se soudem odvolacím, dospívá k shodným právním závěrům, na nichž odvolací soud své potvrzující rozhodnutí založil. Pro stručnost se proto na argumentaci odvolacího soudu odkazuje. Dovolací soud pouze připomíná, že rozhodující pro posouzení správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem je okolnost plynoucí ze skutkových zjištění v této věci, podle nichž v době nabytí účinnosti , předmětné nemovitosti nebyly majetkem České republiky. Z výsledků dokazování totiž nadevší pochybnost plyne závěr, že šlo o majetek bývalé ČSFR, což už pojmově, z hlediska elementárního slovního výkladu, vylučuje možnost, aby bylo uzavřeno pro platný přechod věcí do majetku obce, v tomto případě města A. jako právního nástupce někdejší obce D. u A. Stejně tak dovolací soud poukazuje na přiléhavé odůvodnění odvolacího soudu, pokud jde o nutnost naplnění všech podmínek přechodu věcí do majetku, k nimž prvořadě patří okolnost, že věci nebyly majetkem České republiky. Z povahy , kterým byl novelizován , nelze dovozovat zpětně ty účinky, které se žalovaný domnívá mít za správné při formulaci svého někdejšího prohlášení starosty žalovaného z roku 2002 pojatého do notářského zápisu notářky v K. V. L. M. sp. zn. N 2 124/2002, N 134/2002. Stejně tak se sluší se připomenout v této souvislosti hodnocení odvolacího soudu, s nímž se dovolací soud ztotožňuje, podle něhož řešení dané situace bylo zajisté možné za využití usnesení vlády ČR č. 596 z 19. 10. 1994, k čemuž ovšem v dané věci nedošlo.

Pro úplnost dovolací soud dodává, že odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. , nelze považovat za případný. Výklad uvedený v citovaném rozhodnutí uvedený, podle něhož smyslem bylo, aby stát obcím dobrovolně přenechal část svého majetku, a to v případech, kdy to zákonem výslovně stanovil, přičemž nešlo vždy o případy majetku, kterým obcím dříve patřil, je dovolacím soudem zastáván i nadále. Tato pasáž zmíněného rozsudku však neřeší situaci posuzovanou v nyní projednávaném dovolacím řízení, v němž diferenčním kritériem je okolnost, že sporné předmětné nemovitosti nespadaly do majetku České republiky, ježto šlo o majetek bývalé federace.

Právní závěr odvolacího soudu opírající se o znění ustanovení , je tak podle posouzení dovolacího soudu v této věci správný. Dovolací soud proto přikročil podle ustanovení k zamítnutí dovolání. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení za použití ustanovení , Žalovaný v dovolacím řízení neměl úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2007

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu