Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2180/07

Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Města Aš, se sídlem v Aši, Kamenná 52, zastoupené JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou v Karlových Varech, Vítězná 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2007 č. j. -84, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností stěžovatelka požaduje zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. V řízení před obecnými soudy vedlejší účastnice Česká republika - Ministerstvo vnitra žaluje stěžovatelku o určení vlastnického práva k nemovitostem v žalobě uvedeným. Poté, co stěžovatelka jako žalovaná neuspěla před soudem prvního ani druhého stupně, podala dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, a to podle ust. , neboť jde o otázku zásadního významu. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Nejvyšší soud se ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, že v době, kdy nabyl účinnosti , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, byly sporné nemovitosti ve vlastnictví československé federace, a nemohl se tedy na ně vztahovat , neboť nemovitosti nepatřily do majetku České republiky. Vlastnictvím České republiky se tyto nemovitosti staly až po účinnosti Nejvyšší soud tedy dospěl obdobně jako odvolací soud k závěru, že se nejedná o nemovitosti uvedené v a nebyla ani splněna další rozhodující podmínka, tj. že se jednalo o majetek České republiky.

Stěžovatelka argumentuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se prý odchýlil od své judikatury, aniž by ovšem věc postoupil do velkého senátu, a naopak - v rozporu se zákonem - rozhodl věc sám pouze senátem. Stěžovatelka polemizuje s právním názorem Nejvyššího soudu, podle něhož musely být nemovitosti ve vlastnictví České republiky již dne 24. 5. 1991, a naopak z publikované judikatury Nejvyššího soudu, jakož i odborné literatury vyplývá, že s ohledem na novelu je rozhodné datum 1. červenec 2000.

Nejvyšší soud jako účastník řízení k žádosti Ústavního soudu důvody ústavní stížnosti odmítá, a poukazuje na to, že ústavní stížnost v podstatě opětovně reprodukuje důvody dovolání. Česká republika - Ministerstvo vnitra (vedlejší účastník) souhlasí s výkladem tak, jak tento výklad učinil Nejvyšší soud, a upozorňuje, že by bylo v rozporu s požadavkem právní jistoty, aby obce mohly "bez dalšího (formou čestného prohlášení) převzít další majetek, pokud jej Česká republika nabyla kdykoli později, např. v průběhu devíti let následujících po datu účinnosti , popřípadě i kdykoliv později". Stěžovatelka podala k vyjádřením účastníka řízení a vedlejšího účastníka repliku, v níž mimo jiné opakovaně namítá, že Nejvyšší soud v napadeném rozsudku použil výklad odchylný od své dosavadní judikatury. Na podporu tohoto svého tvrzení pak stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu ještě "doplnění" své ústavní stížnosti, k němuž přiložila kopii rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2008 č. j. , proti němuž je přípustné dovolání.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu Nejvyššího soudu při vydání napadeného rozhodnutí. Ústavní soud není běžnou třetí či dokonce (jak by tomu bylo v tomto případě) čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem České republiky (srov. již nález

, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 123 a konst. judikatura). Je v tomto aspektu jasně patrné, že výklad podústavního práva je zásadně věcí obecné justice. Na právním závěru Nejvyššího soudu, podle něhož "z povahy , kterým byl novelizován , nelze dovozovat zpětně ty účinky, které se žalovaný domnívá mít za správné při formulaci svého někdejšího prohlášení starosty", nevidí Ústavní soud nic protiústavního. Z d (dále jen " "), kterým stěžovatelka argumentuje, nevyplývá její nárok na úspěch ve věci.

Stěžovatelka kromě povšechných námitek zpochybňujících interpretaci , ve znění pozdějších předpisů, snáší též argument ústavní povahy, podle něhož se Nejvyšší soud odchýlil od své judikatury, aniž by ovšem věc nechal rozhodnout velkým senátem. Pokud by se toto tvrzení potvrdilo, bylo by lze uvažovat o porušení základního práva stěžovatelky na zákonného soudce ve smyslu y. Ústavní soud nicméně odkazuje stěžovatelku na tu část rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde tento soud vysvětluje, proč se o žádný konflikt s jeho dřívější judikaturou nejedná. ("Pro úplnost dovolací soud dodává, že odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 6. 2004 sp. zn. nelze považovat za případný. Výklad v citovaném rozhodnutí uvedený, podle něhož smyslem bylo, aby stát obcím dobrovolně přenechal část svého majetku, a to v případech, kdy to zákonem výslovně stanovil, přičemž nešlo vždy o případy majetku, který obcím dříve patřil, je dovolacím soudem zastáván i nadále. Tato pasáž zmíněného rozsudku však neřeší situaci posuzovanou v nyní projednávaném dovolacím řízení, v němž diferenčním kritériem je okolnost, že sporné předmětné nemovitosti nespadaly do majetku České republiky, ježto šlo o majetek bývalé federace."). Z tohoto důvodu tedy není dáno ani porušení y.

Ústavní soud připomíná, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, eventuálně na základě vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu