Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3076/2015

28 Cdo 3076/2015

U S N E S E N Í

hlavní město Praha

Česká republika – Ministerstvo obrany

, IČO: 60162694, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1,

o určení vlastnického práva k nemovitostem

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2014, č. j. - 59, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 26. května 2015, č. j. - 79, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žádná z účastnice

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í ( ):

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. ledna 2014, č.j. - 30, ve výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí budovy nacházející se na pozemku parc. č. 1100, a pozemků parc. č. 1100 a parc. č. 1101 (dále jen „předmětné nemovitosti“) v kat. území S., obec h. m. P.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení věty první ), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Podle ustanovení , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ).

V relevantní právní otázce, zda podmínkou pro přechod předmětných nemovitostí do vlastnictví žalobkyně podle ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), bylo vlastnické právo České republiky k těmto nemovitostem ke dni účinnosti (24. 5. 1991) nebo ke dni účinnosti (1. 7. 2000), kterým bylo do ustanovení vloženo, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu citované níže.

Dovolacím soudem byl vysloven a odůvodněn závěr, že ustanovení , jež do něj bylo včleněno , účinným od 1. 7. 2000, a které vymezuje podmínky přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí, z nichž jednou je vlastnictví České republiky k tomuto majetku, lze interpretovat buď tak, že se požadavek vlastnického práva České republiky vztahuje k okamžiku nabytí účinnosti – 24. 5. 1991, anebo ke dni účinnosti – 1. 7. 2000 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. ). Ani jednu z uvedených interpretací přitom nelze a priori odmítnout.

Nejvyšší soud přitom dává přednost variantě, podle níž musela předmětný majetek vlastnit Česká republika ke dni účinnosti , tj. 24. 5. 1991, v případech, kdy předmětem sporu je majetek České republiky, jež byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, aby bylo minimalizováno nebezpečí rušivých zásahů do kvantitou nikoli nepodstatného dílu majetku České republiky. Nelze také pominout, že v těchto případech je důležitý také časový faktor, a dovolací soud proto za významné kritérium pro rozhodnutí považuje také plynutí času, nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem, a tedy zachování právní jistoty dosavadního vlastníka (i správce, či nájemce) majetku (srov. v předchozím odstavci citovanou judikaturu).

Dovolací soud ke stejné interpretaci ustanovení dospěl i v řadě dalších rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2007, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. ), přičemž závěry v nich obsažené obstály i z ústavněprávního hlediska (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. ledna 2011, sp. zn. , ze dne 29. listopadu 2010, sp. zn. , a ze dne 18. ledna 2011, sp. zn. ).

Rozhodnutí odvolacího soudu není v kolizi s dovolatelkou zmiňovanými rozhodnutími dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. ; z novějších však lze odkázat také např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2012, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2011, sp. zn. ), v nichž se dovolací soud přiklonil k druhé z možných interpretací ustanovení , a sice že podmínkou pro přechod vlastnického práva k majetku ze státu na obce byla existence vlastnického práva České republiky k předmětnému majetku ke dni účinnosti , tedy ke dni 1. 7. 2000, za situace, kdy byl předmětem sporu historický majetek obce, jenž byl k 24. 5. 1991 ve vlastnictví ČSFR, ovšem po své sukcesi do vlastnictví České republiky již nesloužil ke stanoveným účelům (a bylo tak akceptovatelné, aby i takový majetek přešel do vlastnictví obcí).

Jestliže v souzené věci odvolací soud svůj závěr o tom, že podmínkou pro přechod předmětných nemovitostí na žalobkyni byla existence vlastnického práva České republiky k tomuto majetku ke dni účinnosti (24. 5. 1991), založil na zjištění, že předmětné nemovitosti slouží k plnění úkolů obrany státu, a přihlédl také ke skutečnosti, že žalobkyně vznesla nárok na tyto nemovitosti teprve těsně před případným uplynutím vydržecí doby (jejíž běh podle názoru žalobkyně počal dne 1. 7. 2000), odpovídá napadené rozhodnutí odvolacího soudu výše citované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Zpochybňuje-li pak dovolatelka závěr odvolacího soudu, že jsou předmětné nemovitosti užívány k obraně státu, nese se její námitka v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), která nemůže založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle , jemuž zpochybňování skutkových zjištění odvolacího soudu podřaditelné není).

V zájmu úplnosti sluší se zmínit, že naplnění předpokladů pro přechod majetku bývalé federace do vlastnictví obcí podle ustanovení (jež bylo do tohoto právního předpisu včleněno ) žalobkyně za řízení ani netvrdila.

Z uvedeného vyplývá, že relevantní právní otázku odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud rovněž neshledává důvody, pro které by tato právní otázka, v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešená, měla být posouzena jinak; žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle tudíž naplněn není.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , a za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy žalované žádné náklady, na jejichž náhradu by měla nárok, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. ledna 2016

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu