Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3016/2010

U S N E S E N Í

hlavní město Praha,

1)

Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových,

se sídlem Rašínovo nábř. 42, Praha 2,

2) Diplomatický servis

, příspěvková organizace se sídlem Václavské nám. 816/49, Praha 1, zastoupen JUDr. Ivanem Solilem, advokátem v Praze 1, Vodičkova 41, o určení vlastnického práva a vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2010, č. j. -124, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč, a to k rukám advokáta JUDr. Ivana Solila do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 6. 2009, č. j. -73, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem budovy č. p. 662 s přilehlými pozemky v kat. úz. S. a obci Praha včetně žaloby na jejich vyklizení. Výrokem II. rozsudku odvolacího soudu bylo určeno, že žalobce a první žalovaný vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrokem III. odvolací instance byla žalobci uložena povinnost zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 31.920,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Ivana Solila.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm napadl hmotněprávní posouzení věci odvolacím soudem, provedl podrobný rozbor relevantní judikatury a dovodil též, že z důvodu jím popsaného judikatorního přesahu věci má rozsudek odvolací instance zásadní význam po právní stránce. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jím napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se písemně vyjádřil pouze druhý žalovaný.

Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas ( , ). Přípustnost dovolání spatřoval dovolatel v naplnění podmínek , odst. 3 a dovolací důvod jím vylíčený odpovídal ustanovení

Dovolání není přípustné.

Věci, v nichž jsou účastníky na jedné straně příspěvková organizace Diplomatický servis a na druhé straně hlavní město Praha a případně též Česká republika (za níž vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových), mají velmi podobný průběh i obsah po stránce skutkové i právní. Zjištění nižších instancí a jejich právní posouzení věci se koncentrují především do těchto skutečností a jejich právních důsledků:

- na počátku relevantního právního dění spojeného s předmětnými nemovitostmi je příděl městu (obci), a to jak příděl provedený Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy, tak případně příděl (správní rozhodnutí) provedený místním správním orgánem; řada těchto přídělů je kontroverzních, včetně jejich datování po 31.12.1949;

- vzhledem k účinkům zákona č. 279/1949 Sb., které spočívaly mj. v zániku obecního vlastnictví, došlo od 1. 1. 1950 k přechodu nemovitostí na stát; následoval další příděl, tentokrát do (operativní) správy organizace či instituce, která předmětné nemovitosti jménem státu spravovala; v nyní posuzovaných věcech jde o hospodaření vykonávané Správou služeb diplomatického sboru (nyní Diplomatický servis);

- k datu 24.5.1991 trval právní stav, podle něhož byly nemovitosti ve vlastnictví Československé federace (ČSFR); je to zřejmé již ze samotné funkce, k níž nemovitosti byly určeny; teprve dnem 1.1.1993, tedy zánikem ČSFR, přešly nemovitosti do vlastnictví České republiky;

- ke dni účinnosti novely zákona o obecních restitucích, vyhlášené pod č. (1. 7. 2000), tedy byly předmětné nemovitosti – nedošlo-li v mezidobí ke změně jejich vlastníka - ve vlastnictví České republiky; nižší instance zde oprávněně dovodily, že nemůže působit zpětně;

- těžiště právního posouzení věci se tak přeneslo do oblasti výkladu , též za použití jeho důvodové zprávy, v návaznosti na ; lze rekapitulovat, že ve všech posuzovaných věcech bylo konstatováno splnění podmínky vlastnictví státu ke dni 1.7.2000, ale rozhodnutí ve prospěch obce bylo vyloučeno v důsledku vlastnictví ČSFR ke dni 24.5.1991; překážkou obecní restituce zůstalo nesplnění této podmínky a bylo rozhodnuto vždy ve prospěch Diplomatického servisu, potažmo státu.

Tyto svou podstatou nepochybně ad hoc přesvědčivé a detailně odůvodněné závěry především odvolací instance (nezřídka i nižší) je žádoucí doplnit úvahou v obecnější rovině.

Konstatování, že novela , vyhlášená pod č. , nepůsobí zpětně, je vlastně triviální a samozřejmé. Každá změna či doplnění zákona může vyvolat předpokládané právní následky až ode dne své účinnosti. Tyto následky však nemohou nastat izolovaně, bez ohledu na již dříve platný zákonný text. Obsah změn a doplňků by měl „zapadnout do mozaiky“ dosavadního textu zákona; měl by být aplikován a interpretován v organickém souladu s tímto textem.

Postulátem tedy zůstává, že zákon by měl svým obsahem a účelem tvořit koherentní celek. Tím nemá být popřeno, že by změněná nebo doplněná ustanovení nemohla být

samostatnými skutkovými podstatami

.

V posuzovaných věcech jsou soudům stranami nabízeny dva výklady. Ani jeden z nich nelze a priori odmítnout. První byl ve věcech Diplomatického servisu nižšími instancemi většinou přijat. Vychází z původního záměru zákonodárce restituovat obcím ke dni účinnosti (24.5.1991) jen ty nemovitosti, jež byly k tomuto dni v majetku České republiky, nikoliv však v majetku ČSFR. Má-li tato premisa zákona zůstat platná i po vydání novely č. (což odvolací soud podpírá důvodovou zprávou k ní – ta však nemusí vyjadřovat vůli zákonodárce v konečných fázích legislativního procesu), pak obec (hlavní město) nemůže s tvrzením o svém vlastnickém právu uspět. To přesto, že předmětné nemovitosti byly ke dni účinnosti (1.7.2000) ve vlastnictví České republiky.

Druhá interpretační varianta, předložená městem, považuje ustanovení , vložené do , za samostatnou skutkovou podstatu – nejen tedy za „legalizaci“ sporných přídělů, uskutečněných po 31.12.1949. Tuto variantu lze, vedle jiných argumentů tvrzených touto procesní stranou, podepřít zejména tou prostou skutečností, že se

od vydání zásadně změnily státoprávní a společenské poměry.

Zánik federace a vznik suverénní České republiky dnem 1.1.1993 vyvolal mj.

přechod nemovitostí (včetně sporných) do vlastnictví tohoto státu

. Nabízí se otázka, zda má tato sukcese jít k tíži obce, hovoří-li jinak právní stav k datu 1.7.2000 v její prospěch.

Nejvyšší soud dává v nyní posuzovaných věcech, ve shodě s odvolacím soudem, přednost první z obou variant. Ta podle jeho názoru minimalizuje nebezpečí rušivých zásahů do kvantitou nikoli nepodstatného dílu majetku České republiky, který byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům. Akcent na plynutí času, na nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem, a tedy na zachování

právní jistoty

dosavadního vlastníka (jakož i správce, nájemce apod.), je významným kritériem pro rozhodnutí v těchto případech. Je však nutné dodat, že podle konkrétních okolností případu přichází více než rovnocennou měrou (v rozhodovací praxi dovolacího soudu dokonce výrazně většinově, srov. rozhodnutí sp. zn. a řadu dalších, zatímco ve prospěch opačné varianty lze citovat sp. zn. ) v úvahu i druhá z uvedených variant.

Proces majetkových restitucí se ani po dvou desetiletích od jeho zahájení – nebo spíše právě pro tuto skutečnost - neobejde bez výjimek. Zasáhl do něj totiž velmi intenzivním způsobem časový faktor. Chvályhodný záměr porevolučních zákonodárců uskutečnit rychlou vlastnickou transformaci (cestou preference dohod v příslušných zákonech, stanovením krátkých lhůt apod.) se tu podařilo naplnit jen zčásti. Následují desetiletí zbylých početných restitučních sporů, na jejichž průběh a rozhodování neblaze působí čas přinášející podstatné změny okolností – často v neprospěch dokonce obou (všech) sporných stran. Tím spíše je třeba dát v konkrétních případech

průchod individuální spravedlnosti

a nelpět na rigidních aplikačních a interpretačních šablonách.

Ve sporech hlavního města Prahy s příspěvkovou organizací Diplomatický servis, resp. též státem vedou konkrétní zjištěné skutečnosti k plné podpoře těch závěrů, které přijal odvolací soud. Lze jen dodat, že (ač to není podrobně popsáno v rozhodnutích nižších instancí) se z hlediska činností Diplomatického servisu dá předpokládat, že provádí pro stát správu nemovitostí, vedoucí tím či oním způsobem k jejich využívání zahraničními zastupitelskými misemi. Je-li tomu tak, pak je zajisté přirozenější, aby byly konkrétní právní formy užívání nemovitostí realizovány v rámci vztahu stát (organizace pověřená správou) – diplomatická mise, než město – diplomatická mise.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání hlavního města Prahy odmítá ( věta první, ). S ohledem na to, že nejde o první jeho (vždy shodné) rozhodnutí v těchto věcech – viz sp. zn. , , , nedospěl dovolací soud k závěru o přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku; to tím spíše, že se rozhodnutí i závěry dovolacího soudu ve všech podstatných aspektech právního posouzení věci opakovaně shodují. Nenaplnění podmínek alternativy přípustnosti dovolání podle , odst. 3 je ostatně patrné z celého textu odůvodnění tohoto usnesení.

Druhý žalovaný má podle a vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle vyhl. č. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu ( , , cit. vyhlášky), tj. 5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč ( vyhl. č. ) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané druhému žalovanému činí 6.360,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 8. září 2010

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu