Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1584/2016-102

26 Cdo 1584/2016-102

U S N E S E N Í

hlavního města Prahy

České republice – Ministerstvu obrany

, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, IČO 60162694, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2015, č. j. -73, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 5. 2015, č. j. -50, určil, že vlastníkem tam specifikovaných nemovitostí je žalobce, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 11. 2015, č. j. -73, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudem I. stupně (výrok II.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud předně shledal, že na požadovaném určení má žalobce naléhavý právní zájem, protože jako vlastník nemovitostí byla v katastru nemovitostí zapsána žalovaná a podanou žalobou má být dosaženo shody mezi právním stavem (jak jej tvrdí žalobce) a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Dále dovodil (vycházeje ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly do vlastnictví obce P. přiděleny rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 24. 12. 1949, Č. U III – 182/49, o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci, podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a že vlastnické právo obce bylo vloženo do pozemkové knihy dne 5. 1. 1950), že věc je třeba posuzovat podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), proto nepřichází v úvahu postup dle tohoto zákona. Při možné dvojí interpretaci ustanovení považoval s odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu za spravedlivé, aby bylo vycházeno z té interpretační varianty, dle níž musela předmětný majetek vlastnit Česká republika ke dni 1. 7. 2000, to je ke dni účinnosti , jímž bylo ustanovení do včleněno. Vyšel přitom z toho, že žalovaná neužívá předmětné nemovitosti přímo v souvislosti s obranou státu, ale k reprezentačním a ubytovacím účelům, takže jejich funkce je zastupitelná jinými objekty ve vlastnictví státu. Uzavřel, že v tomto případě byly splněny podmínky pro přechod předmětných nemovitých věcí do vlastnictví žalobce dle ve spojení s a zákona

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, které není přípustné podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „ “, neboť odvolací soud posoudil rozhodné právní otázky v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.

Předně je třeba uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu respektuje závěr dovolací praxe, že rozhodnutí vydané Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy o přidělení předmětného majetku obci P. podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. je rozhodnutím přídělovým, neboť účelem rozhodování Osidlovacího úřadu bylo administrativně „vyřídit“ zbylé konfiskáty a přidělit je bez ohledu na to, zda subjekt přijímající mohl být právně vlastníkem či nikoli (a kdy k přidělování konfiskátů obcím tak docházelo zcela formálně nejen v posledních měsících či dnech roku 1949, ale dokonce i v následujících letech po zániku institutu obecního vlastnictví), a proto případy takto přiděleného majetku se řeší v režimu ustanovení § 2a , nikoli postupem podle uvedeného zákona, jež byl vložen s účinností od 29. 6. 2012 (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. , ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. , nebo ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. , a ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. ).

Ani v další relevantní právní otázce, zda podmínkou pro přechod předmětných nemovitostí do vlastnictví žalobce podle ustanovení bylo vlastnické právo České republiky k těmto nemovitostem ke dni účinnosti (24. 5. 1991) nebo ke dni účinnosti (1. 7. 2000), kterým bylo do ustanovení včleněno, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu citované níže.

Dovolacím soudem byl vysloven a odůvodněn závěr, že ustanovení , které vymezuje podmínky přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí, z nichž jednou je vlastnictví České republiky k tomuto majetku, lze interpretovat buď tak, že se požadavek vlastnického práva České republiky vztahuje k okamžiku nabytí účinnosti - 24. 5. 1991, anebo ke dni účinnosti - 1. 7. 2000 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. , ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. , ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. ). Ani jednu z uvedených interpretací přitom nelze a priori odmítnout.

Nejvyšší soud přitom dává přednost variantě, podle níž musela předmětný majetek vlastnit Česká republika ke dni účinnosti , tj. 24. 5. 1991, v případech, kdy předmětem sporu je majetek České republiky, jež byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, aby bylo minimalizováno nebezpečí rušivých zásahů do kvantitativně nikoli nepodstatného dílu majetku České republiky. Důležitý je v těchto případech také časový faktor, tedy kritérium plynutí času, nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem a zájem na zachování právní jistoty dosavadního vlastníka (i jeho správce či nájemce) majetku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. , ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. , nebo ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. , vydané ve sporech hl. m. Prahy se státní příspěvkovou organizací Diplomatický servis; dále pak např. usnesení ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. , jež týká se nemovitého majetku, který je nadále využíván státem k plnění úkonů na úseku obrany státu).

Tato interpretační varianta je však spíše výjimka z obecného pravidla, neboť rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází principiálně z toho, že ustanovení § 2a představuje samostatný právní důvod nabytí vlastnictví obcí k tam vymezenému majetku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. , nebo ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. ) a že rozhodným datem pro posouzení vlastnictví státu k přecházejícím nemovitostem je zásadně datum účinnosti novely , provedené , tj. 1. 7. 2000, jak lze dovodit z dikce ustanovení tohoto zákona a jeho účelu, jímž bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. , ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. , rozsudky ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , nebo ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. ).

Jestliže v souzené věci odvolací soud svůj závěr o tom, že podmínkou pro přechod předmětných nemovitostí na žalobce byla existence vlastnického práva České republiky k tomuto majetku ke dni účinnosti ve znění (1. 7. 2000), založil na výkladu důvodové zprávy k , a dále na zjištění, že předmětné nemovitosti žalovaná nevyužívá přímo v souvislosti s obranou státu, ale k reprezentačním a ubytovacím účelům, čímž je tato její funkce zastupitelná jinými objekty ve vlastnictví státu nebo komerčními konferenčními či ubytovacími objekty, odpovídá napadené rozhodnutí odvolacího soudu výše citované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Zpochybňuje-li pak dovolatelka závěr odvolacího soudu, že předmětné nemovitosti nejsou užívány přímo k obraně státu, nese se její námitka v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), která nemůže založit přípustnost dovolání stejně jako výtka, že řízení je zatíženo vadou, jestliže nebyla vyzvána k doplnění skutkových tvrzení a důkazů, neboť podle lze dovoláním napadnout jen nesprávné právní posouzení věci.

Zbývá dodat, že dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovoláním je napadán rozsudek i v té jeho části, ve které odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. Těmito výroky však odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění zjevně nepřevyšujícím 50.000 Kč, takže přípustnost dovolání proti nim je vyloučena ustanovením

Z výše uvedených důvodů není dovolání přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy náklady, jež vznikly žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, nelze v daném případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva s přihlédnutím k tomu, že jde o spor, tvořící poměrně četnou agendu žalobce, u nějž lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. , a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. , či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. ledna 2018

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu