Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1743/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy                JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce ČR – Ministerstvo obrany, jménem žalobce jednající Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany, proti žalovanému městu Ch., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. ,  o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2006, č.j. -41, takto:

I.  Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 11. 2005, č.j. -25, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem domu č.p. 171 se stavební parcelou č. 1166/1 o výměře 649 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. 1 pro  k.ú. a obec Ch. u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště Ch. Žalobce byl rozsudkem odvolacího soudu zavázán též k zaplacení nákladů odvolacího řízení ve výši 5.075,- Kč, jak protistraně vznikly.

Okresní soud v Chebu zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k výše označeným nemovitostem, a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení. Dospěl sice k závěru, že na požadovaném určení vlastnického práva má žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení , po věcné stránce –z hlediska , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, však žaloba neobstála. Novelou tohoto , účinnou  od 1. 7. 2000, byl totiž mj. zařazen do citovaného zákona , podle kterého do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v – d), které obce získaly za podmínek uvedených v , b) – tedy také jako konfiskát v roce 1945, jehož vlastníkem se později stala Česká republika. Soud prvního stupně z gramatického výkladu § zmíněného dovodil, že rozhodujícím datem přechodu vlastnictví k nemovitostem na obec (za současného závěru o splnění ostatních restitučních podmínek) byl 1. červenec 2000. Žalovaný tedy postupoval správně, pokud nechal na základě ustanovení zapsat své vlastnické právo k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí, neboť tyto nemovitosti mu byly již v minulosti přiděleny do vlastnictví v režimu dekretu prezidenta republiky č.108/1945 Sb. Přede dnem 1. 7. 2000 byly nemovitosti ve vlastnictví ČR, a tudíž k tomuto datu žalobce pozbyl ex lege své vlastnické právo.

Odvolací soud pak vyšel ze skutkového stavu, který zjistil soud prvního stupně,  a dospěl ke shodnému právnímu závěru. , účinný ode dne 24. 5. 1991, byl právní skutečností, na jejímž základě obce nabyly vlastnictví k majetku tam uvedenému, ovšem za předpokladu, že šlo k tomuto dni o věc (nemovitost) ve vlastnictví České republiky. Nemovitosti, o které se ve sporu jednalo, sloužily však ke dni 24. 5. 1991 k obraně a ekonomickému zabezpečení obranyschopnosti dřívější České a Slovenské federativní republiky, a proto do majetku obce tehdy nemohly přejít. Na základě novely č. (viz ) přešly z majetku státu do majetku obcí další nemovitosti včetně předmětných; šlo tu již výhradně o majetek České republiky, který na ni přešel z majetku federálního po zániku tohoto státního útvaru. Odvolací soud zároveň dovodil, že za rozhodné pro přechod vlastnictví je nutno považovat datum 1. 7. 2000, jako den účinnosti shora zmiňované novely.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku s tím, že odvolací soud posoudil věc nesprávně po právní stránce. Toto nesprávné právní posouzení věci mělo spočívat v nesprávném stanovení rozhodného data pro přechod majetku z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí podle ustanovení , ve znění Žalobce v dovolání tvrdil, že vlastnictví k nemovitostem, přecházejícím do vlastnictví obcí podle ustanovení , je nutno posuzovat k datu účinnosti v původním znění, tj. k 24. 5. 1991; nikoliv tedy k datu 1. 7. 2000. Slovní spojení „pokud jsou ve vlastnictví České republiky“ je nutno interpretovat ve významu zákona novelizovaného a nikoliv novelizujícího. Jestliže by zákonodárce sledoval záměr, aby se ustanovení vztahovalo na majetek, který byl ve vlastnictví České republiky ke dni 1. 7. 2000, učinil by tak výslovně. Podle názoru žalobce lze dovodit závěr, že ustanovení citovaného zákona se týká majetku, který byl ve vlastnictví České republiky ke dni 24. 5. 1991, též z ustanovení čl. II. Podle tohoto ustanovení se nároky založené tímto zákonem nedotýkají věcí, které před účinností zákona nabyly do vlastnictví jiné osoby než stát; v období od 24. 5. 1991 do 1. 7. 2000 mohlo dojít ke změně vlastníka nemovitostí. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu  a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Zdůraznil, že podmínkou přechodu vlastnictví podle bylo pouze vlastnictví ČR ke dni 1. 7. 2000 a nikoliv ke dni 24. 5. 1991, což vyplývá jednak z výkladu příslušného ustanovení, ale také  z účelu celé novely č. ; jejím cílem bylo předání takového majetku obcím, s nímž se dříve pro jejich hospodaření počítalo. Žalovaný považoval právní posouzení věci nižšími instancemi za správné a navrhl, aby dovolací soud dovolání protistrany zamítl.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě ( ,   o. s. ř). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod

Dovolání však není přípustné.

Přípustnost dovolání je podle dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle , b/ (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Právní otázka se dá pokládat za správně nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. , Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1.          a 30. 1. 2001, sp. zn. , , Soubor rozhodnutí NS sv. 2,  C 103, 111).

, o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, doznal změny , a to mj. vložením ustanovení   , upravujícího další případy přechodu nemovitostí do vlastnictví obcí ke dni 1. 7. 2000. Smyslem tohoto zákona bylo dále omezit vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnit jim hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu. Stát tak obcím dobrovolně přenechal část svého majetku, a to v případech, kdy to zákonem výslovně stanovil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. ).

Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že rozhodným datem, k němuž je nutné posuzovat vlastnictví přecházejících nemovitostí z ČR na obce, je právě 1. červenec 2007. Z textu zákona nijak nevyplývá, že věci resp. nemovitosti vypočtené v § 2a  musely být - ostatně bylo by to takřka protismyslné – ve vlastnictví České republiky ke dni 24. 5. 1991. Z dikce § 2a „do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v až d)“ lze naopak poprávu dovodit, že mělo jít o nemovitosti, patřící České republice právě k datu 1. 7. 2000. Uvedený závěr koresponduje i s ustanovením čl. II. , podle kterého nároky, založené tímto zákonem v čl. I (obsahujícího ), se nedotýkají věcí, které před účinností tohoto zákona nabyly do vlastnictví jiné osoby než stát (což se zde nestalo).

Na základě řečeného dovolací soud neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem trpělo jakýmkoli hmotněprávním pochybením, a nedošlo tedy k řešení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze dovodit, že by právní otázky určující pro napadené rozhodnutí protiřečily konstantní judikatuře dovolacího soudu nebo odvolacích soudů, či snad že by nebyly řešeny (kromě judikátů citovaných výše viz dále např. rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. , ). Podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam podle , odst. 3 tedy nebyly dány            a dovolací soud proto dovolání žalobce podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Žalované straně vzniklo podle právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle polovina sazby, tj. 5.000,- Kč ( , ,           ), krácená však ještě o 50 % podle téhož předpisu za jediný úkon v dovolacím řízení na 2.500,- Kč. Poté bylo nutno přičíst režijní paušál ve výši 75,- Kč ( ). Vzhledem k tomu, že advokátka JUDr. J. W. osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení a 3, věty druhé vedle odměny za zastupování a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty podle sazby daně z přidané hodnoty (19 % - srov. , o dani z přidané hodnoty), tedy částka (po zaokrouhlení) 490,- Kč (srov. též R 21/2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení a uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 31. ledna 2007

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu