Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1924/2020

28 Cdo 1924/2020-188

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: město Nové Město pod Smrkem, IČO 00263036, se sídlem v Novém Městě pod Smrkem, Palackého 280, zastoupené Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6,proti žalovanému: Vojenské lesy a statky ČR, s. p., IČO 00000205, se sídlem v Praze, Pod Juliskou 1621/5, zastoupený JUDr. Miroslavem Tichým, advokátem se sídlem v Praze 10, Říčanská 1984/5, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 21. ledna 2020, č. j. -167, takto: I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Tichého do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 2. 2019, č. j. -145, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných pozemků či jejich částí, situovaných v k. ú. L. p. S., N. m. p. S., a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním v plném rozsahu žalobce. Předestřel otázky, zda předpokladem vydání majetku dle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, je bez dalšího naplnění formálních náležitostí vyžadovaných tímto zákonným ustanovením, zda lze odmítnout žádost obce o zařazení nemovité věci do seznamu předkládaného ke schválení vládě ve smyslu ustanovení , odst. 4 , zda ustanovení zakládá legitimní očekávání nabytí majetku obcí a zda majetek naplňující definici ustanovení může být předmětem žádosti dle tohoto zákona. Měl za to, že uvedené otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny.

Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezených otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Vztahem ustanovení a se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. . Dovolací soud se v něm v souladu s předchozí judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. ) přiklonil k té z možných interpretací ustanovení , dle níž podmínkou pro přechod vlastnického práva z majetku státu na obce byla existence vlastnického práva České republiky k předmětnému majetku ke dni účinnosti , tedy ke dni 1. 7. 2000, a to v situaci, kdy byl předmětem sporu majetek, jenž byl k 24. 5. 1991 ve vlastnictví ČSFR a který po své sukcesi do vlastnictví České republiky již nesloužil ke stanoveným specifickým a nezastupitelným účelům (diplomatický servis, národní obrana) – a bylo tak akceptovatelné, aby i takový majetek přešel do vlastnictví obcí. Pro tento závěr svědčí i text ustanovení („Do vlastnictví obcí dnem 1. 1. 2000 přecházejí i nemovitosti …. pokud jsou ve vlastnictví České republiky …“) a účel zákona, jímž bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do té doby vlastnil stát. Naopak smyslem ustanovení bylo řešit další historický majetek obcí, který dosud do jejich vlastnictví nepřešel.

Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly předmětem přídělu dle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., přičemž přídělová byla pro právního předchůdce dovolatele vydána dne 29. 8. 1950 ( ), uzavřel, že se na ně ustanovení 1 Sb. nevztahuje a že žalobě o určení vlastnického práva obce k majetku, jenž měl na ni přejít za podmínek uvedených v ustanovení (nemovitosti, ohledně nichž příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejichž vydání vůbec nedošlo – ), nelze vyhovět pro opožděnost (soudní řízení bylo zahájeno dne 15. 4. 2014 – , ve znění po novele provedené ; k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 89/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. , ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. , a ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. , ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 11., sp. zn. , ve spojení s odmítacím usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. ), nikterak se tím od výše citované judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Z jednoznačné dikce ustanovení přitom vyplývá, že i žádost obce o zařazení nemovité věci do seznamu majetku, jenž měl dle uvedeného zákonného ustanovení přecházet ze státu do obecního vlastnictví, musela být uplatněna v prekluzivní lhůtě do 31. 3. 2013 ( ). Podmínkou přechodu vlastnického práva pak bylo schválení seznamu dotčeného majetku usnesením vlády České republiky ( ). Pakliže tedy za řízení nevyšlo najevo, že by snad na základě včasné žádosti dovolatele byly předmětné nemovitosti zařazeny do seznamu nemovitého majetku, jehož přechod ze státu na obce byl schválen usnesením vlády, je zjevné, že zákonné předpoklady přechodu vlastnického práva v režimu ustanovení splněny nebyly.

K výtkám dovolatele stran porušení principu legitimního očekávání, dlužno dodat, že tento princip nemohl být zjevně porušen jen z důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučním nárokům dovolatele vyhověno. Ve světle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je ostatně ústavní ochrana ve smyslu d přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. , a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. , nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. ).

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení v posuzovaném případě naplněny nejsou.

Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalovaného patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. , , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky), a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady ve výši 4 114 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 8. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu