Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3120/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Nového Města pod Smrkem, se sídlem v Novém Městě pod Smrkem, Palackého 280, zastoupeného Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -188 ze dne 14. 8. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. -167 ze dne 21. 1. 2020, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a České republiky - Vojenských lesů a statků ČR, s. p. se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 1621/5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se jako žalobce v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci (dále jen "nalézací soud") domáhal proti vedlejšímu účastníkovi pod sp. zn. určení vlastnictví ke specifikovaným pozemkům v katastrálním území Ludvíkov pod Smrkem.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud"), který rozhodoval ve věci potřetí, potvrdil napadeným rozsudkem zamítavý rozsudek nalézacího soudu a stejně jako on zavázal stěžovatele k náhradě nákladů řízení; skutková zjištění i právní závěry nalézacího soudu shledal správnými. Stěžovatel nebyl v řízení s tvrzeným vlastnickým nárokem plynoucím z , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), úspěšný, neboť se jej domáhal po uplynutí nejzazší zákonné prekluzivní lhůty (dne 31. 12. 2013), obsažené v uvedeného zákona, ve znění S odkazem na nález

sp. zn.

ze dne 9. 8. 2016 (N 147/82 SbNU 337) vypořádal odvolací soud i námitku stěžovatele, že zmíněná zákonná lhůta je neústavní, nelegitimní a nerespektující princip in favorem restitutionis. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť odvolací soud se svým právním posouzením neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

3. V řízení před Ústavním soudem se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle d (dále jen " ") ve spojení s právem na ochranu vlastnictví, zaručeným y. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení (napadenému rozsudku odvolacího soudu předcházela dvě jeho kasační rozhodnutí) a cítí se být "zmítán" protichůdnými právními názory, které obecné soudy v řízení postupně zaujímaly (zda jde ve věci o nárok podle či ); postup obecných soudů je pro stěžovatele obtížně srozumitelný. Stěžovatel rozporuje výklad dovolacím soudem, které podle něj nemá oporu v zákoně, a vyjadřuje přesvědčení, že pozemky vymezené v tvoří podmnožinu spadající též pod definici kategorie pozemků, jichž se obec může domáhat podle , neboť z uvedeného zákona nevyplývá opak. Vydání či nevydání pozemků podle přitom podle stěžovatele nemůže být závislé na libovůli státu (resp. příslušného subjektu, který s předmětnými pozemky hospodaří) - stěžovatel podmínky podle daného zákona splnil a včasnou žádostí uplatnil svůj nárok u vedlejšího účastníka, přesto žádostí uplatněné pozemky nebyly vlivem liknavosti vedlejšího účastníka zařazeny do seznamu schvalovaného vládou. Vedlejší účastník tak svým jednáním znemožnil vydání pozemků stěžovateli a podle názoru stěžovatele zneužil své veřejnoprávní postavení dané ustanovením a narušil princip rovnosti před zákonem, zaručený y; současně bylo porušeno stěžovatelovo legitimní očekávání nabytí majetku podle Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s , o Ústavním soudu (dále jen " "); je sice přípustná ve smyslu téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud chápe frustraci stěžovatele způsobenou nepříznivým průběhem soudního řízení, byla-li věc v důsledku neujasněného právního posouzení opakovaně projednávána nalézacím a odvolacím soudem. Tato skutečnost však sama o sobě porušení jeho základních práv nezakládá. Byla-li žaloba nakonec po právní stránce odůvodněným způsobem posouzena jako nárok uplatněný podle , šlo o právní posouzení nezávislých obecných soudů, do jejichž rozhodovací činnosti Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť jeho posláním je ochrana ústavnosti. Výjimkou - v rovině právního posouzení věci - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. O takový případ však ve věci stěžovatele nejde.

6. Podstata stěžovatelova podání spočívá v odlišném výkladu vztahu a , na základě kterého stěžovatel dovozuje důvodnost svého žalobou uplatněného nároku z titulu Nejvyšší soud, jemuž náleží role sjednocovatele judikatury obecných soudů při závazném výkladu podústavního práva, se tímto vztahem zabýval již ve své dřívější judikatuře, na kterou v napadeném usnesení navázal. Výklad Nejvyššího soudu podle názoru Ústavního soudu není svévolný ani extrémně interpretačně excesivní; náhled, podle kterého jde v citovaných dvou ustanoveních o dvě různé kategorie nemovitostí, je srozumitelný, přesvědčivý a obhajitelný. Naopak se jeví účelově stěžovatelova interpretace o podřaditelnosti nemovitostí vymezených jedním ustanovením okruhu nemovitostí vymezených jiným ustanovením téhož předpisu; takový výklad není logický ani systematický, zmeškání zákonné prekluzivní lhůty se jím již stěžovateli zvrátit nepodaří. Přiléhavě se Nejvyšší soud ostatně vypořádal i s námitkou porušení legitimního očekávání stěžovatele, ani tu tak není nutné znovu vypořádávat.

7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu