Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
0FAA9A63858B2893C12580B2001FF1E7.html
HTML · 19.1 KB
No categories available
28 Cdo 3537/2015
28 Cdo 3537/2015
U S N E S E N Í
statutární město České Budějovice
Česká republika – Generální ředitelství cel
se sídlem v Praze 4, Budějovická 7,
o určení vlastnického práva
, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 100/2013 , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. května 2015, č. j. 19 Co 2311/2013 -180, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ) :
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích změnil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. srpna 2013, č. j. 17 C 100/2013 -102, tak, že se určuje, že „pozemek parc. č. 264/11, zastavěná plocha, společný dvůr o výměře 647 m
2
v obci Č. B., kat. území Č. B., vzniklý oddělením z původního pozemku parce. č. 264/3, zastavěná plocha, společný dvůr o výměře 808 m
2
v kat. území Č. B., a to /označeným/ geometrickým plánem, jenž je součástí rozsudku, je ve vlastnictví žalobce“.
Shledávaje na straně žalobce naléhavý právní zájem na žádaném určení vlastnického práva, dospěl odvolací soud v rovině věcného posouzení k závěru, že předmětný pozemek přešel do vlastnictví žalobce coby tzv. další přídělový majetek obce, podle § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb. “), a to ke dni účinnosti novely tohoto zákona provedené zákonem č. 114/2000 Sb. , tj. k 1. červenci 2000, kdy byl předmětný pozemek ve vlastnictví České republiky. I s ohledem na předchozí kasační zásah Nejvyššího soudu v dané věci, zrušující rozsudek ze dne 9. 10. 2014, č. j. 28 Cdo 1020/2014 -142, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že vlastnické právo nemohla žalovaná zpětně nabýt vydržením, přičemž žaloba byla podána i před uplynutím prekluzívní lhůty stanovené § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. , ve znění zákona č. 173/2012 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, spatřujíc jeho přípustnost podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) o. s. ř. ) v tom, že rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem jednoznačně vyřešena, případně že je tato otázka rozhodována dovolacím soudem rozdílně; jako dovolací důvod žalovaná ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), v právních otázkách dále vymezených dovoláním, vztahujícím se vesměs k předpokladům přechodu vlastnického práva z majetku státu do vlastnictví obce podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. , ve znění zákona č 114/2000 Sb.
Se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu se v dovolacím řízení – v souladu s bodem 7., článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů – uplatní zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř. “).
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež nepatří mezi rozhodnutí vypočtená v § 238a o. s. ř. o. s. ř. a dovolání není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. , neboť v označených právních otázkách, na jejichž vyřešení závisí, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod k jinému posouzení těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešených právních otázek.
Předně, rozhodnutí odvolacího soudu respektuje závěry, jež Nejvyšší soud v dané věci vyslovil již v rozsudku ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1020/2014 , v němž – byť spíše toliko okrajově – zmínil i problematiku nabytí vlastnictví k přídělovému majetku obce, byl-li tento majetek k 24. květnu 1991 ve vlastnictví čsl. federace. V souladu s ustálenou judikaturou je i posouzení, že rozhodnutí vydané dne 6. 12. 1949 Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy, o přidělení předmětného majetku obci České Budějovice podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., je rozhodnutím přídělovým (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97 , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, pod č. 127; nebo nález ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11 , uveřejněný tamtéž, sv. 65, č. 97; rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3070/2010 ; ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2770/2010 ; nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 484/2015 ). I s přihlédnutím k tomu, že účelem rozhodování Osidlovacího úřadu bylo administrativně „vyřídit“ zbylé konfiskáty a přidělit je bez ohledu na to, zda subjekt přijímající mohl být právně vlastníkem či nikoli (a kdy k přidělování konfiskátů obcím tak docházelo zcela formálně nejen v posledních měsících či dnech roku 1949, ale dokonce i v následujících letech po zániku institutu obecního vlastnictví), lze případy takto přiděleného majetku řešit právě v režimu ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2411/2006 , rozsudek ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2022/2007 , rozsudek ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 997/2006 , nebo rozsudek ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4827/2009 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 1635/2010 ).
Při výkladu ustanovení § 2a , ve vazbě na řešení otázky časové působnosti zákona č. 114/2000 Sb. , vychází pak rozhodovací praxe dovolacího soudu principiálně z toho, že ustanovení § 2a představuje samostatný právní důvod nabytí vlastnictví obcí k tam vymezenému majetku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Co 280/2004 , nebo rozsudek ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004 ) a tedy že rozhodným datem pro posouzení vlastnictví státu k přecházejícím nemovitostem je zásadně datum účinnosti novely zákona č. 172/1991 Sb. , provedené zákonem č. 114/2000 Sb. , tj. 1. červenec 2000, jak lze dovodit z dikce ustanovení § 2a odst. 1 („Do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 přecházejí i nemovitosti …., pokud jsou ve vlastnictví České republiky…“) a účelu zákona, jímž bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006 , usnesení ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008 , rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008 , rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008 , usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012 , nebo rozsudek ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013 ; z rozhodovací praxe Ústavního soud pak např. usnesení ze dne 6. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 1275/12 , nebo usnesení ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 894/13 , jímž byly odmítnuty ústavní stížnosti směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2179/2011 , a ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012 ).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu se také připomíná, že proces majetkových restitucí se neobejde bez výjimek (kdy i samotná otázka časové působnosti zákona č. 114/2000 Sb. je poměrně komplikovaná a samotný text novely zákona v tomto směru zcela jednoznačný není). V případech, kdy je předmětem sporu majetek České republiky, jenž byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, volí rozhodovací praxe – byť spíše jako výjimku z obecného pravidla – i tu interpretační variantu, podle níž se ustanovení § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na takto charakterizovaný majetek bývalé federace zpravidla nevztahuje, zejména pak jde-li o majetek, jenž stát i nadále nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí či k plnění závazků vyplývajících z mezinárodního práva (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2216/2009 , ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 154/2010 , nebo ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3528/2010 , jež byly vydány ve sporu hl. m. Prahy se státní příspěvkovou organizací Diplomatický servis; nebo rozsudek ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2627/2014 , či usnesení ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3076/2015 , jež se zabývají danou otázku ve vztahu k majetku, který stát nadále potřebuje k plnění úkolů na úseku obrany). Kvalitativně srovnatelné okolnosti, jež by mohly být důvodem pro aplikaci těchto závěrů, tedy že by předmětný pozemek, o nějž v řízení jde, byl státem (jeho příslušnou organizační složkou) užíván ke specifickým účelům a že by jej stát nadále nezbytně nutně potřeboval k plnění svých funkcí, žalovaná netvrdí, přičemž z rozhodnutí soudů nižších stupňů plyne i ten závěr, že sporný pozemek není pozemkem zastavěným (kdy řešení této posledně zmíněné otázky, jež mělo by zahrnovat i posouzení, zda je pozemek začleněn ve funkčním celku s jinou stavbou, žalovaná nezpochybňuje a předmětem dovolacího přezkumu nečiní). Již proto není rozhodnutí odvolacího soudu ani v rozporu s judikaturou výše citovanou a nejde ani otázku rozhodovanou dovolacím soudem rozdílně (jsou-li judikaturou dána i kritéria, za nichž majetek bývalé federace do vlastnictví obcí výjimečně podle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. nepřechází).
Protože dovolání – jak plyne z výše uvedeného – přípustné není, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 , § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. v situaci, kdy náklady, jež vznikly žalobci v souvislosti s podáním velmi stručného vyjádření k dovolání, nelze v daném případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. listopadu 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu