Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2627/2014

28

Cdo 2627/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce města Žlutice, IČ 00255181, se sídlem ve Žluticích, Velké náměstí 144, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 2, proti žalovanému: Vojenské lesy a statky ČR, s. p., IČ 00000205, se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 5, zastoupenému JUDr. Václavem Plachým, advokátem se sídlem v Praze 6, Mahulenina 19, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. března 2014, č. j. -55, takto: I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 23. 10. 2013, č. j. -29, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemků v katastrálních územích B. u D. a B. u T. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Mezi účastníky bylo nesporné, že tyto pozemky, k nimž bylo v době rozhodování soudu v katastru nemovitostí zapsáno vlastnictví České republiky a jež byly svěřeny k hospodaření žalovanému, obdržel žalobce v rámci přídělu. Žalobce v řízení prosazoval, že byly splněny podmínky pro přechod vlastnictví k těmto pozemkům ze státu na obce stanovené o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jelikož ke dni 1. 7. 2000 byla vlastníkem daných nemovitostí Česká republika. Dle soudu však tohoto zákona neupravuje samostatnou skutkovou podstatu pro přechod věcí do majetku obcí, pročež by předmětné pozemky na žalobce mohly přejít jen za předpokladu, že by byly naplněny i podmínky Tak tomu ovšem v rozhodované věci nebylo, protože sporné nemovitosti, nacházející se na území vojenského újezdu, byly ke dni 24. 5. 1991 ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky, žalobce k nim tedy vlastnické právo na základě nabýt nemohl.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 3. 2014, č. j. -55, rozsudek soudu prvního stupně, napadený odvoláním žalobce, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že žalobce nemůže ve sporu uspět, má-li i po novele provedené , která do zavedla ustanovení , zůstat zachován původní záměr zákonodárce restituovat obcím jen ty nemovitosti, které byly ke dni 24. 5. 1991 v majetku České republiky. I kdyby však byl správný výklad žalobce, podle nějž se okruhy nemovitostí, na něž dopadají ustanovení a , liší, přechod pozemků do majetku obce by v daném případě znemožňoval , o zajišťování obrany České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), který stanoví, že majetek na území vojenského újezdu smí být jen ve vlastnictví státu. Poněvadž byly sporné pozemky ke dni 1. 7. 2000 využívány k obraně státu jako součást újezdu (a tomuto účelu slouží i v současné době), byla žaloba na určení vlastnictví žalobce k těmto nemovitostem právem zamítnuta.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním, jehož přípustnost vyvozuje z , (dále jen „ “), s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel nejprve namítá, že zatímco ustanovení upravuje nabytí vlastnického práva obcemi k tzv. historickému majetku, dle tohoto zákona do vlastnictví obcí přechází tzv. přídělový majetek, jedná se tudíž o dva samostatné důvody nabytí vlastnického práva. Tento svůj výklad podporuje dovolatel odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž je podmínkou uskutečnění přechodu majetku na základě vlastnictví České republiky k přecházejícím věcem ke dni 1. 7. 2000, nikoli již ke dni 24. 5. 1991, kdy nabylo účinnosti původní znění

Dovolatel dále připomíná, že účinnost , kterým byl novelizován , nastala dne 1. 7. 2000, pročež se jedná o pozdější a speciální předpis ve vztahu k , jenž se stal účinným ke dni 1. 12. 1999. Ustanovení přitom (na rozdíl od téhož zákona, v němž je výslovně vyloučen přechod vlastnického práva k pozemkům na území vojenských újezdů) neobsahuje žádnou výjimku, jež by překážela tomu, aby podle něj dovolatel nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem. Přijetí tohoto výkladu je podle dovolatele naznačeno již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. , v němž se uvádí, že pozemky, které byly v rozhodné době roku 1991 využívány pro vojenské účely, mohly přejít do vlastnictví obce nejdříve ke dni 1. 7. 2000 (na základě ), jestliže byly pro jejich přechod splněny ostatní zákonné podmínky. Dovolatel proto navrhuje Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zabýval přípustností dovolání.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud má za to, že na podané dovolání je nutno nahlížet jako na přípustné, poněvadž dovolatelem označená otázka, zda přechodu vlastnického práva k pozemkům nacházejícím se na území vojenského újezdu na obce podle brání ustanovení , v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Dovolatel však ve svém dovolání žádné procesní vady soudům nižších stupňů nevytýká a ze spisu se rovněž žádná pochybení tohoto druhu nepodávají. Nejvyšší soud tedy přistoupil k přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu toliko z hlediska důvodů uplatněných v dovolání.

Při posuzování omezení, jež restituci přídělového majetku obcí dle klade právní režim výlučného státního vlastnictví pozemků na území vojenských újezdů, nelze pominout smysl a účel ustanovení , vyjadřujícího intenzivní veřejný zájem na tom, aby majetek, jenž je soustavně využíván ozbrojenými silami zejména k výcvikovým účelům, a slovy d je tak nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, nebyl ve vlastnictví jiných subjektů než státu. Ve světle této úvahy se nemůže jevit rozhodující skutečnost, že ustanovení bylo do doplněno až po nabytí účinnosti I odborná literatura již proto v minulosti artikulovala závěr, že pravidlo, podle nějž smí být nemovitosti na území vojenského újezdu vlastněny toliko státem, restituci obecního přídělového majetku dle v existujících újezdech znemožňuje (viz Kišš, P. Restituce majetku obcí. Praha: Eurolex Bohemia, 2005. s. 143-144.). Ačkoli nelze upřít jistou podloženost dovolatelově argumentu, že neobsahuje na rozdíl od téhož předpisu výslovnou zmínku o vyloučení restituce nemovitého majetku ve vojenských újezdech, není Nejvyšší soud toho názoru, že by z daného nesouladu bylo možné dovodit úmysl zákonodárce vytvořit prostřednictvím výjimku z výhradního vlastnictví státu k nemovitému majetku na území vojenských újezdů. Naznačuje-li text , jímž byl do začleněn , i důvodová zpráva k němu explicitní ohled na to, aby byla zachována výlučnost vlastnictví státu k nemovitostem ve vojenských újezdech založená , nespatřuje dovolací soud mezi restitučními skutkovými podstatami obsaženými v a takovou relevantní odlišnost, jež by rozdílný přístup k pozemkům nacházejícím se ve vojenských újezdech podle těchto dvou ustanovení odůvodňovala. Je tudíž možné dovodit, že jak záměru zákonodárce, tak vnitřní jednotě právního řádu lépe koresponduje interpretace, dle níž s ohledem na k přechodu pozemků situovaných v existujících vojenských újezdech do vlastnictví obcí podle nedošlo. Konečně ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. , neskýtá oporu pro výklad opačný, neboť se v jeho odůvodnění toliko konstatuje, že pozemky využívané v roce 1991 ze strany Federálního ministerstva obrany nemohly přejít do majetku obcí dříve než ke dni 1. 7. 2000, aniž by v něm dovolací soud zaujal jakýkoli názor stran samotného obsahu zákonných podmínek pro restituci dle , a nepodává se z něj tedy ani závěr o způsobilosti pozemků nacházejících se na území vojenských újezdů být předmětem restituce přídělového majetku obcí na základě tohoto ustanovení.

Vzhledem k tomu, že nebylo shledáno pochybení v právní úvaze odvolacího soudu, podle níž byl přechod sporných pozemků v souladu s znemožněn pravidlem o výlučném vlastnictví státu k nemovitému majetku na území vojenských újezdů, nebylo třeba, aby se dovolací soud zabýval námitkou, kterou dovolatel zpochybňuje stanovisko, jež soudy nižších stupňů zaujaly ohledně vztahu a I kdyby byly dovolatelem předestřené argumenty v tomto směru opodstatněnými, nemohl by z toho vyplynout jeho úspěch ve věci, neboť nabytí vlastnictví k předmětným pozemkům obcí by nebylo přípustné ani za předpokladu, že by ostatní podmínky restituce přídělového majetku ve smyslu , jak jim rozumí sám dovolatel, byly v daném případě splněny. Nejedná se tedy o otázku, která by byla s to ovlivnit věcné řešení sporu, přičemž podávání toliko teoretického výkladu této problematiky bez vlivu na výsledné rozhodnutí by se jen stěží srovnávalo s účelem dovolacího řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. ).

Jelikož dovolací soud dospěl k závěru, že se dovolateli nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, nezbylo než dovolání dle jako nedůvodné zamítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , , části věty před středníkem, a s tím, že dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. ledna 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu