Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 951/15

Ústavní soud rozhodl dne 1. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele města Žlutice, sídlem Žlutice, Velké náměstí 144, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem, AK se sídlem Karlovy Vary, Jiráskova 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 1. 2015 č. j. -67, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2014 č. j. -55 a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 10. 2013 č. j. -29, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 30. 3. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2015, město Žlutice (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhlo, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobce se v civilním řízení, vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , domáhal určení vlastnického práva ke specifikovaným pozemkům v k. ú. Bražec u Doupova a k. ú. Bražec u Těšetic, s tvrzením, že mu byly v roce 1945 přiděleny jako příděl na základě přídělové y. Vzhledem k tomu, že všechny pozemky byly ve vlastnictví České republiky a právo hospodaření vykonávaly Vojenské lesy a statky České republiky, s. p. se sídlem v Praze 6 (dále jen "žalovaný"), měl žalobce za to, že nabyl vlastnické právo dle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Žalobce byl toho názoru, že přechodu vlastnického práva nebránila ani skutečnost, že pozemky se nacházejí na území vojenského újezdu, neboť je ve vztahu k , o zajišťování obrany České republiky, zákonem speciálním. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalobce spatřoval v tom, že v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsán jiný subjekt, což činí právní postavení žalobce nejistým.

Žalovaný s žalobou nesouhlasil a namítal, že aplikaci ustanovení vylučuje skutečnost, že předmětné pozemky se nacházejí na území vojenského újezdu Hradiště a přechodu vlastnického práva brání ustanovení , které stanoví, že majetek na území újezdů smí být jen ve vlastnictví státu; nesouhlasil ani s názorem žalobce, že je speciálním ve vztahu k

Právně významná skutková tvrzení byla mezi účastníky nesporná. Spor byl pouze o posouzení právní otázky, zda byly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalobce, stanovené v ustanovení , resp. zda přechodu vlastnického práva bránilo ustanovení

Dne 23. 10. 2013 rozsudkem č. j. -29 Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II); svůj závěr, že na straně žalobce nebyly splněny podmínky dle a , pro přechod předmětných nemovitostí do jeho vlastnictví, podrobně odůvodnil.

Dne 12. 3. 2014 rozsudkem č. j. -55 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 23. 10. 2013 č. j. -29 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud nesouhlasil s názorem žalobce, že je lex specialis ve vztahu k ; poukázal zejména na skutečnost, že předmětné nemovitosti byly a i nadále jsou využívány k obraně státu jako součást vojenského újezdu, a konstatoval, že žaloba na určení, že jsou vlastnictvím žalobce, byla právem zamítnuta.

Dne 14. 1. 2015 rozsudkem č. j. -67, Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 3. 2014 č. j. -55 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolací soud dovolání shledal přípustným pro posouzení otázky, zda k přechodu vlastnického práva k pozemkům nacházejícím se na území vojenského újezdu na obce podle brání ustanovení , která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolací soud byl toho názoru, že jak záměru zákonodárce, tak vnitřní jednotě právního řádu lépe koresponduje interpretace, dle níž s ohledem na k přechodu pozemků situovaných v existujících vojenských újezdech do vlastnictví obcí podle nedošlo.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že "postup obecných soudů nebyl správný." Poukázal na a 2 a na d (dále jen " ") a vyjádřil názor, že obecné soudy v její věci jednaly "v rozporu s těmito základními ústavními principy" v důsledku čehož byl zbaven vlastnického práva k nemovitostem "a to jinak, než na základě zákona."

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily základní právo na spravedlivý proces dle hlavy páté y, a to především nesprávným právním posouzením jeho věci; dále namítl porušení článku 11 odst. 1 y, zaručujícího základní právo na ochranu vlastnictví.

Ústavní soud k tvrzení stěžovatele o nesprávném právním posouzení jeho věci obecnými soudy připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy zásadně nemůže založit sama o sobě porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení soudního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997

sp. zn.

(N 66/8 SbNU 149)], k čemuž v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu zjevně nedošlo.

Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté y, resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě zjištěno nebylo, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.

Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994

sp. zn.

(N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s y upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat." V této souvislosti lze dále připomenout, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž v posuzované věci došlo, jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí.

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o právní posouzení věci, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců, zakotvené v a y, y a Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti, obsaženému v článku 36 a násl. y resp. Úmluvy.

K tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle y, jemuž odpovídá právo na pokojné užívání majetku zaručené v Dodatkového protokolu k Úmluvě, Ústavní soud připomíná, že základní podmínkou aplikace citovaných článků y a Úmluvy je především samotná existence "majetku". Teprve následně Ústavní soud posuzuje, zda k nějakému zásahu do tohoto majetku vůbec došlo a zda případně šlo o zásah ospravedlněný z hlediska dalších ustanovení citovaných článků y a Úmluvy, tj. provedený ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon", a zda byla zajištěna "spravedlivá rovnováha" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv.

V projednávaném případě se stěžovatel nedomáhal ochrany žádného svého již existujícího hmotného majetku; za majetek považoval nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí ve prospěch třetí osoby, o nichž se pouze domníval, že je sám vlastní. Prvotní otázkou k posouzení tudíž bylo, zda tento stěžovatelem tvrzený nárok mohl představovat "majetek" chráněný u či Úmluvou, do něhož mělo být neústavně zasaženo.

Ústavní soud připomíná, že pojem "majetek", obsažený v y resp. v prvním odstavci Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, má autonomní význam, který není omezen na vlastnictví fyzických věcí a nezávisí na formální klasifikaci v zákoně. Za určitých okolností tudíž může požívat ochrany tohoto článku i tzv. "legitimní očekávání získání majetku", které ovšem musí mít dostatečný základ v existující a ustálené judikatuře obecných soudů a nesmí být podmíněné. Nelze hovořit o legitimním očekávání tam, kde existuje spor o vlastnictví nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí jako majetek třetí osoby, jak tomu bylo v případě stěžovatele.

Ústavní soud je tudíž toho názoru, že stěžovatel se nemohl důvodně dovolávat základního práva na ochranu vlastnictví resp. na pokojné užívání majetku chráněného citovanými články y a Úmluvy, neboť tvrzený "majetek" ve smyslu citovaných článků nevlastnil a nemohl legitimně očekávat získání majetku.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu