Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4119/2018

-261

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Římskokatolické farnosti Velešín

1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova ul. 1202/5, České Budějovice, a

2) městu Velešín

, se sídlem ve Velešíně, náměstí J. V. Kamarýta 76, IČ 002 46 174, zastoupenému Mgr. Jiřím Mulačem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c,

o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. , o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2016, č. j. -180, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2016, č. j. -180,

se zrušuje

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českém Krumlově výrokem I. rozsudku ze dne 21. 6. 2016, č. j. -128, zamítl „návrh“, aby bylo určeno, že vlastníkem pozemku parc. č. XY, odpovídajícího původním pozemkům PK XY, PK XY, PK XY, PK XY, PK XY, zapsaným ve vložce č. XY pro katastrální obec XY, pozemku parc. č. XY odpovídajícího původním pozemkům PK XY, PK XY a PK XY, zapsaným ve vložce č. XY pro katastrální území a obec XY, pozemku parc. č. XY odpovídajícího původním pozemkům PK XY a PK XY zapsaným ve vložce č. XY pro katastrální území a obec XY zapsaných Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, je žalovaná 1), a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II.) a žalovanému 2) náklady řízení ve výši 11.040 Kč k rukám jeho zástupce (výrok III.). Rozhodl tak o žalobě podané žalobkyní podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. - dále jen „“), odůvodněné mj. tvrzením, že žalovaný 2) nemohl části označených pozemků původně vedených v pozemkové knize, knihovní vložce č. XY pro obec a k. ú. XY nabýt do vlastnictví, neboť nebyly splněny předpoklady uvedené v , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, když není důvod domnívat se, že by k nabytí vlastnického práva k majetku státu obcemi mělo dojít přímo ze zákona a nikoli na základě návrhu, který byly obce povinny ve stanovené lhůtě podat, a mimo to musí být prokázáno hospodaření s pozemky. K přechodu pozemků na žalovaného 2) nemohlo dojít ani podle cit. zákona, ve znění , jelikož by to bylo v rozporu s , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „“); kromě toho je žalovaný 2) nenabyl do vlastnictví do 31. 12. 1949 a před tímto datem s nimi nehospodařil. Soud prvního stupně vyšel z toho, že předmětné pozemky vzniklé z původních pozemků zapsaných v pozemkové knize, knihovní vložce č. XY, pro obec a k. ú. XY, byly historickým majetkem právní předchůdkyně žalobkyně Fary Velešín, že přešly bez náhrady na stát podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) - (dále jen „zákon č. 46/1948 Sb.“), rozhodnutím o výkupu (výměr ONV v Kaplici ze dne 10. 6. 1949, administrativní převod majetku ze dne 16. 6. 1954 a ze dne 21. 5. 1954 a potvrzení ONV v Kaplici ze dne 10. 11. 1954), že rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 19. 5. 1950 byly přiděleny MNV ve Velešíně podle zákona č. 46/1948 Sb. s tím, že měly být odevzdány do držby s účinností ke dni převzetí, tj. k 1. 4. 1950, a že na základě souhlasného prohlášení žalovaného 2) a Lesů ČR státního podniku ze dne 25. 6. 2007 o přechodu vlastnického práva k nemovitostem podle , ve znění , přešly na žalovaného 2), který je zapsán jako jejich vlastník v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně vycházeje z právních názorů uvedených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , a ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , jež citoval a jež jsou dle něj použitelné i v posuzované věci, v níž pozemky přešly na žalovaného 2) podle , dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť nebyly splněny podmínky uvedené v , když pozemky z původního majetku žalobkyně, jako registrované církve přede dnem nabytí tohoto zákona, nebyly převedeny ani nepřešly z majetku státu do vlastnictví jiných osob [žalovaného 2)] v rozporu s ustanovením , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, č. j. -180, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. XY, zapsaných na LV XY v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY pro obec a k. ú. XY, je žalovaná 1), a dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 36.675,10 Kč každý jednou polovinou této částky, k rukám JUDr. Matouše Jíry, advokáta v Praze. Odvolací soud považoval za potřebné vypořádat se s otázkou, zda došlo k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalovaného 2) v souladu se , popřípadě k jakému datu, a zda se tak stalo v rozporu s blokačním ustanovením zákona o půdě. V tomto ohledu dovodil, že pokud jde o přechod vlastnického práva k pozemkům ke dni účinnosti , tj. ke dni 24. 5. 1991 podle jeho , je oprávněná námitka žalobkyně, že nebyla prokázána existence práva hospodaření národního výboru ke dni 23. 11. 1990 ani faktické hospodaření žalovaného 2) s pozemky ke dni účinnosti zákona; závěr o přechodu vlastnického práva na žalovaného 2) dle tohoto ustanovení tak není namístě. Podle je pak základním předpokladem přechodu vlastnického práva na obec závěr o existenci vlastnictví obce k předmětným pozemkům ke dni 31. 12. 1949. Jestliže v řízení bylo zjištěno, že pozemky byly vykoupeny podle zákona č. 46/1948 Sb. a staly se předmětem přídělu Národnímu výboru Velešín, jak o tom svědčí rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 19. 5. 1950, č. j. 32.661/1950-IXB-23, s tím, že byly odevzdány do držby přídělce s účinností ke dni převzetí, tj. k 1. 4. 1950, a platilo-li podle § 47 zákona č. 46/1948 Sb., že přidělená půda přechází dnem převzetí držby do vlastnictví přídělce, pak nelze mít za to, že pozemky byly ve vlastnictví obce ke dni 31. 12. 1949; není tudíž namístě ani závěr o přechodu vlastnického práva k pozemkům na obec podle , který se týká tzv. historického majetku obce, a jeho smyslem je restituce obecního majetku zestátněného s účinností od 1. 1. 1950. Pokud pak jde o , jenž se stal jeho součástí s účinností od 1. 7. 2000 (), pak odvolací soud připomněl, že toto ustanovení nezakládá žádné nové nároky, které by zde již nebyly dány , že pouze upřesňuje výklad toho, co vše obec vlastnila ke dni 31. 12. 1949 a že se zřetelem k tomuto ustanovení není z hlediska nabytí vlastnického práva obcí na základě přídělu podstatné, že příslušnéy byly vydány až v 50. letech minulého století. Nelze však dle něj „pominout, že také k převzetí přídělu došlo v posuzovaném případě až v dubnu 1950“; na tomto základě dospěl odvolací soud k závěru, že k přechodu vlastnického práva k pozemkům na žalovaného 2) nedošlo. Ačkoliv za této situace nelze dovodit nakládání s předmětnými pozemky v rozporu s zákona o půdě (což bylo důvodem podané žaloby), odvolací soud přesto žalobě vyhověl. Námitku vydržení vlastnického práva k pozemkům žalovaným 2) nepokládal odvolací soud za opodstatněnou, neboť podmínkou vydržení podle , (ve znění účinném do 31. 12. 2013), je oprávněná držba trvající deset let, která předpokládá, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří. Pakliže v dané věci bylo zjištěno, že do roku 2007 s předmětnými pozemky hospodařil státní podnik Lesy České republiky [když k zápisu žalovaného 2) do katastru nemovitostí došlo až na základě prohlášení ze dne 25. 6. 2007] mohly do té doby existovat pochybnosti o vlastnictví obce k tomuto majetku. Vzhledem k tomu, že žaloba v této věci byla podána v roce 2015 a o uplynutí vydržecí doby by bylo možné uvažovat nejdříve v roce 2017, není závěr o vydržení vlastnického práva žalovaným 2) namístě.

Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním oba žalovaní.

Žalovaná 1) - dále jen „dovolatelka“ - přípustnost dovolání podle spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu - jmenovitě např. od jeho rozhodnutí sp. zn. a sp. zn. , v nichž se uvádí, že „pokud soud v rozporu s ustanovením rozhodoval o něčem jiném, než čeho se žalobce domáhal (např. mylně posoudil žalobu na plnění jako žalobu na určení), resp. ve vyhovující části svého rozhodnutí žalobci přiznal něco jiného, než tento požadoval,

zatížil tak řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení “

. Namítá, že v posuzované věci žalobkyně požadovala určit vlastnické právo ke třem předmětným pozemkům v k. ú. XY, avšak pouze k těm jejich částem, které odpovídají původním pozemkům pozemkového katastru, jak byly zapsány ve vložce č. XY pozemkové knihy. Z toho vyplývá, že odvolací soud nerespektoval , neboť jeho vyhovujícím rozhodnutím pozbyla žalovaná 2) vlastnické právo nejen k pozemkům původně ve vlastnictví žalobkyně, ale i k mnoha dalším pozemkům, jež nikdy v historii ve vlastnictví žalobkyně nebyly. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný 2) - dále jen „dovolatel“ - podal dovolání z důvodu uvedeného v , přičemž jeho přípustnost ve smyslu spatřuje v řešení následujících právních otázek hmotného nebo procesního práva, na nichž podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a to:

1) „Vázanosti rozhodnutí soudu návrhem, která nebyla dosud výslovně řešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, kdy obecně jakékoliv vypuštění jednoho z potenciálně si kolidujících údajů návrhu v označení pozemku ve své podstatě znamená faktickou změnu (překročení) návrhu a porušení “. K této otázce zejména namítá, že odvolací soud se nikterak nevypořádal se ztotožněním a rozsahem pozemků, které byly historickým majetkem žalobkyně, oproti těm, které jsou uvedeny ve výroku jeho rozsudku. Poukazuje na to, že žalobkyně formulovala petit žaloby tak, že pozemky označila jednak jejich parcelními čísly vedenými v katastru nemovitostí, a současně čísly uvedenými ve vložce č. XY pozemkové knihy, přičemž v žalobě uvedla, že je nezbytné vyhotovit geometrický plán, jímž by ze stávajících parcel byly odděleny parcely odpovídající jejím historickým pozemkům. Odvolací soud však napadeným rozsudkem - aniž vycházel ze srovnávacího sestavení parcel ze dne 16. 4. 2007 (č. l. 42 a 43 spisu) a porovnání parcel ze dne 1. 3. 2016 (č. l. 63 spisu) - žalobě vyhověl ohledně pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. XY, jejichž výměra však převyšuje výměru původních pozemků žalobkyně o 58 853 m

2

, čímž pominul a ve svém důsledku rozhodl (nepřípustně) o něčem jiném, než co žalobkyně požadovala ( ). Tím se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a dalších.

2) „Právního pojmu pozemku jako předmětu vlastnického práva a parcely jako evidenčního údaje, která byla vyřešena odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Ohledně této otázky dovolatel zastává - s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. , že „žalobce uplatňující určovací nárok k pozemku musí jednoznačně vymezit vlastnické právo k pozemku, a pokud toto činí údajem o parcele dle dříve platné právní úpravy, je nezbytné ztotožnit, jaký pozemek jako konkrétně určená část zemského povrchu je tímto určován. Tento závěr je pak nutné komparovat s žalobním návrhem, tedy zda žalobcem označený předmět určení přesně odpovídá svou identifikací způsobem podle platné právní úpravy tvrzenému vlastnickému právu, a neshoduje-li se s parcelami dle platných právních předpisů, nelze bez zpracování geometrického plánu uplatněnému nároku vyhovět“.

3) „Nezbytné potřeby adekvátních skutkových zjištění, a to zejména ve vztahu k rozhodovací činnosti odvolacího soudu a možnosti rozhodování měnícím výrokem, zásady dvouistančnosti a předvídatelnosti soudního rozhodování“, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K této otázce dovolatel namítá, že soudy obou stupňů vyšly z nepodložených závěrů o ztotožnění historických pozemků žalobkyně a neutvořily konkrétní skutkový závěr, čímž se v otázce procesního práva odchýlily od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. . Rozhodnutí odvolacího soudu je dále založeno na „nesprávném právním posouzení přípustnosti apelačního principu rozhodování, který vedl k porušení zásady dvouinstančnosti řízení“, čímž se odchýlil od závěrů dovolací praxe formulovaných v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. . Dále dovolatel poukazuje na to, že v řízení byl soudy opomenut návrh na vypracování geometrického plánu a v důsledku toho nebylo učiněno skutkové zjištění, které „by umožnilo ztotožnit pozemky žalobkyně pro jí uplatněný určovací nárok“, což zakládá zmatečnost či jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

4) „Přechodu vlastnického práva pozemků na dovolatele podle , kdy se ve výkladu ustanovení a s tím dovozované potřeby nabytí pozemku do vlastnictví dovolatele ke dni 31. 12. 1949“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K této otázce dovolatel namítá nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že vlastnické právo k pozemkům na něj nepřešlo podle Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že toto ustanovení toliko upřesňuje výklad toho, co vše obec vlastnila ke dni 31. 12. 1949, a v tomto ohledu odkazuje na závěry zaujaté Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. , podle nichž pro posouzení nabytí vlastnického práva přechodem podle není rozhodné, zda obec nabyla či mohla platně nabýt vlastnické právo, ale toliko samotné splnění podmínek v něm stanovených, a to k datu 1. 7. 2007.

5) „Subjektivity Lesů České republiky, státního podniku, jeho oprávnění vlastním jménem jednat ve vlastnických vztazích, procesní otázky věcné legitimace s tím související, to vše se zřetelem, že Lesy České republiky, s. p. jsou samostatnou povinnou osobou dle “. V souvislosti s tuto otázkou formulovanou „jen z opatrnosti“ pro případ, že by dovolací soud nepřisvědčil důvodnosti jeho dovolání, dovolatel poukazuje na závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. , z nichž dovozuje, že „v řízení měla být vážena“ věcná pasivní legitimace Lesů České republiky, státního podniku, jakožto účastníka právního vztahu, který s ním mimo jiné sepsal souhlasné prohlášení, neboť v případě, že by vlastnické právo k předmětným pozemkům nenabyl, svědčilo by vlastnické právo k nim Lesům České republiky, státnímu podniku.

6) „Věcné legitimace osob povinných podle v určovacích žalobách dle tohoto zákona“, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. V souvislosti s touto otázkou dovolatel vyslovuje názor, že v určovacích žalobách dle musí být důsledně odlišováno, o jakou povinnou osobu jde a pokud je touto povinná osoba dle tohoto zákona, na niž měl být v rozporu s blokačními ustanoveními převeden majetek, musí určení vlastnického práva směřovat právě vůči této věcně legitimované osobě. V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl prozatím řešen pouze poněkud odlišný případ v rozsudku ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. , týkající se potřeby žalobu směřovat nejenom vůči současnému vlastníkovi, ale i vůči osobě, jejíž vlastnické právo je určováno (kdy žaloba nebyla vůbec podána proti povinné osobě, ačkoliv její vlastnictví bylo určováno).

7) „Přípustnosti rozsahu žaloby na určení podle “. Ohledně této otázky dovolatel zastává názor, že žaloba podle je bez zkoumání naléhavého právního zájmu na určení přípustná jen ve vztahu k pozemkům tvořícím historický majetek oprávněné osoby, kdy předmět určení musí svojí identifikací přesně odpovídat původnímu vlastnickému právu oprávněné osoby. V rozsahu, v němž by se oprávněná osoba domáhala určení vlastnického práva třetí osoby k věci, která není jejím historickým majetkem (např. v důsledku nesprávné identifikace pozemku), by nebyl dán naléhavý právní zájem.

a 8) „Přípustnosti žaloby oprávněné osoby podle z hlediska zkoumání podmínky rozporu převodu či přechodu majetku s blokačními ustanoveními a “. V souvislosti s touto otázkou dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud žalobě vyhověl, aniž by zkoumal naléhavý právní zájem či obecně oprávnění žalobkyně k podání žaloby. Konstrukce ustanovení je ovšem jednoznačná v tom, že oprávnění oprávněné osoby podat žalobu o určení vlastnického práva státu se váže ke konkrétnímu historickému majetku oprávněné osoby a též výslovně k situaci, kdy přede dnem nabytí jeho účinnosti byl takovýto majetek převeden nebo přešel z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením nebo v rozporu s Neshledal-li tedy odvolací soud v daném případě rozpor s těmito blokačními ustanoveními, nelze podanou žalobu podřadit pod (správně zřejmě ).

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. změnil a žalobu zamítl, a současně, aby rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů, popřípadě, aby jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně v písemném vyjádření k dovoláním žalovaných mimo jiné uvedla, že z z. č. plyne, že je oprávněna podat žalobu na určení vlastnického práva žalované 1) k celé dnešní parcele evidované v katastru nemovitostí, resp. domáhat se určení vlastnického práva dnešních pozemků v celém jejich rozsahu, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl a dovolání žalovaného zamítl, a aby dále uložil oběma žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a rozhodl o nich podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 - dále jen „“ (srov. článek II, bod 2., části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení), z nichž za žalovanou 1) jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním, a žalovaný 2) je zastoupen advokátem ( ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti podaných dovolání.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ). Současně platí, že přípustnost dovolání ( až 238a ) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. ).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaných 1) a 2) jsou přípustná podle , jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, a to jednak otázky výkladu pojmu „

původní majetek registrovaných církví a náboženských společností“

užitého v a dalších ustanoveních , a dále otázky aplikace , ve znění , při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že dovolání žalovaného 2) není jinak přípustné.

Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu, které provedl bez nařízení jednání ( věta první ), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalovaných 1) a 2) k řešení otázek, pro něž jsou přípustná, jsou opodstatněná.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991) přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle .

, kterým se mění , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, bylo (mimo jiné) do tohoto zákona vloženo Čl. I bodem 3 ustanovení .

Podle , ve znění účinném od 1. 7. 2000, tedy ve znění , do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2. Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (odst. 2). Obce prokáží existenci přídělu podle odstavce 1

zejména

a) vydanou přídělovouu svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (odst. 3). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se za doklad o přídělu vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce (odst. 4). Ustanovení a 5 se použije pro nemovitosti uvedené v odstavci 1 obdobně (odst. 5).

K výkladu se vyjádřil Ústavní soud v nálezech ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. , a ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. , tak, že „restituce historického majetku byla v založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle je pouhým doplňkem restituce podle a přechodu podle (srov. výslovnou dikci i. f. „pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle nebo “)“.

Účelem bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. , či ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. , a ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. ). Účelem se stalo - jak patrno i z jeho - mj. vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku obecního majetku. Dalším účelem zákona bylo nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin.

Byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. ).

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále dovodila, že výčet způsobů prokázání přídělu podle je pouze demonstrativní a že závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. , ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. , a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. ).

V posuzované věci vyšly soudy obou stupňů mimo jiné z toho, že pozemky zapsané v pozemkové knize, knihovní vložce č. XY, pro obec a k. ú. XY, byly historickým majetkem právního předchůdce žalobkyně, že přešly bez náhrady na stát podle zákona č. 46/1948 Sb. rozhodnutím o výkupu (výměr ONV v Kaplici ze dne 10. 6. 1949, administrativní převod majetku ze dne 16. 6. 1954 a ze dne 21. 5. 1954 a potvrzení ONV v Kaplici ze dne 10. 11. 1954) a že rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 19. 5. 1950 byly přiděleny MNV ve Velešíně podle zákona č. 46/1948 Sb. s tím, že měly být odevzdány do držby s účinností ke dni převzetí, tj. k 1. 4. 1950.

Vě o přídělu lesů podle zákona č. 46/1948 Sb. ze dne 19. 5. 1950, č. j. 32.661/1950-IXB-23, adresované Místnímu národnímu výboru Velešín se v bodu I. uvádí: „Ministerstvo zemědělství přiděluje Vám podle § 16, odst. 6 zákona ze dne 21. března 1948, č. 46 Sb., o nové pozemkové reformě a podle §§ 25 a 26 vyhlášky ministra zemědělství ze dne 28. června 1948, č. 1447 (Úř. l. I, částka 129), kterou se provádějí některá ustanovení zákona o nové pozemkové reformě,

do vlastnictví

s výhradami a za podmínek dále uvedených tyto výkupem podle cit. zákona získané lesní a jiné nemovitosti v katastrálním území XY, Čísla katastr. parcel XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY držby s účinností ke dni převzetí, tj. k 1. 4. 1950 za předpokladu, že „přídělce příděl přijme a projeví souhlas s podmínkami přídělu“. MNV Velešín tento příděl (podle podpisu) přijal 19. (měsíc nečitelný) 1950.

Zákon č. 46/1948 Sb. v § 16 odst. 6 stanovil, že lesní celky, pokud se nepřidělí státu, se přidělují svazkům územní samosprávy nebo lesním družstvům, nepřesahují-li zpravidla výměru 100 hektarů, ve zvlášť výjimečných případech lesním družstvům až do výměry 250 hektarů, při čemž budiž přihlíženo k potřebám arondace hospodářských lesních celků [stejně tak stanovil i § 25 odst. 1 vyhlášky ministra zemědělství ze dne 28. 6. 1948, č. 1447 (Úř. l. I, částka 129), kterou se provádějí některá ustanovení zákona o nové pozemkové reformě]. Přídělové řízení provádělo ministerstvo zemědělství v součinnosti se zástupci uchazečů (rolnickými komisemi) - § 16 odst. 8 cit. zákona.

Ustanovení § 17 věty první zákona č. 46/1948 Sb. pak určovalo, že přidělená půda přechází dnem převzetí držby do vlastnictví přídělce.

Pro úpravu právních poměrů vztahujících se na přidělenou půdu platilo přiměřeně ustanovení části IV zákona ze dne 8. května 1947, č. 90 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek (§ 16 odst. 6 cit. zákona).

Z dobové judikatury k aplikaci uvedených ustanovení zákona č. 46/1948 Sb. lze poukázat na rozhodnutí bývalého Krajského soudu v Liberci ze dne 13. 12. 1949, sp. zn. (Rc) R III 425/49, v němž byl mimo jiné zaujat závěr, že „účelem zákona je, aby vlastnické poměry k půdě byly upraveny podle zásady, že půda patří těm, kdo na ní pracují ( uved. zák., čl. XII odst. 1y), a aby vykoupená půda byla přidělena podle uved. zák., pokud si ji neponechá stát pro účely obecně prospěšné“.

Ustálená judikatura soudů dospěla k závěru, že byl-li správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu (a nejedná-li se tak o nicotný správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem), není soud mimo rámec správního soudnictví oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. , ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. , ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. , a ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. ). V usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. , pak Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází ( věta druhá ).

Tyto právní závěry, od nichž dovolací soud nemá důvod se odchýlit, se zcela nepochybně uplatní i v dané věci ohledně přídělovéy vydané Ministerstvem zemědělství dne 19. 5. 1950, č. j. 32.661/1950-IXB-23, jímž předmětné pozemky byly přiděleny do vlastnictví MNV ve Velešíně podle § 16 odst. 6 zákona č. 46/1948 Sb. a podle § 25 a 26 vyhlášky ministra zemědělství č. 1447 (Úř. l. I, částka 129), kterou se provádějí některá ustanovení zákona o nové pozemkové reformě, s tím, že byly odevzdány do držby s účinností ke dni převzetí, tj. k 1. 4. 1950. Protože tento správní akt byl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu (a nejedná-li se tak o nicotný správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem), není soud v daném řízení oprávněn zkoumat jeho věcnou správnost, byť k převzetí předmětných pozemků došlo až po 1. 1. 1950, kdy nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, jenž definitivně zrušil všechny předpisy o obecním hospodaření.

Žalovaný 2) tedy v řízení prokázal existenci přídělu touto přídělovouu svědčící příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce Velešín ve smyslu Na závěr, že okolnosti restituce předmětného přídělového majetku lze principiálně řešit právě z hlediska , lze soudit i z toho, že šlo o majetek přidělený obci podle zákona č. 46/1948 Sb. [srov. a obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. , a ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. ].

Dovolací soud tedy dovodil - přihlížeje k tomu, že i výklad předpisů upravujících proces restituce obecního majetku (k restitučnímu charakteru a srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. , nebo jeho rozsudek ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. ) prostupuje výkladový princip

in favorem restitutionis

(viz kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. , a ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. ) - že určité dobově podmíněné deficity v postupu orgánů (v daném případě Ministerstva zemědělství) v poválečném období při přidělování majetku, jenž byl po roce 1989 územním samosprávným celkům navracen - nemohou jít k tíži obcím [žalovanému 2)], směřoval-li příděl materiálně do jejich hospodářské sféry. Právě tak tomu bylo i v řešené věci, v níž držbu přídělu převzal MNV jeho zástupcem dne 1. 4. 1950 (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. ).

Právní závěr odvolacího soudu, že došlo-li v posuzovaném případě k převzetí předmětných pozemků ke dni 1. 4. 1950, nepřešly na žalovaného podle , ve znění , dnem 1. 7. 2000, je tudíž nesprávný.

Ke shodné otázce žalované 1) a žalovaného 2):

, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb., stanoví v ustanovení § 1, že upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.

Podle oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

Pro účely se podle rozumí

původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností

věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které

byly

alespoň část rozhodného období

ve vlastnictví

nebo které příslušely

registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům.

Z této právní úpravy tedy zcela jednoznačně plyne, že aby věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, náležely do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, musely být ve vlastnictví či musely příslušet subjektům uvedeným v alespoň po část rozhodného období.

V posuzované věci žalobkyně v žalobě tvrdila, že její právní předchůdkyně byla v rozhodném období vlastnicí pozemků zapsaných v pozemkové knize, knihovní vložce č. XY pro k. ú. XY, které jsou nyní částmi označených pozemků, a v souladu s tím požadovala, aby soud podle určil vlastnické právo žalované 1) k těm částem označených pozemků, jež odpovídají původním pozemkům pozemkového katastru, jak byly zapsány ve vložce č. XY pozemkové knihy; z tohoto důvodu považovala „za nezbytné vyhotovit geometrický plán, jímž by ze stávajících parcel byly odděleny parcely odpovídající jejím historickým pozemkům“.

Již z toho vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodnutí - kromě již shora uvedeného - pochybil i tím, že žalobě vyhověl nad rámec toho, co žalobkyně v žalobě požadovala - ohledně těch částí označených pozemků, které nebyly ve vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně. Rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé je tak i z tohoto důvodu nesprávné a v rozporu jak s , tak i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jmenovitě se závěry uvedenými např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , podle kterého je ve sporu o určení vlastnického práva státu dle aktivně věcně legitimována oprávněná osoba ve smyslu , a to za předpokladu, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby (k výkladu pojmu původní majetek registrovaných církví a náboženských společností dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. ).

Odvolací soud porušil též ustanovení , jak dovolalé namítají. Z tohoto ustanovení vyplývá, že soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Uvedené ustanovení tedy soudu zakazuje, aby žalobci přiznal něco jiného, než požadoval, nebo aby žalobci přiznal sice požadované plnění, avšak z jiného skutkového základu (z jiného skutku), než který byl předmětem řízení (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. ).

Jestliže tedy odvolací soud žalobě vyhověl nad rámec toho, co žalobkyně v žalobě požadovala, zatížil tak řízení vadou, jež mohla mít (a v daném případě měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu

K otázce formulované žalovaným 2) pod bodem ad 8) lze poukázat na to, že judikatura Nejvyššího soudu na základě teleologicky opodstatněné analogie (motivované snahou poskytnout církevním právnickým osobám efektivní prostředek pro odklizení překážek bránících uplatnění nároku na vydání majetku, který z právního hlediska nadále náleží státu, i tam, kde protiprávnost nespočívá v porušení zákonné blokace historického majetku církví, ale v jeho chybné evidenci coby vlastnictví veřejnoprávních korporací na základě tvrzeného, avšak dle zákona neproběhnuvšího přechodu) umožňuje církevním právnickým osobám ve sporech vedených podle namítat nejen porušení a , nýbrž i zpochybnit existenci předpokladů přechodu majetku na obce dle (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. , ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ).

Další otázky nastíněné žalovaným 2) přípustnost dovolání podle nezakládají, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. ).

Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil ( ) a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( věta první ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (, ).

V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (, věta druhá, ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 2. 2019

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu