Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2380/2018

28 Cdo 2380/2018-131

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

,

se sídlem v Horních Dubenkách 54, IČ 48461962, zastoupeného Mgr. Ondřejem Kovářem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Dolní náměstí 1356, za účasti

České republiky - Státního pozemkového úřadu

, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. února 2018, č. j. -95, t a k t o :

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit účastnici řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Kraj Vysočina, rozhodnutím ze dne 25. 4. 2016, č. j. SPU 122846/2016/520100/Vilímková, rozhodl, že žalobci se nevydává část pozemku parc. č., oddělená geometrickým plánem č. 322-47/2016, potvrzeným Katastrálním úřadem pro V., Katastrálním pracovištěm J., dne 3. 3. 2016 pod č. j. PGP-278/2016-707 jako pozemek parc. č., orná půda o výměře 9458 m

2

, a část pozemku parc. č., oddělená geometrickým plánem č. 322-47/2016, potvrzeným Katastrálním úřadem pro V., Katastrálním pracovištěm J., dne 3. 3. 2016 pod č. j. PGP-278/2016-707 jako pozemek parc. č., orná půda o výměře 14051 m

2

, vše v kat. území a obci H. D. (dále jen „předmětné pozemky“). Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce sice předmětné pozemky před rozhodným datem užíval, což lze dovodit z toho, že na stát přešly na základě rozhodnutí ze dne 2. 6. 1949 o výkupu podle § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (dále jen „zákon č. 46/1948 Sb.“), avšak nebylo bez pochybností prokázáno jeho vlastnické právo k původním pozemkům před datem 25. 2. 1948, neboť v knihovní vložce č. 144 pozemkové knihy byl jako původní vlastník veden „H. G. A. S. in W. u. C. i. L.“, a právní nástupnictví žalobce nebylo dle předložených dokladů osvědčeno.

Žalobce se žalobou podanou podle a násl. , ve spojení s , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , vyhlášeného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), domáhal nahrazení rozhodnutí správního orgánu rozhodnutím soudu tak, že mu předmětné pozemky budou vydány, neboť rozhodnutím správního orgánu byl dotčen na svých právech. Žalobu odůvodnil tím, že je evidovanou právnickou osobou, že v rozhodném období mu byl odňat bez náhrady „jeho výlučný majetek“ blíže specifikovaný v dohodě o výkupu půdy podle § 1 zákona č. 46/1948 Sb. ze dne 21. 12. 1948, čímž mu byla způsobena majetková újma, přičemž historické vlastnictví k pozemkům dovozoval z toho, že Spolek Gustava Adolfa (tedy subjekt zapsaný v pozemkové knize) byl založen po roce 1832 v Německu, odkud se rozšířil na území Rakousko-Uherska, že na 56. výročním shromáždění tohoto spolku bylo dne 30. 5. 1918 rozhodnuto o rozchodu s vedením spolku v Lipsku a byl ustaven výbor, který měl vést k založení českého podpůrného církevního spolku Jeronýmova jednota, že Spolek Gustava Adolfa od založení Jeronýmovy jednoty ukončil veškerou činnost na našem území a že žalobce, ač nebyl zapsán v pozemkových knihách jako vlastník pozemků, k nim vykonával veškerá vlastnická práva až do 21. 12. 1948, kdy došlo k jejich odnětí státem, jemuž předcházelo řízení vedené před Místní rolnickou komisí v Horních Dubenkách, Okresním úřadem v Jihlavě a Okresním soudem v Třešti.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č. j. -55, žalobu o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina, ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. SP17655/2014-520102, č. j. SPU 122846/2016/520100/Vilímková, tak, že žalobci bude vydána část pozemku parc. č. oddělená dle geometrického plánu č. 322-47/2016, potvrzeného Katastrálním úřadem pro V., Katastrálním pracovištěm J., dne 3. 3. 2016 pod č. j. PGP-278/2016-707 jako pozemek parc. č., orná půda o výměře 9458 m

2

, a část pozemku parc. č., oddělená dle geometrického plánu č. 322-47/2016, potvrzeného Katastrálním úřadem pro V., Katastrálním pracovištěm J., dne 3. 3. 2016 pod č. j. PGP-278/2016-707 jako pozemek parc. č., orná půda o výměře 14051 m

2

, vše v kat. území a obci H. D., zamítl, s tím, že geometrický plán č. 322-47/2016 vyhotovený společností Geodetales Chrudim s. r. o. je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí (výrok I.); současně žalobci uložil povinnost nahradit účastníkovi řízení náklady ve výši 1.050,- Kč (výrok II.). Vzal za své mimo jiné skutkové zjištění správního orgánu, že předmětné pozemky vznikly z původních pozemků zapsaných v knihovní vložce č. 144 pozemkové knihy pro kat. území H. D., v níž je jako jejich původní vlastník zapsán „Hauptvereines Gustav Adolf Stiftung in Wien und Centralvorstandes in Leipzig“, a že na stát tyto pozemky přešly bez náhrady na základě rozhodnutí o výkupu žalobci ze dne 2. 6. 1949 podle § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb. Vzhledem k tomu, že žalobce nedoložil nabývací titul prokazující, že předmětné zemědělské pozemky náležely do původního majetku registrované církve, která je mohla do vlastnictví nabýt intabulací [viz § 431 zákona č. 946/1811 Sb. z. s. (dále též jen „o. z. o.“)], avšak tvrdil, že je jejich držitelem již od roku 1918, aniž však specifikoval, od kdy přesně, za jakých okolností se držby chopil a zda k jejímu vzniku existoval řádný titul, provedl soud žalobcem předložené důkazy, a to jubilejním sborníkem Jeronýmovy jednoty 1918-1968 (str. 10 až 13), protokolem o pronájmu farních pozemků ze dne 8. 10. 1922 se seznamem pronajatých farních pozemků, přiznáním nájemců ze dne 2. 5. 1928, kteří měli pozemky v nájmu, dopisy ze dne 24. 2. 1934 a ze dne 15. 8. 1935, a konstatoval, že z těchto důkazů nelze dovodit počátek držby pozemků před datem 8. 10. 1922, a to ani „z dokumentu vztahujícího se k založení Jeronýmovy jednoty v roce 1918“, neboť žalobcem nebyla předložena o tom, který konkrétní majetek byl vložen do nově vzniklého spolku a zda to bylo vůbec učiněno. Na základě toho dovodil, že od 8. 10. 1922 do účinnosti , , tedy do 31. 12. 1950, nemohla uplynout 30letá mimořádná vydržecí doba, neboť pokud nedošlo k takovému mimořádnému vydržení do 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti, mohlo by k vydržení později dojít, jen pokud by tato držba splňovala požadavky kladené na tzv. oprávněnou držbu podle tohoto zákona, avšak na rozdíl od dřívějšího mimořádného vydržení se vyžadovalo prokázání právního titulu držby, byť i neplatného nebo putativního. Pokud držba dobíhala za účinnosti tohoto zákona, musela splňovat podmínky vydržení stanovené v jeho a násl. (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ). Soud prvního stupně uzavřel, že na tento jeho právní závěr nemohou mít vliv žalobcem předložené důkazy, které vypovídají jen o faktické držbě pozemků v době převzetí státem, avšak nebyla splněna podmínka vyplývající z , tj. prokázání, že nemovitosti náležely do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností alespoň po část rozhodného období.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. -95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil povinnost zaplatit účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení ve výši 2.617,30 Kč. Odvolací soud poté, co zrekapituloval tvrzení žalobce a co dokazování doplnil obsahem listin nacházejících se ve správním spise, a to e-mailovou zprávou zástupce žalobce ze dne 11. 4. 2016 adresovanou správnímu orgánu [v níž se uvádí, že „klient není schopen splnit výzvu SPÚ k předložení nabývací y k pozemkům“, protože „vlastnické právo k těmto pozemkům na klienta přešlo po ukončení činnosti Gustav Adolf Stiftung in Wien und Leipzig na daném území (stejně jako ostatní majetek), tj. nebylo převedeno na základě „nabývací listiny“ a klient tak žádnou nabývací u nedisponuje“ (totéž se podává i z dalšího podání žalobce ze dne 10. 4. 2015)] a potvrzením o právním nástupnictví ze dne 16. 2. 2015, v němž však není obsaženo žádné tvrzení o nástupnictví ve vztahu ke „gustavoadolfskému spolku“, případně k Jeronýmově jednotě, dovodil, že v posuzované věci nejde o situaci, na niž se vztahuje , protože y prokazující historické vlastnictví pozemků se dochovaly, ale neprokazují vlastnictví žalobce. Shodně se soudem prvního stupně dále zaujal názor, že pokud bylo možno vlastnictví k nemovitostem za účinnosti tehdejší právní úpravy nabýt intabulací, kterou v dané věci prokázat nelze, může žalobce své historické vlastnictví k pozemkům prokázat buď průkazem svého právního nástupnictví po subjektu zapsaném v pozemkových knihách, nebo průkazem, že pozemky nabyl vydržením, nikoliv však tím, že mu pozemky byly státem odňaty, když vlastnictví žalobce k pozemkům neplyne ani z pozemnostního archu, v němž je označen jako jejich držitel a nikoliv jako vlastník. Pochybnosti ohledně osoby historického vlastníka zvyšuje podle odvolacího soudu dále skutečnost, že žádný z dalších tvrzených vlastníků (Jeronýmova jednota a žalobce) neučinil žádné kroky k uvedení zápisu v pozemkových knihách do souladu s tvrzeným skutkovým stavem, přestože jim v tom nebránila žádná překážka. Zásadu

favor restitutionis

, které se žalobce dovolává, nelze v daném případě „zjevného nedostatku tvrzení a důkazní nouze“ uplatnit, a domněnka, že vlastníkem je držitel, může být uplatnitelná jen tehdy, nejsou-li k dispozici žádné další doklady.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu dovozuje z toho, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to 1) „Je oprávněná osoba povinna podle ZMV dokládat (způsob) nabytí původního majetku, jehož vydání se domáhá postupem podle ZMV?“, 2) „Lze historické vlastnictví oprávněné osoby k původnímu majetku podle ustanovení ZMV doložit jinak než výpisem z pozemkové knihy v případě, kdy zápis vlastníka v pozemkové knize z jakéhokoli důvodu neodpovídal skutečnosti?“, a 3) „Nebránil-li dřívější nesoulad ve státem vedené evidenci vlastníků nemovitostí způsobení majetkové křivdy oprávněné osobě, může být tento nesoulad nyní (po cca 70 letech) spravedlivým důvodem pro odmítnutí částečného odčinění takové majetkové křivdy?“. Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem a namítá, že z a vyplývá, že oprávněné osoby jsou povinny při uspokojování svých nároků podle tohoto zákona doložit (toliko) skutečnost, že pozemky, o jejichž vydání usilují, alespoň po část rozhodného období náležely do jejich historického majetku či do historického majetku jejich právního předchůdce, nikoliv však skutečnost, jakým způsobem svůj historický majetek před rozhodným obdobím nabyly, a že tohoto zákona nestanoví, jakou u či jakým způsobem tak má oprávněná osoba učinit, přičemž doktrína dospěla k závěru, že tuto skutečnost lze doložit zejména výpisem z veřejných knih, jinou u než výpisem z veřejných knih nebo jiným způsobem. Odvolacímu soudu vytýká, že rezignoval na povinnosti formulované v ustálené judikatuře Ústavního soudu a svým rozhodnutím

de facto

aproboval zavrženíhodné jednání totalitního státu v době nesvobody, který mu nevydané pozemky odňal. Podle názoru dovolatele nemůže obstát ani názor odvolacího soudu o neprokázání vlastnického práva opřený o argumentaci nabývání vlastnického práva intabulací, resp. mimořádnou vydržecí dobu v délce 30 let, neboť intabulace neplatila bezvýjimečně, přičemž však žalobce má za to, že z jím doložených důkazů lze učinit závěr o splnění podmínek vydržení, včetně uplynutí mimořádné vydržecí doby; i kdyby tato podmínka splněna nebyla, je námitka státu týkající se nesplnění podmínek vydržení v rozporu s dobrými mravy. Svoji argumentaci shrnul dovolatel tak, že při uplatnění nároku podle postačí prokázat, že nevydané pozemky náležely do jeho původního majetku, přičemž v řízení není třeba dokládat způsob jejich nabytí, že historické vlastnictví lze prokázat jakýmkoliv způsobem (a jakoukoli u), nejen výpisem z knihovní vložky č. 144, že „postačoval-li stav evidence ke spáchání majetkové křivdy žalobci, musí být prokázání tohoto stavu - nota bene při doložení dalších úředních listin prokazujících jeho vlastnické právo i s ohledem na použitý procesní postup tehdejších státních orgánů - dostatečné i k odčinění způsobené křivdy“, a že vykoupil-li stát předmětné pozemky od žalobce, byl (musel být) jejich vlastníkem. Navrhl, aby dovolací soud „změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že výrok I. rozsudku krajského soudu se mění tak, že se žalobci vydávají nevydané pozemky“, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V případě odmítnutí či zamítnutí dovolání dovolatel navrhl, aby o náhradě nákladů řízení bylo vzhledem ke složitosti otázek řešených v tomto řízení rozhodnuto podle

Účastnice řízení se ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť žalobci se v tomto řízení nepodařilo prokázat jeho vlastnické právo k dotčeným nemovitostem. Poukázala zejména na to, že předmětné pozemky byly v pozemkové knize vlastnicky připsány pro Hauptvereines Gustav Adolf Stiftung in Wien und Centralvorstandes in Leipzig, že tento stav trval až do zápisu y založené pod č. d. 902/1949 týkající se výkupu dotčených pozemků podle zákona č. 46/1948 Sb., že žalobce neprokázal, že tento subjekt byl jeho právním předchůdcem, že vlastnictví se nabývalo intabulací a že i držba nemovitého majetku, měla-li se považovat za pravou, musela být podle § 321 o. z. o. zapsána v pozemkové knize.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 ) - dále jen „ “, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupeným advokátem ( ) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle a a , neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek [výkladu pojmu „původní majetek registrovaných církví a náboženských společností“ užitého v , a a dalších ustanoveních a dále jakým způsobem lze doložit povinnost stanovenou v tohoto zákona], které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud výslovně vyřešeny, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce k otázkám formulovaným ad 1) a ad 2) není opodstatněné, a že jinak není podle přípustné, resp. trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

K otázkám dovolatele formulovaným ad 1) a ad 2):

Podle rozhodl-li pozemkový úřad podle tohoto zákona, může být věc projednána v řízení podle části páté . K řízení je v prvním stupni příslušný krajský soud.

, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb., stanoví v ustanovení § 1, že upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.

Pro účely tohoto zákona se podle § 2 písm. a) rozumí původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely

registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům.

V Důvodové zprávě k se mimo jiné uvádí: Definuje se pojem „původní majetek registrovaných církví a náboženských společností“ deklarující rozsah majetkové újmy, kterou církve a náboženské společnosti utrpěly v rozhodném období. Podle tohoto zákona se vydávají věci z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, které jsou v majetku státu a které se staly v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku skutečností uvedených v . Kromě věcí jsou v původním majetku registrovaných církví a náboženských společností zahrnuta i majetková práva a hodnoty v minulosti oprávněným osobám příslušející. Za původní majetek registrovaných církví a náboženských společností je považován jednak majetek registrovaných církví a náboženských společností jako samostatných právnických osob, jednak majetek právnických osob jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice a dalších právnických osob, které přispívaly k naplňování poslání registrovaných církví a náboženských společností zejména v obecně prospěšných aktivitách (nadace, spolky). Za původní majetek registrovaných církví a náboženských společností je považován rovněž majetek právních předchůdců právnických osob uvedených v předchozí větě.

Odborná literatura (srov. Jäger, P., Chocholáč, A.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář

. Praha: Wolters Kluwer, 2015, dostupný v systému ASPI) pak zastává názor, že toto ustanovení s ohledem na svůj text, ale i s ohledem na důvodovou zprávu a na kontext dosavadního restitučního zákonodárství (s významnou výjimkou ) dopadá svým vymezením toliko na majetek původně náležející církevním subjektům vlastnicky, nikoli z titulu veřejnoprávního užívání. Církevní subjekty byly za vlastníky jednotlivých nemovitých věcí považovány i ve smyslu zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, kdy byl povolován vklad vlastnického práva právě ve prospěch konkrétních církevních subjektů: „Za vlastníka lze zapsati fysickou nebo právnickou osobu, ať soukromého práva (spolek apod.), ať veřejného práva (obec, země, stát apod.)“.

Podle § 6 citovaného zákona (nazvaného Vydávání věcí Pozemkovým fondem České republiky a Lesy České republiky, s. p.) povinná osoba podle § 4 písm. a) a b) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

Znak utrpěné majetkové křivdy je přitom nutno přezkoumávat ve vztahu k věci, která je předmětem výzvy k vydání, a nikoliv již ve vztahu k osobě, která výzvu uplatnila (k tomu opětovně srov. Jäger, P., Chocholáč, A.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář

. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 129).

Podle § 9 odst. 1 citovaného zákona oprávněná osoba písemně vyzve povinnou osobu k vydání zemědělské nemovitosti do 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne. Ve výzvě oprávněná osoba označí zemědělskou nemovitost a uvede právní důvod nároku na její vydání podle tohoto zákona; k určení zemědělské nemovitosti postačí, je-li označena podle stavu v době, kdy se stala předmětem majetkové křivdy. Dále oprávněná osoba připojí u nebo jinak doloží, že zemědělská nemovitost náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností [písm. a)].

V citovaném ustanovení je stanovena jedna z povinných příloh výzvy k vydání věci, která je výrazem zásady, že důkazní břemeno ohledně splnění podmínek pro vydání je na oprávněné osobě. Oprávněná osoba ke své výzvě musí připojit u nebo jinak doložit, že nárokovaná zemědělská nemovitost náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Takovou u, která dokládá vlastnictví oprávněné osoby nebo jejího právního předchůdce, je 1) výpis z veřejných knih - [Jde především o výpisy z pozemkové knihy nebo desek zemských, které obsahují údaje o tom, kdo byl vlastníkem zemědělské nemovitosti po část rozhodného období. Úprava pozemkových knih a zápisů do nich se řídila zákonem č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách. Zápisy do pozemkové knihy prováděl soud a uplatňoval se u nich intabulační princip, tj. ztotožnění okamžiku nabytí či pozbytí práva s okamžikem jeho veřejné publicity v pozemkové knize. Tento princip se aplikoval do 1. ledna 1951, kdy nabyl účinnosti , (k tomu srov. Jäger, P., Chocholáč, A.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář

. Praha: Wolters Kluwer, 2015, dostupný v systému ASPI, a dále Kříž. J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013 s. 229-232)], 2) jiná než výpis z veřejných knih - jedná se o případy, kdy oprávněná osoba (nebo její právní nástupce) je sice ve veřejných knihách uvedena, ale ze zápisu na listu B vyplývá, že její vlastnické právo zaniklo před rozhodným obdobím (např. v letech 1939 - 1945), a 3) lze povinnost splnit jiným způsobem než předložením y (nelze tedy vyloučit i předložení svědeckých výpovědí, fotografií či zvukových a obrazových záznamů).

Z uvedeného vyplývá, že není správný názor dovolatele, že při uplatnění restitučního nároku podle a není třeba dokládat způsob nabytí zemědělských pozemků.

V posuzované věci bylo v řízení zjištěno, že předmětné pozemky vznikly z původních pozemků zapsaných v knihovní vložce č. 144 pozemkové knihy pro kat. území H. D., v níž je jako jejich původní vlastník zapsán „Hauptvereines Gustav Adolf Stiftung in Wien und Centralvorstandes in Leipzig“, tedy (přeloženo do českého jazyka) Gustavo-Adolfský spolek, že žalobce byl jejich držitelem (přičemž držba nebyla prokázána před datem 8. 10. 1922), a že pozemky vykoupil stát od žalobce bez náhrady na základě rozhodnutí o výkupu ze dne 2. 6. 1949 podle § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb.

Je tedy zřejmé, že žalobce žádným z jím navržených a provedených důkazů neprokázal, že ve vztahu k předmětným pozemkům je právním nástupcem Gustavo-Adolfského spolku, ani že tímto právním nástupcem je tzv. Jeronýmova jednota, která byla ustanovena v roce 1918 (a která je od vzniku Českobratrské církve evangelické v prosinci 1918 doposud jeho součástí - srov. z odborné literatury Kříž. J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 133), jinak řečeno, že předmětné pozemky vložil Gustavo-Adolfský spolek po roce 1918 - kdy jak žalobce sám tvrdí, měl tento spolek ukončit veškerou činnost „na našem území“ - do jeho majetku či do majetku Jeronýmovy jednoty, tedy že Gustavo-Adolfský spolek byl právním předchůdcem žalobce či Jeronýmovy jednoty.

Skutečnost, že předmětné pozemky byly státem vykoupeny od žalobce bez náhrady podle zákona č. 46/1948 Sb. sama o sobě nedokládá, že náležely do jeho původního majetku za situace, kdy v knihovní vložce č. 144 pozemkové knihy pro kat. území H. D. byl jako jejich původní vlastník zapsán „Hauptvereines Gustav Adolf Stiftung in Wien und Centralvorstandes in Leipzig“ a kdy žalobce byl v pozemnostním archu zapsán jako jejich držitel.

Otázka ad 3) formulovaná žalobcem - „Nebránil-li dřívější nesoulad ve státem vedené evidenci vlastníků nemovitostí způsobení majetkové křivdy oprávněné osobě, může být tento nesoulad nyní (po cca 70 letech) spravedlivým důvodem pro odmítnutí částečného odčinění takové majetkové křivdy?“ - přípustnost dovolání podle nezakládá, a to jednak proto, že není způsobilá zvrátit závěr založený na zjištění z pozemkové knihy, podle nějž byly nemovitosti až do jejich výkupu státem vlastnicky připsány „Hauptvereines Gustav Adolf Stiftung in Wien und Centralvorstandes in Leipzig“, a dále proto, že nepředstavují-li předmětné pozemky původní majetek žalobce, nebyla mu jejich odnětím státem způsobena majetková křivda ve smyslu a 6

Namítá-li dovolatel dále, že „z jím doložených důkazů lze učinit závěr o splnění podmínek vydržení, včetně uplynutí mimořádné vydržecí doby, a že i kdyby tato podmínka splněna nebyla, je námitka státu týkající se nesplnění podmínek vydržení v rozporu s dobrými mravy“, pak ve vztahu k těmto námitkám žádnou dovolací argumentaci - natož tu, jež by se vztahovala k obligatorním náležitostem dovolání podle – v dovolání nevznesl; dovolání tak v tomto ohledu trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě ( ) odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, a dovolání jakožto nedůvodné proto v souladu s zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle věty první, , a tak, že zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých účastnici řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž účastnice řízení nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde tak o paušální náhradu hotových výdajů podle , , ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ) ve výši 300,- Kč ( , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 7. 2018

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu