Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3468/2014

28

Cdo 3468/2014

ROZSUDEK

Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou

se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupeného JUDr. Pavlem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti žalované

Ďáblické rezidence s.r.o.

, IČ 283 87 481, se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Janovského 925/32, o

určení vlastnictví

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2014, č. j. -234, takto:

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 3. 9. 2013, č. j. -203, určil, že vlastníkem vyjmenovaných pozemků v katastrálním území Ď. je Česká republika, přičemž jejich správu vykonává Státní pozemkový úřad (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud shledal, že žalobce na základě , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), disponuje aktivní věcnou legitimací k tomu, aby se domáhal určení vlastnického práva státu k pozemkům, které byly v rozporu s , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), převedeny na jiné subjekty. Smlouvy, kterými měly být předmětné nemovitosti Pozemkovým fondem České republiky převedeny na třetí osoby, jsou přitom absolutně neplatné podle , , ve znění pozdějších předpisů, neboť jejich převodu bránil právě zákona o půdě. Žalovaná se tedy nikdy nestala vlastnicí těchto pozemků, naopak stát vlastnictví k nim nepozbyl, žalobě bylo proto třeba vyhovět.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2014, č. j. -234, k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud byl s obvodním soudem zajedno v tom, že zakládá žalobci aktivní legitimaci k podání žaloby na určení vlastnického práva České republiky k věci převedené z majetku státu v rozporu s zákona o půdě. Bylo však nutno mít rovněž na paměti, že v každém řízení o určovací žalobě podle , (dále též „ “), má věcnou legitimaci ten, kdo je účasten právního vztahu, o nějž v řízení jde. Usiluje-li žalobce o určení vlastnického práva České republiky, jež sama žalobu nepodala, musí tato vystupovat alespoň na straně žalované, neboť je vyloučeno, aby soud určil vlastnické právo osoby, která se řízení vůbec neúčastní. Pakliže Česká republika v nynějším řízení není přítomna, je zde dán nedostatek pasivní věcné legitimace, který vede k zamítnutí žaloby, a zároveň to znamená, že žalobce postrádá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jelikož Česká republika, o jejímž vlastnickém právu by mělo být soudem rozhodováno, nejsouc účastníkem daného řízení, by nebyla podle vázána výrokem rozsudku v něm vydaného. Odvolací soud proto nemohl než rozhodnutí soudu prvního stupně změnit a žalobu zamítnout.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dle odvíjí od tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené. Dovolatel se domnívá, že v je nad rámec upravena určovací žaloba

sui generis

, k jejímuž podání je žalobce bez dalšího aktivně věcně legitimován. Z daného ustanovení vyplývá, že Česká republika se zavázala plně akceptovat výsledek soudního řízení o určení vlastnického práva v její prospěch, čímž je založen nový důvod závaznosti soudního rozhodnutí pro neúčastníky řízení ve smyslu Žalobci se dále ve světle , který stanoví povinnost všech orgánů veřejné moci poskytovat oprávněným osobám součinnost s uplatněním jejich nároků, jeví protismyslné, aby Česká republika, která mu má být dle zákona nápomocna, stála na straně žalované. Nadto poukazuje na fakt, že Pozemkový fond České republiky v žalobě označil za vedlejšího účastníka, ten však výslovně odmítl do řízení v této pozici vstoupit, čímž nepřímo potvrdil, že rozhodnutí, jež soud v řešené kauze vydá, míní respektovat. Dovolatel se tudíž domnívá, že žaloba byla podána aktivně legitimovaným subjektem a že neoznačení České republiky jako žalované není nedostatkem předmětného návrhu, pročež dovozuje, že by Nejvyšší soud měl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce je nutno považovat za přípustné, neboť v něm nastíněná otázka výkladu v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena.

Vady řízení, k nimž v případě, že je dovolání shledáno přípustným, přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti ( ), nejsou dovolatelem namítány a z obsahu spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto v mezích vytyčených uplatněnou dovolací argumentací zaměřil na prověření správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.

Odvolací soud v napadeném rozsudku na předmětnou žalobu vztáhl požadavky, jež judikatura klade na žalobu podle ve znění účinném do 31. 12. 2013. Určovací žaloba ve smyslu posledně citovaného ustanovení je žalobou preventivního charakteru, jež má místo jednak tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu s tím, že k příslušné nápravě nelze dospět jinak, jednak tam, kde účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu, přičemž právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Tyto funkce určovací žaloby korespondují s podmínkou, aby na určení práva nebo právního vztahu byl naléhavý právní zájem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. ). Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu. Reálné možnosti soudního výroku o žalobě podle ve znění účinném do 31. 12. 2013 ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se přitom pojí též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat pouze v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu může být ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu, resp. rozsudky, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v , nebo jeden z případů, kdy tak stanoví zvláštní právní předpisy, je v souladu s závazný jen pro účastníky řízení (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. ).

Ačkoli žaloba dle není preventivní určovací žalobou ve smyslu ve znění účinném do 31. 12. 2013, nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, a její úspěšné podání tedy nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srovnej

mutatis mutandis

např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. ), odvolací soud nepochybil, pakliže výše nastíněné úvahy zohlednil i v přezkoumávané kauze. Směřuje-li totiž žaloba podaná v režimu k odstranění překážky uplatnění nároku na vydání věci z majetku státu, může tuto svou funkci plnit toliko za předpokladu, že bude výsledné rozhodnutí závazné též pro stát, jehož vlastnické právo je určováno (nemluvě již o tom, že by neexistence závaznosti rozhodnutí o této žalobě pro Českou republiku vyvolávala riziko rozporného určení vlastnictví k týmž nemovitostem v jiném řízení iniciovaném přímo státem). Ze znění citovaného předpisu se přitom nikterak nepodává, že by jím zákonodárce mínil bez dalšího rozšířit subjektivní meze závaznosti soudního rozhodnutí na Českou republiku i v případě, že v řízení není přítomna coby účastník. Jedná-li se o určení vlastnického práva České republiky k nemovitostem, nemá tato postavení vrchnostenského subjektu, nýbrž účastníka majetkoprávních vztahů, pročež musí být pokládána za nositele procesních základních práv (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. , body 16 a 17), a v souvislostech posuzované věci tudíž nelze akceptovat výklad, jenž by ji činil vázanou rozhodnutím vydaným v řízení, v němž neměla příležitost tato svá práva realizovat.

Jelikož jsou meze vázanosti osob soudním rozhodnutím vytyčeny zákonem, nemůže fakt, že Pozemkový fond České republiky odmítl vstoupit do řízení v pozici vedlejšího účastníka, přivodit rozšíření závaznosti rozhodnutí v tomto řízení vydaného na Českou republiku, a to tím spíše, že by stát daným určovacím výrokem nebyl vázán ani v případě, že by v řízení jako vedlejší účastník vystupoval, neb vůči němu pravomocný rozsudek závazným ve smyslu zásadně není (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. ). Nejvyšší soud konečně nespatřuje nic kontraintuitivního na tom, že by se stát účastnil řízení o určení svého vlastnického práva v pozici žalovaného, neb nesouhlasí-li Česká republika se svou účastí na straně žalující (kupříkladu proto, že se neztotožňuje s tvrzeným důvodem neplatnosti převodu sporných nemovitostí z jejího majetku do vlastnictví třetí osoby), jeví se přirozené zajistit její účastenství tím, že ji žalobce označí v žalobě jako žalovanou, čímž není nikterak popřena obecně deklarovaná povinnost orgánů veřejné moci poskytovat oprávněným osobám náležitou součinnost.

Dovolací soud z výše nastíněných důvodů dospěl k závěru, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež je dle jako nedůvodné zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. října 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu