Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3151/2025

28 Cdo 3151/2025-504

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Šlapanice u Brna, IČO 65341775, se sídlem ve Šlapanicích, Masarykovo náměstí 546/9, zastoupená JUDr. Milanem Dobešem, advokátem se sídlem v Brně, Jánošíkova 689/29, proti žalovaným: 1) město Šlapanice, IČO 00282651, se sídlem ve Šlapanicích, Masarykovo náměstí 100/7, zastoupeno Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, a 2)Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. , o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2025, č. j. -476, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „odvolací soud“) ze dne 16. 7. 2025, č. j. -476, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno – venkov (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. 2. 2024, č. j. -419, ve výrocích I a III, jimiž bylo určeno, že žalovaná 2) je vlastnictví pozemků parc. č. 3563/5, parc. č. 3564/1, parc. č. 3574/1 a parc. č. 3574/10, vše v k. ú. Šlapanice u Brna, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný 1). Z obsahu dovolání lze dovodit, že klade otázku, zda v důsledku aplikace , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, je možno retroaktivně usuzovat na neplatnost převodu předmětných pozemků realizovaného v režimu , o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně , o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí. Uvádí přitom, že se odvolací soud svými názory odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2024, sp. zn. .

3. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ “), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

4. Z judikatury Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že ustanovení svěřuje aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu o určení vlastnického práva státu oprávněné osobě, kterou je právnická osoba naplňující definiční znaky dle , a to za předpokladu, že věc, ohledně níž je vlastnické právo státu určováno, byla součástí původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Původním majetkem se pak dle ustanovení rozumí takový majetek, který byl alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; ) ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právních předchůdců. Žaloba podle pak není určovací žalobou ve smyslu , nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, a její úspěšné podání tedy nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. , či ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. ). Aktivní věcná legitimace oprávněné (církevní právnické) osoby k podání určovací žaloby přitom vyplývá z (neplatného) převodu či přechodu církevního majetku, jenž byl uskutečněn v rozporu s blokačními ustanoveními , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen – „zákon o půdě“), nebo , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ale případně též v rozporu s ustanovením , 2 , zapovídajícím převod či přechod věcí z původního historického církevního majetku na jiného i po účinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. , či ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. ).

5. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, že smysl § 29 zákona o půdě spočíval především v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , bod 25, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 132/2010, nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 149/2009, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 145/2011). Naplnění tohoto účelu přitom vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. , ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, ; již citovaný nález sp. zn. , bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 58/2011, nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 109/2017).

6. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektovaná i Nejvyšším soudem, pak připouští výjimečné prolomení omezení dispozic založeného § 29 zákona o půdě (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 21/2011, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. ), kdy v intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam tohoto ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví, je nutno současně konstatovat, že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími § 29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. ). Nejvyšší soud současně dovodil, že postačujícím důvodem k suspenzi účinků § 29 zákona o půdě nemůže být sama o sobě jen dobrá víra osoby, jež historický majetek církví měla nabýt na základě smluvního ujednání s Pozemkovým fondem České republiky, kdy následně katastrální úřad zapsal po předložení smlouvy, nerespektující § 29 zákona o půdě, do katastru nemovitostí vlastnické právo nabyvatele (k tomu přiměřeně srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. , ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. , a ze dne 25. 3. 2009, ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak zejm. nález ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. , bod. 33 a 35).

7. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že pozemky parc. č. 3563/5, parc. č. 3564/1, parc. č. 3574/1, a parc. č. 3574/10, vše v k. ú. Šlapanice u Brna, na základě smlouvy č. 1005990823 ze dne 28. 5. 2008 byly Pozemkovým fondem České republiky bezúplatně převedeny na žalovaného 1) v situaci, kdy převodu bránilo blokační ustanovení § 29 zákona o půdě, neboť šlo o původní majetek církve, přičemž zde nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o možnosti prolomení blokačních účinků § 29 zákona o půdě, uzavřel, že uvedená smlouva je absolutně neplatná, a nedošlo tak k platnému převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalovaného 1), nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Konkluze o absolutní neplatnosti převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům realizovaného v rozporu s blokačním ustanovením zákona o půdě se přitom prosadí i v režimu nabývání majetku postupem dle K námitce dovolatele o nepřípustné retroaktivitě pak nutno uvést, že neplatnost posuzovaného převodu zakládaly již dobové předpisy ( zákona o půdě), přičemž souladnost – svěřujícího žalobci aktivní věcnou legitimaci v projednávaném sporu ( ) – s ústavním pořádkem byla opakovaně konstatována i Ústavním soudem (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaný pod č. 96/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, body 94 a 176).

8. Vytýká-li dovolatel, že se odvolací soud nikterak nevypořádal s námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně či námitkou promlčení, pak k nastoleným tématům nevymezil předpoklady přípustnosti podaného dovolání. Neoznačil totiž žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, ohledně níž by uváděl, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem oproti jeho dosavadní rozhodovací praxi posouzena jinak ( ). V uvedeném rozsahu tedy dovolání není projednatelné ( ).

9. Předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve smyslu pak v projednávané věci naplněny nebyly, jestliže dovolatelem předestřená otázka (ne)platnosti převodu předmětných pozemků byla odvolacím soudem posouzena v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, již není důvodu měnit.

10. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

11. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( věty první o. s. ř).

12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalovaného 1) bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 3 700 Kč [srov. , ., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady ve výši 5 021,50 Kč. Žalované 2), která se k dovolání nevyjádřila pak žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení nevznikly.

13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 2. 2026

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu