Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 794/2017

28 Cdo 794/2017

U S N E S E N Í

Římskokatolické farnosti – prelatury Český Krumlov

České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 2.

městu Trhové Sviny

, IČ 002 45 551, se sídlem v Trhových Svinech, Žižkovo náměstí 32, a 3.

městysu Besednice

, IČ 002 45 798, se sídlem v Besednici, Náměstí 52,

o

určení vlastnického práva

, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. listopadu 2016, č. j. -210, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 6. 5. 2016, č. j. -154, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 6. 2016, č. j. -182, zamítl návrh žalobkyně na určení vlastnického práva žalované 1. k nemovitostem ve výroku vyjmenovaným (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Žalobkyně iniciovala dotčené řízení žalobou ve smyslu , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), s tím, že předmětné objekty náležely do původního majetku jejích právních předchůdců. Soud tomuto tvrzení přisvědčil, dále však konstatoval, že dané nemovitosti byly podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, přiděleny do vlastnictví Lesního družstva Trhové Sviny a Besednice pod podmínkou, že uvedené obce, jež společně spravovaly svůj lesní majetek na základě úmluvy z ledna 1938, toto družstvo založí a vstoupí do něj se vším dosavadním lesním jměním. Obce potvrdily převzetí nemovitostí dne 16. 12. 1949. Po zániku lesních družstev v 60. letech byl majetek převzat státem a posléze v souladu s i , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „ “), přešel do rovnodílného spoluvlastnictví žalovaných 2. a 3. Naznačenému přechodu vlastnického práva nebránil ani , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), respektive jeho , ve znění účinném do 31. 12. 2012.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 11. 2016, č. j. -210, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud označil za správný závěr, že v řešené věci byl proveden příděl majetku pod podmínkou ustavení lesního družstva, jež bylo v příslušném rozhodnutí označeno jako přídělce. Dne 16. 12. 1949 došlo k převzetí předmětných nemovitostí členy Společné správy lesů obcí Trhové Sviny a Besednice (vytvořené ujednáním z roku 1938), neboť družstvo v daném okamžiku dosud nevzniklo (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ). Podmínky přechodu majetku dle tak byly v řešené věci splněny, neboť příděl fakticky převzaly do svého hospodaření dotčené obce. Jak správně podotkl soud prvního stupně, zmíněnému přechodu nebyla na překážku ani blokace historického majetku církve provedená z důvodů, jež předestřel Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. .

Proti rozsudku krajského soudu podala dovolání žalobkyně, předně namítajíc, že odvolací soud chybně aplikoval na případ, v němž byly nemovitosti přiděleny do vlastnictví lesního družstva, jež v daném okamžiku neexistovalo a vzniklo teprve dodatečně (v červnu 1950), přičemž převzetí ve skutečnosti provedly obce, jež přídělci dotčeného majetku nebyly. Nelze přehlédnout, že proces přídělu zde směřoval k založení vlastnického práva lesního družstva, a nikoli obcí. Nepřiléhavým se jeví odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. , jež se týkalo situace, v níž zamýšlené lesní družstvo nevzniklo vůbec, obec byla označena za přídělce a jednotliví členové družstva se přídělů vzdali ve prospěch obce, což jsou okolnosti, které v posuzované kauze nenastaly. Ustanovení se dle svého účelu má vztahovat na případy, v nichž z formálních důvodů nebylo možné doložit vlastnictví obce k 31. 12. 1949, eventuálně v nichž byla konstituována vůle státu předat určitý majetek obcím formou přídělu, avšak tento záměr se nematerializoval v příslušných správních aktech. V posuzované věci nicméně stát zamýšlel přidělit pozemky lesnímu družstvu; dotčené obce přitom nemohou těžit z faktu, že uvedenou korporaci včas nezaložily a majetku se chopily samy.

Dovolatelka dále uvádí, že nabytí předmětných nemovitostí obcí dle bránil , neboť odlišně od případů, v nichž byl řešen majetek přecházející podle a prve zmíněného předpisu, zde mohlo k přechodu dojít nejdříve k 1. 7. 2000, kdy již byla blokační norma zakazující dispozice s historickým majetkem církví účinnou. Současně není možné přehlížet účinky , jenž je ve spojení s nutné teleologicky vyložit tak, že věci původně náležející církvím do vlastnictví obcí přejít nemohly. Nelze ani vést paralelu se sporem, v němž bylo vydáno rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , neboť , jehož účinky byly v onom případě řešeny, neobsahuje ustanovení podobné V přezkoumávané kauze jsou dány teleologické důvody pro vyloučení přechodu sporných pozemků na obce též tím, že právní předchůdci žalobkyně byli jejich vlastníky po mnoho staletí, zatímco obcím přináležely pouze po velmi krátkou dobu před jejich zrušením k počátku roku 1950, je proto zapotřebí v souladu s principem proporcionality poskytnout ochranu spíš žalobkyni než žalovaným 2. a 3. Nelze konečně přehlížet ani dikci , jenž hovoří o převodu či přechodu v rozporu s

Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně však přípustné není.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. , dovodil, že na obec mohly přejít v souladu s i pozemky, jež měly být podle původního záměru přiděleny lesnímu družstvu, které ovšem řádně nevzniklo. Ač je pravdou, že tento závěr prve vyslovil za určitých specifických skutkových okolností, posléze jej do značné míry zobecnil (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. ), přihlížeje k tomu, že i výklad předpisů upravujících proces restituce obecního majetku (k restitučnímu charakteru a srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. , nebo jeho rozsudek ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. ) prostupuje výkladový princip

in favorem restitutionis

(viz kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. , a ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. ), pročež určité dobově podmíněné deficity v postupu orgánů při přidělování majetku, jenž byl po roce 1989 územním samosprávným celkům navracen, v poválečném období nemohou jít k tíži obcím, směřoval-li příděl materiálně do jejich hospodářské sféry. Právě tak tomu bylo i v řešené věci, v níž držbu přídělu převzali zástupci Společné správy lesů obcí Trhové Sviny a Besednice s tím, že (jak zdůrazňuje sama žalobkyně) jediným možným pochybením na straně uvedených obcí bylo potenciálně opožděné vytvoření lesního družstva, do nějž měl být dle rozhodnutí přídělového orgánu předmětný majetek v posledku vložen.

Odlišně od dovolatelky má dovolací soud za to, že byl-li judikaturou dovozen přechod majetku na obce na základě v případech, v nichž lesní družstvo nevzniklo vůbec, tím spíše je třeba umožnit naznačený přechod tam, kde lesní družstvo tvořené obcemi, jimž byl dotčený majetek přídělovým orgánem pod podmínkou založení této korporace předán, vzniklo dodatečně (po 31. 12. 1949). Popsaný výklad koresponduje intenci zákonodárce, jenž mínil obnovit vlastnické postavení obcí i tehdy, byly-li pozemky obci přiděleny pod podmínkou vytvoření družstva, jež na nich bude hospodařit (srovnej důvodovou zprávu k , kterým se mění , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů), což je ve své podstatě i případ nyní řešený, neboť Ministerstvo zemědělství v rozhodnutí ze dne 23. 7. 1949 o přidělení sporných nemovitostí stanovilo, že „výše uvedené pozemky se přidělují pod podmínkami, že utvoříte les. družstvo z obcí Trhové Sviny a Besednice“ a „vstoupíte do tohoto družstva obcí se vším dosavadním lesním kmenovým jměním a majetkem“. Ač tedy přídělové rozhodnutí jako o přídělci formálně hovořilo o dosud nevzniklém Lesním družstvu Trhové Sviny a Besednice, je přiléhavé usuzovat, že směřovalo k přidělení majetku dotčeným obcím s podmínkou založení řečené právnické osoby. Převzetí pozemků obcemi pak za daných okolností nebylo aktem svémocného chopení se držby, nýbrž řádnou realizací procesu přídělu. Lze proto uzavřít, že odvolacím soudem formulovaný závěr o přechodu vzpomínaných pozemků na žalované 2. a 3. dle obstojí navzdory předestřeným dovolacím námitkám coby korektní.

Jde-li o otázku, zda mohl na obec sporný majetek přejít, přestože podléhal zákazu dispozic obsaženému v , ve znění účinném do 31. 12. 2012, podotýká dovolací soud předně, že neshledává v kontextu řešené kauzy přesvědčivým poukaz dovolatelky na , neboť přechod věci do vlastnictví obce toto ustanovení vylučovalo toliko v případě, že byl přede dnem účinnosti zákona uplatněn restituční nárok na její vydání v režimu zvláštního předpisu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. , ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. , či ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. , srovnej též usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. , ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , a ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. ). Tak tomu arci v řešené při být nemohlo, neboť k přijetí umožňujícího vznesení nároku církví jakožto někdejší vlastnicí dotčených pozemků došlo až řadu let po 1. 7. 2000, tj. dni, kdy měl na obce přejít majetek vymezený v Zakotvení blokačního režimu v , jenž v době rozhodné pro posouzení řešeného přechodu účinnou součástí právního řádu byl, pak nelze stavět naroveň uplatnění restitučního nároku ve smyslu Jak již Nejvyšší soud vyložil ve svém rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , legitimní očekávání církví existující před přijetím se podle jeho názoru upínalo k vydání restitučního předpisu, nikoli již k tomu, že bude naturálně vydáno maximální množství blokací dotčených statků, neboť problém rozsahu a povahy restituce zůstával předmětem diskrece zákonodárce (bylo-li by možné konstruovat legitimní očekávání církví, že jim budou vydány jednotlivé konkrétní objekty z jejich historického majetku, jevila by se nemístnou zdrženlivosti soudů, jež vyčkávaly aktivity zákonodárného sboru a zdráhaly se samy zjednat průchod nárokům církevních právnických osob na vydání věcí, které jim v minulosti náležely, bez zákonného rámce, jenž by stanovil, jaká část majetku se navrátí

in natura

a za jakou bude poskytnuta finanční kompenzace; právě uměřený přístup soudů však byl opakovaně judikaturou aprobován, srovnej např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. ). Vzhledem k tomu, že zákonodárce nebyl povinen zahrnout přídělový majetek obcí mezi předměty naturální restituce v rámci majetkového vyrovnání s církvemi, a i kdyby tak učinil, nemusely být veškeré statky do tohoto okruhu náležející oprávněnými osobami nutně nárokovány, jevilo by se paušální vyloučení přechodu dotčeného majetku na obce (nehledě na to, že mu neskýtá dle svého textu oporu ani , ani ) následkem vůči obcím obtížně akceptovatelným a jdoucím podstatně nad rámec výkladu, který soudy volily při aplikaci jiných právních předpisů o zmírňování historických majetkových křivd (v souladu s nímž, jak shora naznačeno, přechodu dle bránily jen skutečně vznesené restituční nároky).

Již ve svých dřívějších rozhodnutích Nejvyšší soud rovněž podotkl, že neshledává potřebu výkladové extenze zákazu převodů majetku původně náležejícího církvím na přechody vlastnického práva na obce v režimu , neboť dotčená změna v osobě vlastníka nikterak neumenšovala majetkový substrát využitelný pro naturální restituci, poněvadž příslušné objekty i po tomto přechodu zůstávaly blokovány a obce, z jejichž majetkové sféry tudíž nemohly být platně převedeny, byl zákonodárce v mezích svého politického uvážení oprávněn učinit povinnými osobami. Pakliže při tvorbě dané řešení nezvolil, není to důvod pro zpětné přehodnocení interpretace zákonných podmínek přechodu majetku dle , respektive dalších předpisů jej novelizujících (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/2017, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. , a ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. ). S tímto výkladem se v nedávné době ztotožnil též Ústavní soud, jenž v usnesení ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. , vyzdvihl, že „zatímco využívá konstrukci přechodu (viz již jeho název), blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje

ius disponendi

toliko pro případy převodu“. Ač nelze upřít jistou přiléhavost dovolatelčině argumentu, dle něhož byli její právní předchůdci vlastníky řešených pozemků v minulosti podstatně déle než žalované obce, sluší se uvést, že zájmy účastníků zde není přiléhavé stavět podobným způsobem do kontrapozice. Jak již bylo řečeno výše, přechodem pozemků do vlastnictví obcí coby přídělového majetku ve smyslu , jenž nastal

ex lege

k 1. 7. 2000 – a právě z hlediska tohoto časového bodu je nutné provádět výklad dotčeného zákonného ustanovení –, nebyla popřena jejich restituovatelnost církvi, jíž byly před provedením přídělu odňaty postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. Nazíráno prizmatem onoho rozhodného okamžiku pak není přesvědčivých důvodů zodpovědět kladně otázku, zdali legálnímu přechodu sporného majetku na žalované 2. a 3. při splnění podmínek upravených byla na překážku skutečnost, že dotčené nemovitosti historicky původněji přináležely církevním právnickým osobám, byl-li případný nárok těchto subjektů (respektive jejich právních nástupců) na vydání vzpomínaných statků s ohledem na absenci zákonného rámce pro jeho uplatnění v té době dosud zcela hypotetický.

Co se týče argumentace textem , postačí dodat, že nejen Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. , či rozsudku ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , ale též Ústavní soud v usnesení ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. , zdůraznily, že smyslem citovaného ustanovení nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného , nýbrž toliko překlenutí dříve konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno. Z jeho znění tudíž nelze vyvozovat důsledky ohledně rozsahu majetku, jenž měl v předcházejícím období přejít do vlastnictví obcí či krajů.

Se zřetelem ke shora uvedenému Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dovolání nastolené otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou judikaturou, od níž není důvodu se odchylovat, a dovolání žalobkyně tudíž muselo být dle , věty první, odmítnuto pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 8. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu