Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3736/2020

28 Cdo 3736/2020-341

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, identifikační číslo osoby (IČO): 004 08 026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupený JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze, Těšnov 1059/1, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti městské části Praha 14, IČO: 002 31 312, se sídlem v Praze 9, Bratří Venclíků 1073, jako vedlejší účastnice na straně prvního žalovaného, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2020, č. j. -316, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 3. 2019, č. j. -264, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 12. 6. 2019, č. j. -287, a ze dne 26. 9. 2019, č. j. -301, jímž byla zamítnuta žaloba [podaná s odkazem na ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “] na určení, že druhá žalovaná je vlastníkem tam označených pozemků a stavby v katastrálních územích Hloubětín a Hrdlořezy (výrok I rozsudku odvolacího soudu); zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II až IV rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud uzavřel, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo na žalovaného 1) dle ustanovení , resp. , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen jako „ “), přičemž tyto přechody nejsou dotčeny (blokačním) ustanovením , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ “). V případě pozemků parc. č. 1359/1 a 1360 v katastrálním území Hloubětín byly splněny všechny podmínky pro přechod vlastnického práva dle ; byť se žalovanému 1) nepodařilo prokázat intenzivní hospodaření s těmito pozemky, nelze to na něm ani vyžadovat nejenom s ohledem na jejich veřejnoprávní ochranu (jako přírodní chráněný výtvor), když běžná údržba (správa) těchto pozemků ze strany obce byla realizována. Také vlastnické právo k pozemkům parc. č. 271/1, 271/29, 271/31, 272/32 a 272/33 v katastrálním území Hrdlořezy přešlo na žalovaného 1) dle ustanovení ; hospodaření národního výboru a posléze hlavního města Prahy s těmito pozemky měl odvolací soud za prokázané smlouvami o dočasném užívání pozemku uzavřených s fyzickými osobami (zahrádkáři). Provedl-li soud prvního stupně některé z důkazů z vlastní iniciativy, postupoval dle odvolacího soudu v intencích ustanovení

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také i jen jako „dovolatel“) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, resp. na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně namítá (poukazuje přitom i na interpretační zásadu ex favore restitutionis), že nebyly naplněny předpoklady přechodu vlastnického práva podle na žalovaného 1) jak ve vztahu k pozemkům parc. č. 1359/1 a 1360 v katastrálním území Hloubětín (dále i jen jako „pozemky bývalé bažantnice“), tak ve vztahu k pozemkům parc. č. 271/1, 271/29, 271/31, 271/32 a 271/33 v katastrálním území Hrdlořezy (dále i jen jako „pozemky zahrádkářské kolonie“). S pozemky bývalé bažantnice dle dovolatele hlavní město Praha ani příslušný výbor v rozhodném období nehospodařily, resp. faktické hospodaření nebylo v řízení prokázáno; nelze dle dovolatele na požadavek ustanovení , spočívající ve faktickém hospodaření s majetkem, rezignovat s odkazem na veřejnoprávní ochranu pozemků. Oporu v dokazování pak dle dovolatele nemá ani implicitní závěr odvolacího soudu o „neintenzivním“ hospodaření s těmito pozemky; navíc je v těchto závěrech napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Jelikož důkazní břemeno o naplnění podmínek pro přechod vlastnického práva tíží žalovaného 1), mělo být za této situace žalobě ohledně určení vlastnického práva k pozemkům bývalé bažantnice vyhověno. Faktické hospodaření pak nebylo dle dovolatele prokázáno ani ve vztahu k pozemkům zahrádkářské kolonie, neboť smlouvy o dočasném užívání těchto pozemků z rozhodného období nebyly předloženy žalovaným 1), nýbrž získány soudem prvního stupně z jeho vlastní iniciativy, což je postup nepřípustný, pročež k takto provedeným důkazům nelze přihlížet; nadto se tak stalo teprve po koncentraci řízení. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se určuje vlastnické právo žalované 2) k pozemkům bývalé bažantnice a pozemkům zahrádkářské kolonie, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu (bez zřetele na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon o půdě) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány zákona o půdě, přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli; skutečnost, že při přijímání bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v tohoto zákona nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. ).

Na základě teleologicky opodstatněné analogie (motivované snahou poskytnout církevním právnickým osobám efektivní prostředek pro odklizení překážek bránících uplatnění nároku na vydání majetku, který z právního hlediska nadále náleží státu, i tam, kde protiprávnost nespočívá v porušení zákonné blokace historického majetku církví, ale v jeho chybné evidenci coby vlastnictví veřejnoprávních korporací na základě tvrzeného, avšak dle zákona neproběhnuvšího přechodu) je však umožněno oprávněným církevním právnickým osobám ve sporech vedených podle ustanovení namítat nejen porušení a , nýbrž i zpochybnit existenci předpokladů přechodu majetku na obce podle (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. , ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. , ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. , ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , či usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ).

K přechodu vlastnického práva na obce dle ustanovení je pak třeba – kromě existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (o splnění těchto podmínek nebylo v posuzované věci sporu) – též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. ). Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Zajisté přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. i dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. ). Znaky pojmu hospodaření tak může naplňovat i přenechání věci do nájmu, případně do jiného dočasného užívání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. ).

Ve vztahu k pozemkům parc. č. 271/1, 271/29, 271/31, 271/32 a 271/33 v katastrálním území Hrdlořezy bylo v řízení prokázáno, že žalovaný 1) s těmito pozemky hospodařil, k důkazu provedenými smlouvami o dočasném užívání těchto pozemků v letech 1977 až 1991 (a tedy i v období rozhodném pro přechod vlastnického práva dle ustanovení Sb). Dovolatel svou argumentaci, že hospodaření žalovaného 1) s těmito pozemky prokázáno nebylo, opírá o tvrzení, že k předmětným smlouvám neměly soudy přihlížet, jestliže nebyly předloženy účastníkem řízení (žalovaným 1/, jenž sice v řízení tvrdil, že s pozemky hospodařil, nicméně předložil jen smlouvy od roku 1996 s tím, že starší smlouvy byly již skartovány), nýbrž společností URBIA s. r. o. k žádosti soudu prvního stupně učiněné z vlastní iniciativy. Byť jde v uvedeném směru o námitku vady řízení (k nímž Nejvyšší soud přihlíží toliko u přípustného dovolání; srov. věty druhé ), sluší se uvést, že ustanovení , jehož meze byly dle dovolatele překročeny, v odstavci 2 přímo předpokládá i pro sporné řízení oprávnění soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. O takový případ jde i v posuzované věci, kdy žalovaný 1) v řízení tvrdil, že tyto pozemky tvořily zahrádkářskou kolonii a byly pronajaty, nicméně současně uváděl, že smlouvy starší roku 1996 již byly skartovány a nemůže je proto předložit jako důkaz. Bez významu jsou pak následující úvahy dovolatele o tom, zda předmětné smlouvy nebyly soudu předloženy až po okamžiku koncentrace řízení (a kdy přesně ke koncentraci řízení došlo), neboť pro oprávnění soudu provést jiný, než účastníky navržený důkaz je rozhodující, zda tento důkaz vyplynul ze spisu do okamžiku koncentrace řízení (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 28/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z literatury např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, komentář k ); v posuzované věci žalovaný 1) tvrdil skutečnosti, z nichž vyplývala existence smluv o dočasném užívání těchto pozemků k okamžiku účinnosti již v dřívějším průběhu řízení (viz kupř. i vyjádření žalovaného 1/ ze dne 19. 1. 2017, založené na č. l. 122 spisu). [Nelze tak přisvědčit ani námitce dovolatele, že tímto postupem soudu v řízení, potažmo napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.]

Nastoluje-li dovolatel ve vztahu k pozemkům parc. č. 1359/1 a 1360 v katastrálním území Hloubětín otázku, zda lze upustit od požadavku prokázání faktického hospodaření s nemovitostmi v době účinnosti s ohledem na jejich veřejnoprávní ochranu, nemůže tato otázka založit přípustnost dovolání. Při zkoumání přípustnosti dovolání nelze totiž přehlédnout, že rozhodnutí odvolacího soudu primárně vychází ze soudem učiněného zjištění, dle něhož pozemky bývalé bažantnice nebyly z hlediska údržby zanedbanými a žalovaný 1) je fakticky obhospodařoval (prováděl na nich „běžnou údržbu“). Závěr, že by snad mělo být úplně upuštěno od prokazování hospodaření s pozemky ve smyslu pak odvolací soud ani nevyslovuje (jestliže podpůrně toliko uvádí, že nelze na žalovaném 1/ vyžadovat prokázání hospodaření s pozemky „nad rámec běžné údržby“). Kritizuje-li pak dovolatel i skutková zjištění odvolacího soudu stran hospodaření žalovaného 1) s pozemky bývalé bažantnice, jde o argumentaci, jež v dovolacím řízení relevantní není, neboť nenaplňuje (jediný) způsobilý dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. ). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle pak není ani takové zpochybnění právního posouzení věci, jež vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z výše uvedeného se současně podává, že napadené rozhodnutí není v rozporu ani s dovolatelem současně odkazovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. , a ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. , a ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. ), dle níž jedním z předpokladů přechodu vlastnického práva dle ustanovení je i faktické hospodaření obce s předmětným majetkem; soudy nižších stupňů se totiž i naplněním tohoto kritéria zabývaly a dospěly k závěru, že žalovaný 1) s nemovitostmi, ohledně nichž se žalobce domáhá určení vlastnického práva žalované 2), ke dni účinnosti fakticky hospodařil.

Zpochybnit napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže ani poukaz dovolatele na pravidlo výkladu restitučních předpisů ex favore restitutionis, který nemůže soudy vést k tomu, aby vybočily ze zákonného rámce majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi či modifikovaly rozsah blokace majetku církvím původně náležejícího coby předpokladu restitučního procesu. Restituční zákonodárství bylo směřováno ke zmírnění toliko některých majetkových křivd a bylo věcí zákonodárce, jaký rozsah (z hlediska osobního, věcného či časového) a způsob (vydání věcí in natura, poskytnutím náhrady finanční) zmírnění majetkových křivd stanoví (k tomu srov. i důvody plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. 177/2013 Sb.).

Konečně, na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani prostřednictvím té námitky dovolatele, kterou napadenému rozhodnutí vytýká jeho nepřezkoumatelnost, jež takto vystihuje vadu řízení, přičemž (jak bylo již výše uvedeno) ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. větu druhou ). Sluší se však uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu vytýkanou vadou ani netrpí (nepřezkoumatelné není), pakliže je z jeho odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení ) nebylyna újmu uplatnění práv dovolatele (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ).

Byť pak dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k té jeho části, kterou bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva žalované 2) ohledně dalších nemovitostí (nad rámec pozemků bývalé bažantnice a pozemků zahrádkářské kolonie) žádnou dovolací argumentaci nevznáší. Proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech odvolacího řízení je pak přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením

Z výše uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání v jeho celém rozsahu, jež proto Nejvyšší soud odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a Byť se u hlavního města Prahy (žalovaného 1/) presumuje personální vybavení dostatečné k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit své zájmy bez pomoci advokátů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. , body 119 a násl., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. , ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. , a ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. ), v posuzované věci lze shledat náklady žalovaného 1) na podání vyjádření prostřednictvím advokáta účelnými, jde-li zde o věc vymykající se běžné agendě hlavního města Prahy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. ). Proto, bylo-li dovolání žalobce odmítnuto, patří k nákladům žalovaného 1) odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [ , ., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právního služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč ( ) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 714 Kč. Žalované 2) ani vedlejší účastníci na straně žalovaného 1) žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stánkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 3. 2021

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu