Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1358/2018

28 Cdo 1358/2018-119

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

hlavnímu městu Praze

, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, 2.

městské části Praha – Čakovice

, IČ 002 31 291, se sídlem v Praze 9, náměstí 25. března 121/1, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, a 3.

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2017, č. j. -102, t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2017, č. j. -102, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. srpna 2017, č. j. -77,

se

ruší

a věc

se

soudu prvního stupně

vrací

k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 7. 8. 2017, č. j. -77, zamítl žalobu na určení, že žalovaná 3. je vlastnicí vypočtených pozemků v katastrálním území Třeboradice (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.). Žalobkyně se domáhala určení trvajícího vlastnictví státu na základě , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. (dále jen „ “), s tvrzením, že žalovaný 1. nikdy nenabyl vlastnické právo ke sporným nemovitostem dle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „ “). Soud dovodil, že na tento případ citované ustanovení aplikovat nelze, neboť oprávněné osoby vybavuje legitimací k podávání určovacích návrhů toliko tam, kde došlo k porušení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), ve znění účinném do 31. 12. 2012, nebo , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „ “), ve znění účinném do 31. 12. 2012. Přechodem podle k porušení blokačních ustanovení dojít nemohlo, pročež žalobkyně k uplatnění požadavku na určení vlastnického práva státu není legitimována.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2017, č. j. -102, rozhodnutí soudu první instance k odvolání žalobkyně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud ve shodě se soudem obvodním konstatoval, že přechodem majetku na základě nemohl být porušen , a to jednak proto, že posléze citované ustanovení hovoří toliko o

převodech

historického majetku církví, jednak vzhledem k tomu, že nabylo účinnosti až po dni, kdy vyvolal přechod vlastnického práva na obce. Žalobkyně by se mohla určení vlastnického práva státu dožadovat, byly-li by zemědělské pozemky na jiný subjekt převedeny v rozporu se zákonem stanovenou blokací. Pakliže ovšem namítá nesplnění podmínek , „neuplatňuje zákonný důvod“ uvedený v Odvolací soud přesto ke splnění zmíněných předpokladů přechodu podotkl, že vlastnické právo České republiky k 24. 5. 1991 bylo jednoznačně dáno, stejně jako existence práva hospodaření národního výboru, jehož práva a povinnosti přešly na hlavní město Prahu k 23. 11. 1990. Za nepochybné městský soud pokládal i to, že „pozemky jsou zemědělsky využívány s trvajícím druhovým určením orná půda“, jak uvedla sama žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Dovolatelka předně považuje za nesprávný názor, že není oprávněna domáhat se určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům dle , neboť podle dosavadní judikatury je zkoumání, zda byly naplněny podmínky přechodu ve smyslu , významné i v řízeních o určovacích žalobách církevních právnických osob. Odvolací soud přitom zcela rezignoval na posouzení přinejmenším jednoho ze zákonných předpokladů řešeného přechodu, a to faktického hospodaření obce s dotčenými věcmi ke dni 24. 5. 1991 (strohé konstatování o aktuálním využití pozemků v tomto směru zjevně nepostačuje). Za hodný zdůraznění pokládá dovolatelka i fakt, že je to obec, kdo nese důkazní břemeno, pokud jde o naplnění jednotlivých skutkových podstat, od nichž odvíjí své vlastnické právo ke sporným pozemkům. Z těchto důvodů žalobkyně žádá, aby Nejvyšší soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání podala vyjádření žalovaná 2., jež připomíná, že řešeným přechodem nemohlo dojít k porušení a že v je aktivní legitimace oprávněných osob spojena právě a jen s porušením zákonného blokačního režimu. Dovolání proto navrhuje odmítnout.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně je přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda může oprávněná osoba ve smyslu v řízení dle citovaného předpisu namítat nesplnění podmínek přechodu majetku na obce. Ačkoli zmíněné ustanovení podle svého textu výslovně vybavuje církevní právnické osoby aktivní legitimací k podání žaloby na určení vlastnického práva státu k jejich historickému majetku toliko v případě porušení , ve znění účinném do 31. 12. 2012, a , ve znění účinném do 31. 12. 2012, dovolací soud na základě teleologicky opodstatněné analogie (motivované snahou poskytnout oprávněným osobám efektivní prostředek pro odklizení překážek bránících uplatnění nároku na vydání majetku, který z právního hlediska nadále náleží státu, i tam, kde protiprávnost nespočívá v porušení zákonné blokace historického majetku církví, ale v jeho chybné evidenci coby vlastnictví veřejnoprávních korporací na základě tvrzeného, avšak dle zákona neproběhnuvšího přechodu) umožňuje církevním právnickým osobám ve sporech vedených v režimu posledně citovaného ustanovení nejen namítat porušení blokačních ustanovení, nýbrž i zpochybnit existenci předpokladů přechodu majetku na obce podle (viz zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. , a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. , dále srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ).

I v nynější při je proto nezbytné, aby se soudy zabývaly otázkou, zda byly splněny veškeré znaky relevantní skutkové podstaty přechodu vlastnického práva na žalovaného 1., přičemž se sluší zdůraznit, že v souladu se základním pravidlem dělení důkazního břemene v občanském soudním řízení sporném, dle něhož je na tom, kdo se dovolává účinků pro sebe příznivé právní normy, aby prokázal její skutkové podmínky (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. , či ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. , případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , dále viz také Macur, J.

Důkazní břemeno v civilním soudním řízení

. Brno: Masarykova univerzita, 1995. s. 31, či Lavický, P.

Důkazní břemeno v civilním řízení soudním

. Praha: Leges, 2017. s. 144–145), je to obec, jež tvrdí, že nabyla sporné nemovitosti ve shodě s , potažmo též další účastníci řízení, kteří toto její procesní stanovisko podporují, kdo musí mimo rozumnou pochybnost prokázat skutečnosti, na jejichž základě mělo ke zmíněnému přechodu dojít (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. ), a to i v řízení zahájeném žalobou církevní právnické osoby podle (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. , nebo již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Soud prvního stupně se v posuzované kauze naplněním předpokladů přechodu dle nikterak nezabýval, soud odvolací pak vyslovil toliko rudimentární úvahu ve druhém odstavci na straně 5, v níž není srozumitelně a s oporou v učiněných skutkových zjištěních prověřeno zejména splnění třetí podmínky nabytí vlastnického práva obcí na základě posledně citovaného ustanovení (srovnej krom jiných rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. , či ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. , respektive jeho usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. , a ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. ), totiž existence faktického hospodaření obcí s dotčenými pozemky ke dni účinnosti (žalobkyní tvrzený způsob využití pozemků v současnosti, navíc bez určení identity jejich uživatele, o této okolnosti pochopitelně ničeho nevypovídá). Právní posouzení věci soudy obou stupňů je tedy nesprávné, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než jejich rozsudky podle i 2 zrušit a věc vrátit Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

Soudy jsou podle , části věty první za středníkem, ve spojení s vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 10. 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu