Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1240/2017-400

28 Cdo 1240/2017-400

U S N E S E N Í

V. J.

Z. O.

, zastoupenému městem Otrokovice jako opatrovníkem, v řízení zastoupenému JUDr. Josefem Čejkou, advokátem se sídlem v Otrokovicích, nám. 3. května 1606,

o zaplacení 535 606,50 Kč s příslušenstvím

,

vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 20. září 2016, č. j. -377, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. července 2015, č. j. -264, v části, jíž tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 15 402 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zatímco v části, jíž bylo žalobě vyhověno i co do částky 450 000 Kč, rozsudek změnil tak, že se v uvedeném rozsahu žaloba zamítá (výrok II); přitom rozhodl i o náhradě nákladů řízení (výroky III, IV a V).

Proti výroku pod bodem II, jímž byla změnou rozsudku soudu prvního stupně zamítnuta žaloba co do částky 450 000 Kč, a na něm závislým nákladovým výrokům III a IV podal žalobce dovolání.

Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení věty první, odst. 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť není přípustné; rozhodl tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vypočtených v ustanovení a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení , jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy by dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.

Rozsudek dovolacího soudu, v dovoláním dotčeném rozsahu, spočívá na závěru, že žalobce neprokázal, že žalovanému v souvislosti s účastníky uzavřenou kupní smlouvou (jež byla pro duševní poruchu žalovaného již dříve shledána neplatnou; , , ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“) poskytl žalovanému částku 450 000 Kč, což je skutkové zjištění – výsledek celkového hodnocení provedených důkazních prostředků, včetně dovolatelem akcentované kvitance o zaplacení kupní ceny (co do pravdivosti obsahu této y však dalšími důkazními prostředky účinně zpochybněné), kdy při hodnocení důkazů odvolací soud postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v ustanovení ( ).

Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu se odvolací soud nezpronevěřil ani při řešení procesní otázky důkazní povinnosti (důkazního břemene) účastníků ve sporu. Potřebnost, tedy okruh rozhodujících skutečností, je určována hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. , publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1998, str. 372). V případě, kdy účastník popře pravost, resp. správnost soukromé y, pak účastníka, který tuto u předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost (břemeno důkazní); tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé y

(srov. např.

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4.

1996, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 22, ročník 1997; dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. , ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. , nebo ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. ).

Kvitance (potvrzení věřitele o plnění; § 569 obč. zák.) je pak jedním z důkazů, které mohou vést ke skutkovému závěru o uhrazení částky věřiteli, přičemž však i tento důkaz hodnotí soud podle zásady volného hodnocení důkazů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. ), tedy podle své úvahy, a to jak jednotlivě tak ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci ( ). Kvitance je dozajista důležitou u, kterou lze doložit, že dluh byl splněn; není však nezvratným důkazem o splnění a s jejím vystavením zákon nespojuje žádnou fikci ani právní domněnku o zaplacení, které by přesouvaly důkazní břemeno toho, kdo tvrdí poskytnutí plnění, na protistranu (k tomu srovnej též výklad k – Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kolektiv I, II, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, s. 1671 – 1672). Na hodnocení správnosti (pravdivosti) kvitance v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zde nemění ničeho ani úřední ověření podpisu, tedy tzv. legalizační doložka, na kterou dovolatel též poukazuje, jež je veřejnou u osvědčující toliko pravost podpisu [srov. a , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) a a ], která však v projednávané věci zpochybněna nebyla.

S rozhodovací praxí, na kterou dovolatel poukazuje a dle níž samotné popření pravdivosti kvitance věřitelem nemá za následek vznik důkazní povinnosti dlužníka ohledně pravdivosti kvitance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. ), je napadené rozhodnutí odvolacího soudu bezesporu také konformní. Dovolatelem předestřená rozhodovací praxe se týká situací, v nichž byla pravdivost kvitance popřena pouhým tvrzením věřitele (žalovaného), což podle rozhodovací praxe nepostačuje, neboť ten, kdo popírá pravdivost kvitance, musí pro svoje tvrzení nabídnout také důkazy, které pak soud spolu s ostatními důkazy včetně sporné y vyhodnotí podle zásady volného hodnocení důkazů. Naproti tomu ve věci nyní projednávané odvolací soud závěr o nepravdivosti (nesprávnosti) kvitance nezaložil toliko na tvrzení žalovaného popírající správnost kvitance, nýbrž právě na celkovém hodnocení důkazů dle zásad vyjádřených v , zahrnujícím i další provedené důkazy – v prvé řadě znalecký posudek o duševním stavu žalovaného v době vydání potvrzení (a uzavření smlouvy, jíž bylo potvrzení, ač obsahově oddělitelnou, součástí; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. ), dále pak např. i výpovědi obou účastníků, konfrontované s obsahem dalších svědeckých výpovědí.

V návaznosti na bezpečné zjištění o existenci duševní poruchy žalovaného v rozhodné době a jejím vlivu na schopnost žalovaného posoudit následky svého jednání a ovládnout jej (kdy soud primárně vycházel z odborných závěrů znaleckého posudku, jež ovšem – způsobem předvídaným v – hodnotil i ve spojitosti s dalšími důkazními prostředky; i v tomto směru jde pak o závěr skutkový) nemůže být napadený rozsudek v rozporu ani s rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce tzv. důkazního standardu při prokazování (ne)platnosti právních úkonů (právního jednání) osob jednajících v duševní poruše (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. ), tím méně pak s dovolatelem odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. , jež za jistých okolností stanoví i limity nižší, přičemž v nyní posuzované věci – dle skutkových závěrů odvolacího soudu – jde o stav praktické jistoty, tedy překračující i Ústavním soudem v nálezu formulovaný požadavek na dosažení „vysoké míry pravděpodobnosti“ prokázání, že osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat.

Přestože pak žalobce v dovolání výslovně uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu také v nákladových výrocích III a IV, tak ve vztahu k nim již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – nevznáší.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , a v situaci, kdy žalovanému, jenž by měl na náhradu nákladů dovolacího řízení jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (od 1. ledna 2014) se pak podává z článku II. bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. září 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu